Cestováním po Indonésii navazuju na 2 měsíce učení jako dobrovolný učitel na Jávě. Článek si určitě přečtěte, aby vám neunikly souvislosti:)
Na cestování jsem nebyla sama (ne, že bych předtím sama byla, spíš naopak), ale přiletěl za mnou Ondra a k tomu se dostanu..
Jogyakarta
Ze západní Jávy, města Sukabumi jsem skočila na autobus jedoucí přímo do města Jogyakarta (čti džokdžakarta). Připlatila jsem si (rozdíl byl zanedbatelný) za lepší autobus, ale nepřišel mi tam téměř žádný rozdíl, stejně jako v horších autobusech přistupovali neodbytní pouliční prodejci, bylo málo místa na nohy a klimatizace jela na plný plyn.
Ze Sukabumi jsem vyjela v 15:30 a kolem 23h jsme zastavovali na občerstvení a na muslimské modlitby. Potom už jsme jeli nonstop až do 6h ranní, kdy se vystupovalo na ulici daleko od centra Jogyakarty. Snažila jsem se doptat jaký autobus mě dostane do centra a do mého hostelu. Prý všechny autobusy jedou až za několik hodin. Nabídl se pán na skůtru, který mě naložil i s mou obrovskou krosnou a dalším báglem, což mě převažovalo dozadu až jsem myslela, že spadnu. Za dobrých 30 kč mě hodil přímo před hostel a já se konečně mohla ubytovat.
Hostel se jmenuje Yogyakarta Backpacker a při více než 3 nocích máte zdarma praní a vyzvenutí na myslím jen vlakovém nádraží, teď si nejsem jistá. Snídaně je v ceně (velmi jednoduchá v podobě toustového chleba, džemu, vajíček, ale můžete si přidávat kolik je libo), pitné vody si můžete brát kolik chcete a wifi signál je na pokojích slabý, ale na chodbě funguje spolehlivě. Hostel je blízko historického centra, takže si všude dojdete pěšky.
Noc stála na naše nádherných 80 kč na noc v šestilůžkovém pokoji, ale většinou jsme tam byly jen 2 nebo 3 holky. Byla jsem opravdu moc spokojená.
Jogyakarta je turisticky nejzajímavější město na Jávě. Je to jediné město v Indonésii, ve kterém vládne sultán (spíš jen reprezentuje) a je již 10. v pořadí.
Kraton
V Jogyakartě stojí za návštěvu sultánský palác kraton a taman sari, což je vodní zámek, který již není funkční, využívali jen jen první 3 sultáni, ale jedná se o bazén, kde měli sultáni svůj harém. V kratonu uvidíte různá představení zejména stínové divadlo s tradičními loutkami z bůvolí kůže wayang kulit, výstavu sultánského oblečení a nádobí. Také můžete vidět, jak se tradiční loutky vyrábí.
Mt Merapi
Nad městem se tyčí sopka Mt Merapi 2700mnm, která je údajně nejaktivnější v celé Indonésii. Výlety pořádají různé agentury, já jsem se přihlásila právě přes svůj hostel na výslap s východem slunce a opravdu to stálo zato. Vyzvedli mě v 22:30 na hostelu a jeli jsme ještě s dalšími lidmi do vesnice Selo, odkud vede jedna z tras na sopku. V jednu hodinu ráno jsme dali na hlavy čelovky a vyrazili. Bylo nás asi 10 plus 3 průvodci. 2 holky to pojaly ležérněji, zůstaly pozadu a na vrchol se nedostaly. Cesta byla docela náročná, stoupání prudké a cesta úzká a kamenitá. Nahoru jsme šli 4 hodiny, ale nutno říct, že úplně na vrchol se nedalo jít kvůli nedávné aktivitě sopky. Zůstali jsme asi 200m pod vrcholem, občas zaslechli malé bouchnutí a viděli hodně dýmu kolem kráteru, ale to bylo normální. Průvodci měli dobré vybavení a netroufli by si nás vzít nahoru, když by byla aktivita sopky větší. Aspoň jsem doufala:)
 |
| naše skupinka |
Slunce vyšlo kolem půl6 ráno a my ho viděli hlavně na začátku na chvíli a pak se schovalo za mraky. I tak to byl ale skvělý zážitek, hlavně noční pochod, při kterém krásně vidíte hvězdy a světýlka z měst pod vámi. Pochod dolů trval 3 hodiny, dole jsme dostali snídani a v poledne jsme byli zpět v hostelu.
Borobudur
Snad největším tahákem celé Indonésie (když nepočítáme Bali) je určitě rozlehlý buddhistický chrám Borobudur. Byl mnohokrát zničený zěmětřesením, bombami, nebo chátral, když byl buddhismus jako náboženství nežádoucí. Asi před 50 lety byl během deseti let celý opraven a zařazen do seznamu UNESCO. Vstupné je na místní poměry velice drahé. Místní platí symbolickou sumu 30 tisíc rupií (50 kč) a cizinci 230 tisíc rupií (380 kč) při plném vstupné a 110 tisíc (170 kč) studenti. Já jsem to zkusila na svou studentskou kartičku a prošlo to.
Chrám je nádherný, obrovský, když vyjdete nahoru, rozprostře se vám krásný výhled na okolní kopce a sopku Mt Merapi. Můj hostel opět zařizoval výlet na Borobudur za východu slunce a věřím, že to musí být také krásný zážitek, ale já jsem se ho neúčastnila a radši se vydala po vlastní ose (už se mi další den nechtělo omezovat ve spánku).
