Izraelská bezpečnostní zeď oddělující palestinský Betlém a izraelské území skýtá pohled na spoustu uměleckých kreseb a vzkazů ukazující talent některých Palestinců a také pocity skličenosti, uvěznění a nesplnění svých snů.
O tom si počtěte...
Rozplynuté sny
Hanna, z Betléma
První sen... a to ostatní
Ruaa vždy snila o světě plném lásky a sounáležitosti. Milovala studium. Peněžní důchod jejího otce byl zpožděn. Její matka byla rozhodnuta udržet dceru ve škole a začala prodávat ovoce a bylinky, aby Ruae pomohla zaplatit školu. Jednoho dne, Ruaa oblékla trochu jinou uniformu a ředitel řekl, že jestli se to stane ještě jednou, tak ji ze školy vyloučí. Když přišla domů, viděla své rodiče v zimě sbírat byliny na prodej a nezbylo jí, než brečet. Ruaa si slíbila, že se bude učit a svým rodičům splatí vše, čím si museli kvůli její škole projít. Chodila na vysokou školu a brzy by ji měla dokončit. Stále sní, že až vystuduje, tak bude život plný lásky a tolerance. Když se jí její první sen splnil, věří, že to ostatní také může a splní se.
Leyla, kamarádka Ruai, z Al-Khader
Vzdát se svých prvotních snů
Minulý rok jsem dokončila střední školu s hodnocením 94 ze 100. Chtěla jsem jít studovat práva, abych mohla hájil práva Palestinců, zejména žen. Ale moji rodiče mi nedovolili studovat právo. Tak jsem se rozhodla, že budu studovat medicínu, ale opět moji rodiče to odmítli s tím, že bych musela dělat směny a to není vhodné pro ženu pracovat v noci. Nakonec jsem byla nešťastná, že jsem se musela vzdát svých snů. Teď studuji sociální pedagogiku, která vyžaduje disciplinovanost, což je vhodné pro dívky, protože se připravují na práci učitele a to se mi líbí. Věřím, že budu úspěšná učitelka.
Raneen, z Betléma
Chci se stát... vojákem
Jsem 16ti letá dívka a chci být vojákem. Jsou tu ženy vojandy v jiných zemích, tak proč ne v Palestině? Ale nemohu být vojákem, protože mě nepřijmou jako ženu a mám strach, že mě budou obtěžovat.
Ale i přesto chci sloužit Palestině a udělat z ní lepší místo. Chci letět pro naši svobodu a ukázat všem, že ženy jsou silné a můžou létat pro to v co věří. Ráda bych viděla další dívky se stejným snem se dostat do armády a udělat armádu místem, kde jsou ženy vítané. Tak proč nemohu létat pro mou zemi a pro mé lidi?
Christina, z Betléma
Mravenec
Přeji si být mravencem.
Mravenci jsou pilní pracovníci.
Sami si shání jídlo a starají se jeden o druhého.
Vedou k tvrdé práci a mají důvěru jeden v druhého.
Mají silnou vůli žít.
Chci být jako mravenec, být silný, pilný pracant, starat se o druhé a povzbuzovat je.
Usama, z Betléma
Letní škola
Můj sen je mít letní školu mimo Betlém. Pokaždé, když máme letní školu, tak je to mezi těmito zdmi. Já jen chci jít ven, být volná a mít prostor si hrát. Jen zapomenout ty zdi, zapomenout na vězení. Až vyrostu, chci vytvářet, doufám, že dostanu sílu změnit ty zdi a vytvořit z toho něco jiného. Něco, co je bezpečné, co nezraňuje lidi a nevězní je.
Adnan, z Betléma
Chceš...
Chceš mít svobodu projevu?
Chceš mít svobodu pohybu?
Chceš spravedlnost?
Chceš mír?
Chceš zažít jiné kultury?
Chceš lidskost?
Já chci.
Od té doby, co přemýšlím, žiju a dýchám, přemýšlím o své svobodě.
Chci žít, jako většina lidí na zemi.
