Mallorka na divoko (2015)

Proč si neužít dovolenou jen tak u moře, válení se, chytání bronzu i lelků. Proto jsme zavítali na Mallorku.

Mallorka je docela malý ostrov, který patří Španělsku a spolu s Ibizou, Menorkou a dalšími menšími ostrovy tvoří Baleárské souostroví. Na Mallorce se mluví španělsky, katalánsky, místním nářečím tzv. Mallorqui, ale hojně také uslyšíte němčinu díky obrovskému množství německých turistů.

naše trasa v červeném

Využili jsme levných letenek od Ryanair, které nás vzaly z Bratislavy až do hlavního města Palma de Mallorca. Letiště leží kousek od města, svezete se pohodlným městským autobusem a už můžete objevovat nekonečný přístav s luxusními jachtami, dlouhou pobřežní promenádu s cyklisty, běžci či chodci, úzké uličky s množstvím kaváren a restaurací nebo tradiční architekturu.

Většina turistů ale létá na Mallorku kvůli krásnému a údajně nejčistšímu moři ze středomoří. Rozjeli jsme se tedy autobusem na sever ostrova do města Can Picafort. Toto město je mezi turisty populární, leží v zátoce s krásnými písčitými plážemi, ale také skalnatým pobřežím. Naturalistický ráz tomuto místu dávají příznivci nudistických pláží, ale to spíše dále za městem, kam jsme se taktéž vydali, ale z jiného důvodu. Od města jsme pokračovali pěšky podél pobřeží na východ.

Slunce zapadalo před 22h, ale ještě nějakou chvíli bylo vidět. Našli jsme si místečko na pláži za keřem, kde jsme se posilněni místním pivním číslem jedna San Miguel uložili ke spánku.

Po obzvláště studené noci jsme další den pokračovali dál podél pobřeží a se stoupajícími teplotami jsme hledali místo, kde bychom se vykoupali. Lehli jsme pod skalku, kde bylo soukromí a docela obstojný přístup do moře. Věděli jsme, že to ještě není ono, představovali jsme si nekonečné písčité pláže, ale věděli jsme, že je najdeme. Do moře jsme si vzali boty a pozorovali rybičky pod hladinou. Moře bylo velmi studené, ale po úvodním šoku bylo osvěžující a příjemné zůstat v něm. Zato venku bylo kolem poledne k nevydržení, opalovacího krému bylo málo, stínu taktéž a sluníčka stále víc a víc. V podvečer jsme pozorovali a cítili škody na našich spálených nohách a břichu. Na noc jsme si našli místečko schované mezi keři, ale kvůli spáleninám se nám těžko usínalo.

Poučeni, jsme si dalšího dne koupili velké balení opalovacího mléka a mazali se neustále. Dopoledne jsme se vykoupali na pěkné písčité pláži kousek od města Son Serra de Marina.

A protože si také rádi užíváme dobrého jídla, zvlášť u moře, kde se to jen hemží delikatesami a na španělském území, které je vyhlášené jídly jako je paella (rizoto s mořskými plody), patas (malé porce různých jídel), gazpacho (studená zeleninová polévka) a další. Nedělní oběd jsme strávili v příjemné restauraci, kde jsme si objednali 2x paella. Číšník nám ale vysvětlil: Not 2x paella but 1 paella for 2. Tudíž ne 2x paella, ale 1 paella pro 2 lidi. Trochu nechápavě jsme souhlasili, hlavně ať je jí hodně, měli jsme velký hlad. Číšník nám mezitím přinesl pozornost podniku, nebo malý předkrm: olivy, alioli a kousky domácího chleba. Alioli byla dobrůtka, pomazánka z vejce, olivového oleje, česneku a citronové šťávy.

Paellu nám přinesli na obrovské pánvi, ze které se stále kouřilo. Naservírovali nám každému na talíř a zbytek nechali na pánvi, kterou přikryli alobalem. Nedočkavě jsme se vrhli na rýži, která byla výborně ochucená. S mořskýma potvorami už to bylo horší, krevetám jsme zručně odlomili ocásek a hlavičku, ale co se tvrdými klepítky kraba?