Hisham, z Doha
Dostat se odsud
Dostat se odsud je to, o čem sním, řekl kluk po maturitě. Proč? Protože chci studovat v cizí zemi. Nějaký konkrétní obor? Ne, jen se chci odsud dostat. Tady není budoucnost a když půjdu studovat do cizí země, možná bude možnost tam zůstat. Možná si vybudovat jinou budoucnost. Já tu nechci být zavřený s diplomem a bez práce a bez peněz. Chci jít a mít lepší život. Hodně mladých lidí chce odsud, nevidíme žádnou budoucnost za zdmi. Naši rodiče jsou proti našim snům a chtějí, abychom zůstali, ale kvůli této okupaci chceme žít v jiné zemi a být svobodní.
George, z Betléma
Kutálet se dolů
Během druhé intifády, můj starší kamarád byl vybrán, aby se účastnil mezinárodního basketbalového turnaje ve Spojených Arabských Emirátech. Musel se dostat přes celnici na východ od Betléma, tam přejet přes most Allenby do Jordánska a letěl nočním letadlem do Ammanu. Aby celnici rychle překročil, rozhodl se opustit auto, přenést své zavazadlo a vyšplhat přes kopec blízko celnice. Když se dostal nahoru, pot z něj tekl, protože byl horký červenec a vojáci ho viděli. Začali ho honit a když běžel zpět, spadl se zavazadlem a skutálel se z kopce dolů. Kutálel se celou cestu, poškrábal se o kameny a běžel zpět k autu. Čekal hodiny než se mohl dostat přes celnici a pak pokračoval svou dlouhou cestu do Ammanu. Bohužel zmeškal letadlo kvůli zpoždění na celnici a ztratil šanci účastnit se basketbalového turnaje.Alia, z Betléma
Postel mých rodičů
V noci jsem se bála. Budila jsem se kvůli hluku ze střílení v Beit Jala, města blízko Betléma, kde jsem bydlela a připadalo mi to, že je to hned vedle domu. Vzudila jsem svého bratra, ale moje sestra se nikdy nechtěla vzbudit. Tak jsem ji vzala do ložnice našich rodičů a všichni jsme se mačkali v jejich posteli. Potom se rodiče rozhodli, že všechny postele dáme do jejich ložnice a já už se nikdy nemusela bát. Myslela jsem, že je lepší, když jsme všichni pohromadě, když by se něco stalo, byli bychom spolu a pokud bychom zemřeli, zemřeli bychom spolu.
Faris, z Beit Jala
Postavit se
Jsem mladý Palestinec z Artas na jihozápadě Betléma. Pracoval jsem na zelené linii z roku 1948. Když jsem jel izraelským autobusem na cestě do práce, starší izraelská žena přistoupila do autobusu. Hledala volné místo k sezení, ale v autobusu už žádné nebylo a nikdo jí ani žádné nenabídl. Její oblečení bylo mokré, protože venku pršelo a hned po tom, co jsem ji viděl, jsem se postavil. Ta žena se na mě podívala a řekla:"Odkud jsi?" odpověděl jsem: "Jsem Palestinec, z Betléma." potom se mě okamžitě zeptala: "Víš, že všichni cestující v tomhle autobuse jsou Izraelci?" odpověděl jsem: "Ano." potom dodala: "Ale nikdo se ani nepohnul a ty arabský Palestinec máš víc respektu ke starým lidem. Děkuji." já jsem ji na to řekl: "Toto je součást lidských hodnot a výchovy."Fahmi, z Artas
Hrdost
Jmenuji se Alaa. Považuji se za Palestince, i když jsem se narodil v Jordánsku a žil tam do svých 6ti let. Po tom, co umřel můj otec, jsem se se zbytkem rodiny přestěhoval do Palestiny. Ta půda, podnebí, lidi byli velmi citliví ke mě, takže v 7mi letech jsem se rozhodl, že Palestinu nikdy neopustím, ať se stane cokoliv. Takže, i když nemám palestinskou totožnost, považuji se za Palestince a jsem na to hrdý a jsem tu šťastný. Navzdory překážkám v životě tady pod izraelskou okupací, stále považuji Palestinu za nejkrásnější zemi na světě.
Alaa, z Jeruzaléma
Izraelská sanitka
Jsem mladý Palestinec, který se narodil a vyrůstal v Beit Sahour, malém městě mimo Betlém. Před dvěma lety jsem poznal dívku, palestinkou uprchlici z Betléma. Vzali jsme se a ona otěhotněla. Během 6ti měsíců těhotenství začala mít komplikace a porodila o 3 měsíce dřív. Kvůli komplikacím muselo miminko na operaci. Moje žena se potřebovala dostat do nemocnice Al Maqasid ve východním Jeruzalémě pro léky. Když jsme dojeli na celnici, vojáci nás odmítli pustit, i přes kritickou situaci našeho dítěte. Požádali nás, abychom zavolali izraelskou sanitku, ale když přijela, tak zdravotníci odmítli vzít mou ženu jako doprovod dítěte. Po dlouhé a vyhrocené diskuzi nám vojáci dovolili projet. Sanitka mě nutí zaplatit 250 šekelů. Nakonec nás přijali do zmíněné nemocnice.George, z Beit Sahour
Tanec
Během taneční zábavy na oslavě jsem seděl u stolu se skupinou přátel. Zaujala mě krásná dívka, když procházela kolem mého stolu. Moje srdce se roztlouklo, šel jsem se zeptat své sestry jestli tu dívku zná. Má sestra řekla: "Neznám ji a i kdybych ji znala, stejnak ti to neřeknu." dodala: "Běž a představ se jí." po nabrání odvahy jsem šel ke stolu té dívky. Přišel jsem k jejímu otci a řekl:"Strýci, přišel jsem požádat o svolení tancovat s vaší dcerou." její otec mi odpověděl: "Nemám nic proti." V té chvíli jsem se stal odvážnějším a oslovil dívku, aby si se mnou zatancovala. Svolila. Tancovali jsme spolu tak dlouho, jako by žádná zeď ani temnota neexistovala.
Francis, z Beit Jala
První pomoc
V mé muslimské rodině bylo běžné si vyprávět příběhy. Před několika dny mi má babička říkala příběh, který nikdy nezapomenu. Kvůli zákazu vycházení zavedený izraelskou okupací během intifády na konci 1980s, můj otec a jeho rodina byli všichni doma. Můj otec byl v té době 6ti letý a hrál si venku. Má babička vařila oběd. Zatímco si můj otec hrál před domem, spadl a zranil si hlavu. Má babička byla tak v šoku, že ztratila hlas po tom, co slyšela brekot. Sousedka mé babičky, křesťanská zdravotní sestra slyšela co se stalo a přiběhla ze svého domu, aby pomohla mému otci. Přivedla mého otce k sobě domů. Po nějaké době se jí podařilo zastavit krvácení a ovázat hlavu. Bez pomoci této obětavé ženy by můj otec zemřel.
Ibrahim, z Beit Jala
Před izraelskou vlajkou
Před pěti lety byli 4 přátelé studující Hebronskou univerzitu. Jeden z nich křesťan a další 3 muslimové. Jednoho dne izraelští vojáci zastavili jejich taxi na celnici Etzion mezi Betlémem a Hebronem. Vojáci si vzali občanky studentů, klíčky a občanku od řidiče taxi a nechali je čekat půl hodiny pod prudkým sluncem. Potom voják řekl skupině: "Běžte a čekejte v autě." Šli do auta, ale nic se nestalo. Jeden z mužů se zeptal vojáka: "Co je za problém?" Voják mu odpověděl: " Běž tam a stůj před izraelskou vlajkou.. Mluvíš hebrejsky?" ten mladík řekl v angličtině, "Nerozumím." Další voják přišel a řekl arabsky, "Zůstaň tam dokud tě nezavolám." Stál tam tedy v ostrém slunci další hodinu. Nakonec po několika hodinách čekání je vojáci pustili.