Celá pánev nakonec padla a my se k prasknutí odkutáleli z restaurace. Naše další cesta směřovala opět podél pobřeží na východ. Město bylo roztahané, ale za ním už se táhla krásná dlouhá písčitá pláž asi 2km k dalšímu mini městu Estanyol. Právě mezi těmito místy jsme si našli naše útočiště na dohromady 4 noci. Na okraji pláže směrem do vnitrozemí byly naskládány kameny na sebe a tvořili jakousi malou pevnost, takže tam nefoukalo a při poskládání pár klacků spolu s naší obří pláštěnkou, jsme měli i přístřešek proti slunci.



Místo to bylo opravdu skvělé, bylo vyvýšené, takže pokud jsme si lehli, nikdo z pláže ani z pěšiny na druhé straně, nás neviděl. Z balvanů jsme si postavili schůdky od pláže. Na pláži se to mezitím hemžilo nudisty a z druhé strany cválali koně. Večer jsme se kochali západem slunce.

Ráno jsme se budili s východem slunce a netrpělivě čekali až nás ohřeje. Pak už jsme vylezli ze spacáků, nasnídali se sušenek a šli si zaběhat, zacvičit a nakonec osvěžit v moři dokud na pláži ještě nikdo nebyl. Toto byly jedny z nejhezčích momentů.



Jednoho dne jsme se vydali dále k východnímu mysu zátoky. Přes městečko Estanyol do většího města Colonia de Saint Pere, které je koncem pěší trasy, která vede právě z Can Picafortu a je dlouhá asi na 3h chůze.



V Colonii de Saint Pere jsme dostali hlad a podlehli nabídce obědových menu. I když jsme španělským nápisům nerozuměli zhola nic, pochopili jsme, že nabízí předkrm, hlavní chod a dezert kolem 12 euro. No neber to.

Nezapomněli na pozornost podniku a tradiční olivy, pomazánka alioli a domácí chleba. Jako předkrm jsme si mohli vybrat buď canelones, což je něco jako lasagne, ale těstoviny jsou smotané do trubičky, plněné masem a zalité bešamelem. Druhý předkrm, byl salát s mozarellou. Vzali jsme oba dva a podělili se. Hlavní jídlo byla buď ryba nebo vepřové maso. Oba dva jsme si vybrali rybu a byla podávaná s grilovanou cuketou, lilkem a rajčetem. Byla výtečná. Dezert byla zmrzlina nebo nějaký koláč. Dali jsme si obojí a opět jsme si pochutnali. Byl to delikátní obřad trvající bezmála 2 hodiny.



Posilněni jsme si šli odpočinout a vykoupat na nedalekou městskou pláž, kde jsme vydrželi až do večera. Poté už nás čekalo hledání místa na spaní. Šli jsme za město a pokračovali podél moře, než jsme našli pěkné místo na již opuštěné pláži.



Ráno jsme se posilnili opět sušenkami a vydali ještě dále na konec zátoky. Písčité pláže se proměnily ve skály nad azurovým mořem. Na druhé straně se rozprostíraly kopce, naším cílem bylo na jeden z nich vylézt a pokochat se výhledem na celou zátoku a snad i na druhou stranu. Dostali jsme se k dalšímu městečku nazvaném Bethlem. Odtud jsme se snažili najít nějakou pěšinu nahoru do kopců, ale jediné čím jsme se brodili byly husté keře, kterými už se jít dál nedalo. Tak tedy jsme se obrátili, pozdravili kolemjdoucí paní želvu a spravili si chuť zmrzlinou.

Zpět jsme šli stejnou cestou po pěšině nad skalami, poté po prázdné silnici, kolem místa, kde jsme minulou noc spali, přes město Colonia de Saint Pere, kde jsme si pochutnávali v místní restauraci, kolem místního přístavu až na tu naší nejmilejší pláž, kterou jsme si na pár dní přivlastnili.

Ještě jednu noc jsme tam strávili, ještě jedno ráno jsme se proběhli, zaplavali si a pak už se vydali zpátky do města Can Picafort. Tam jsme se po dlouhé túře osvěžili v moři, zašli na rychlé jídlo a počkali si na autobus zpět do Palmy, na letiště a posledním pohledem z okýnka letadla jsme se loučili s tímto kouzelným ostrovem.