Mustafa, z Doha
Narozen v Betlému
Bratranec mého muže se oženil s Němkou. Žili v Německu 30 let. Každé léto se bratranec vrací, aby navštívil Palestinu. Před dvěma lety přijel i se svou ženou a přiletěli na letiště Ben Gurion v Tel Avivu, kde jeho žena ukázala nemecký pas. Bylo s ní zacházeno s respektem a slušností. Když se prokazoval bratranec se svým německým pasem, úředník ho začal vyslýchat nezdvořilým způsobem. Stalo se to kvůli tomu, že měl v pasu napsané místo narození Betlém. On a jeho žena se velmi naštvali a znervózněli. On začal křičet na úředníka: "Proč se mnou zacházíš jako se zvířetem?" Nadřízení úředníka mu přikázali, aby se vrátil zpátky do Německa. Řekli mu: "Můžeš navštívit Západní břeh přes Amman v Jordánsku."
Baha, z Betlému
Dobrovolnictví
Pronajala jsem malý domek na rok americkému dobrovolníkovi. Přišel dobrovolničit do YMCA v Beit Sahour. Kvůli omezení izraelského víza, které je vydáváno návštěvníkům, byl schopný dobrovolničit pouze 3 měsíce, potom musel opustit zemi, aby si mohl znovu obnovit vízum. Odcestoval do Turecka na 4 dny a vrátil se přes letiště v Tel Avivu. Izraelští představitelé po tom, co zjistili, že dělal dobrovolníka v Beit Sahour a sloužil Palestincům, mu zakázali, aby se vrátil na Západní břeh. Donutili ho podepsat dokument, který prohlašuje, že se nebude moct vrátit až za 4 roky. Donutili ho opustit zemi a vrátit se do US do 24 hodin. Byl velmi naštvaný za takové bezdůvodné zacházení, jen kvůli tomu, že byl dobrovolníkem v palestinské organizaci a pracoval s případy spravedlnosti, svobody a míru.
Fareda, z Beit Sahour
Gumové náboje
Před měsícem 52 mladých lidí z mého tábora a já se rozhodli zastavit izraelskou okupační sílu, která vnikla do tábora hledající mladé lidi. Zatarasili jsme cestu k domovům odpadkovými koši a kontejnery. Vojáci začali házet plynové bomby. My jsme zpět házeli kameny. 3 vojáci vypálili gumové náboje. 36 mladých lidí bylo zraněno. Já jsem byl zraněn třemi ranami na noze a 2 na zádech. Zatímco stříleli, viděl jsem ženu se třemi dětmi, všichni byli zraněni. Ale nemohli jsme se stáhnout a hledat pomoc. 23. letý muž zvládl hodit kamen na izraelský jeep, ale byl zraněn vojákem v obličeji a roztříštil mu bradu. Když izraelské síly ustoupily, všichni jsme se běželi schovat. Nakonec přijela sanitka a vzala mě a všechny zraněné na ošetření do nemocnice.
Mahmoud, z Accoub tábora
Krabice
2 sousedé, muslim a křesťan, přišli společně po ramadánu dobře naladěni. Během hostiny byli zvyklí si přát a sdílet jídlo. Avšak křesťanská rodina obdržela špatné zprávy. Matka, Sofia, řekla své přítelkyni Fatimě: "Banka nám poslala upozornění, že nám zabaví obchod, protože jsme nezaplatili složenky. Náš prodej a příjem nebyl dobrý a můj muž je nemocný. Nevím co dělat." Fatima: "Oh, proč si mi neřekla?" po deseti minutách, muslimská sousedka přijela s krabicí. Sofia ji otevřela: "Zlaté náramky!", "Vezmi si je. A vezmi si toto." a rodina jí dala 1000 jordánských dinárů. "Pokud bych měla víc, dala bych ti je." Žádná zeď je nemůže rozdělit.
Rawan, škola sv. Josefa, Ramallah
Mlékař a jeho osel
Jednou mlékař z Beit Jala prodával čerstvé mléko zatímco jel na oslovi. Mezi jeho zákazníky byli kněží z kláštěra Mar Elias v severním Betlému, místu, které se připojilo k východnímu Betlému. Ten muž měl štěstí, že překračoval izraelskou celnici a prodával své mléko na oslíku bez povolení. Jednoho dne, mlékař dojel na svém oslovi na celnici. Izraelští vojáci se ho zeptali: "Kde máš povolení pro sebe a svého osla?" odpověděl, "Vy jste mi povolovali projíždět prodávat své mléko mnoho let." Vojáci mu řekli, že jeho osel může projet s mlékem, ale on musí zůstat. Osel šel přímo do kláštera jak byl zvyklý. Mniši vyprázdnili nádobu na mléko a osel se vrátil zpět k celnici a mlékař se vrátil zpět domů. Kdokoliv, kdo byl právě na celnici, stejně tak vojáci, byli udiveni.
Elias, z Beit Jala
Nehoda
Jednoho dne jsem byl svědkem nehody. Mladý muž na motorce narazil do stromu. Mí křesťanští přátelé běželi pro pomoc. Já jsem zavolal sanitku a zůstali jsme s ním, dokud se znovu neprobral. Poznali jsme ho a volali jsme jeho rodině, byl muslim. Když jeho rodiče přijeli do nemocnice a dozvěděli se, jak jsme mu pomohli, byli nám velmi vděční. Modlili se k Bohu a říkali "Děkujeme Bože, že jsme v Palestině jako jedna velká rodina". V Ramallah muslimové a křesťané žijí svobodně a v míru jeden s druhým. Jsem ochotný se obětovat druhým v mé komunitě. Během našich společných svátků navštěvujeme a zdravíme jeden druhého a vítáme druhé se sladkostmi.
Marwan, student 9. ročníku v ortodoxní církevní škole sv. Jiří, Ramallah
Nejlepší známka
Když jsem se přihlásil ke studiu na filmové škole, nejprve mě nevzali. Nemohl jsem jíst ani spát. Zavolal jsem učiteli a řekl, aby nesoudil lidi předtím, než je pozná. Další den jsem byl podmínečně přijat. Pak jsem se dozvěděl, že budu muset platit plné školné. V minulosti jsem dostal stipendium od "Ministerstva řešící problematiku zajatců". Tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Ke svému závěrečnému projektu jsme měli natočit dokument. Protože jsem viděl zprávy o napadení palestinských osad v Hebronu, rozhodl jsem se to zfilmovat. Když jsem o tom řekl učiteli, řekl mi, že jsem se zbláznil. Vlastně jsem byl zbit a napaden, ale to mě neodradilo od toho, abych přestal točit a dostal jsem nejlepší známku ze třídy.
Basil, z Betléma
Plížit se
Nedaleko našeho domu v Betlémě byl trh. Během druhé Intifády (2000 - 2004), jsme nemohli do ulic si koupit jídlo kvůli celodennímu zákazu vycházení. Museli jsme se na tento trh vplížit a poslat kbelík na laně a zavolat majitele obchodu. Dal do kbelíku to, co jsme potřebovali a pak my si to vzali a tiše propašovali domů. Takto jsme přečkali nedostatek jídla a léků, kterému tenkrát čelilo tolik lidí z Betléma.
Elias, z Betléma
Zelené příšery
Já jsem nenazýval izraelské vojáky zelenými příšerami když jsem byl mladší. Jen jsem je nazýval vojáky, ale když jsem šel na vysokou školu, všiml jsem si, že jim každý říká zelené příšery (protože byli vždy oblečení v zelených uniformách), tak jsem je tak také začal nazývat. Vojáci přicházeli do naší ulice, zvláště když někoho hledali. Přijeli ve velkých jeepech se zbraněmi a my byli tak zděšeni, že jsme se jim nemohli podívat do očí a vždycky jsme se někam schovali nebo utekli. Jeden den, když mi bylo 6 nebo 7 let, mí sourozenci a já jsme si hráli v ulici, když vojáci přijeli v tanku a se zbraněmi a namířili laser z pistole na čelo mé mladší sestry. Měli jsme strašný strach, ona strachy znehybněla, ale vojáci si jen dělali legraci a chtěli nás vystrašit.
Bassem, z Betlému
Komentáře
Okomentovat