Chrám jsem navštívila v pondělí a doufala, že tam bude málo lidí. Turistů tam bylo opravdu málo, zato sem dojely školní zájezdy, což bylo ještě horší. Oblíbená aktivita školáků je mít co nejvíce fotek s bulé (cizinci bělochy), takže vás neustále žádají o foto, někdy si chtějí i povídat. Mně to ze začátku nevadilo a vždycky jsem je požádala ať na oplátku vyfotí oni mě, ale ke konci už jsem toho měla dost. Bylo k poledni a slunce nepříjemně svítilo, že jsem dostala úpal a musela pak zbytek pobytu zalehnout.
Jak se dostat hromadnou dopravou na Borobudur?
Záleží z jaké části města jedete, ale musíte se dostat na Jombor bus station (z mého hostelu autobusem 2B). Poté hledejte minibus s cedulí Jogya-Borobudur (vedle veřejné toalety). Cesta minibusem trvá kolem 50min. Stejně tak podnikněte cestu zpět.
Prambanan
Prambanan je další chlouba Indonésie a když už navštívíte Borobudur, většinou navštívíte i Prambanan. Je to systém jak buddhistických, tak i hinduistických chrámů a taktéž je okouzlující. Já si ho nevychutnala dostatečně, protože mi nebylo dobře, ale i tak na mě udělal velký dojem.
Jak se dostat veřejnou dopravou na Prambanan?
Z mého hostelu jsem jela autobusem 3B na letiště. Na letišti přestupte na linku 1A, tou rovnou na Prambanan.
Městská autobusová doprava v Jogyakartě je na výborné úrovni. Na každé zastávce je člověk, který vám jak zkontroluje lístek, tak zároveň poradí, ať už jedete kamkoli.
Z nepříjemného úpalu jsem se jakš takš dostala a spěchala jsem na Bali za Ondrou!
Lístek jsem si koupila na autobusovém nádraží Jombor, kde bylo velké množství různých agentur, nabízející lístky kamkoli po Jávě či Bali. Autobus do Denpasaru vyjížděl ve 13h a součástí cesty byla i plavba trajektem a dokonce i velmi vydatná večeře na našem odpočívadle. Ráno kolem 9h jsme dojeli do Denpasaru.
Chrám je nádherný, obrovský, když vyjdete nahoru, rozprostře se vám krásný výhled na okolní kopce a sopku Mt Merapi. Můj hostel opět zařizoval výlet na Borobudur za východu slunce a věřím, že to musí být také krásný zážitek, ale já jsem se ho neúčastnila a radši se vydala po vlastní ose (už se mi další den nechtělo omezovat ve spánku).
Chrám jsem navštívila v pondělí a doufala, že tam bude málo lidí. Turistů tam bylo opravdu málo, zato sem dojely školní zájezdy, což bylo ještě horší. Oblíbená aktivita školáků je mít co nejvíce fotek s bulé (cizinci bělochy), takže vás neustále žádají o foto, někdy si chtějí i povídat. Mně to ze začátku nevadilo a vždycky jsem je požádala ať na oplátku vyfotí oni mě, ale ke konci už jsem toho měla dost. Bylo k poledni a slunce nepříjemně svítilo, že jsem dostala úpal a musela pak zbytek pobytu zalehnout.
Jak se dostat hromadnou dopravou na Borobudur?
Záleží z jaké části města jedete, ale musíte se dostat na Jombor bus station (z mého hostelu autobusem 2B). Poté hledejte minibus s cedulí Jogya-Borobudur (vedle veřejné toalety). Cesta minibusem trvá kolem 50min. Stejně tak podnikněte cestu zpět.
Prambanan
Prambanan je další chlouba Indonésie a když už navštívíte Borobudur, většinou navštívíte i Prambanan. Je to systém jak buddhistických, tak i hinduistických chrámů a taktéž je okouzlující. Já si ho nevychutnala dostatečně, protože mi nebylo dobře, ale i tak na mě udělal velký dojem.
Jak se dostat veřejnou dopravou na Prambanan?
Z mého hostelu jsem jela autobusem 3B na letiště. Na letišti přestupte na linku 1A, tou rovnou na Prambanan.
Městská autobusová doprava v Jogyakartě je na výborné úrovni. Na každé zastávce je člověk, který vám jak zkontroluje lístek, tak zároveň poradí, ať už jedete kamkoli.
Z nepříjemného úpalu jsem se jakš takš dostala a spěchala jsem na Bali za Ondrou!
Lístek jsem si koupila na autobusovém nádraží Jombor, kde bylo velké množství různých agentur, nabízející lístky kamkoli po Jávě či Bali. Autobus do Denpasaru vyjížděl ve 13h a součástí cesty byla i plavba trajektem a dokonce i velmi vydatná večeře na našem odpočívadle. Ráno kolem 9h jsme dojeli do Denpasaru.
Bali
Zdravíme s Ondrou z Bali. Dorazil v pořádku, měl sice dlouhou cestu, vyjel ve středu ráno a doletěl v pátek 14h, ale zato prozkoumal Dubaj a v letu z Dubaje do Jakarty byl dokonce přesazen do business třídy! Tzn. vyšší, lepší, prostornější, luxusnější třídu než economy, kterou si normálně zaplatil. Měl k dispozici českou stevardku, dostal na výběr ze 4 jídel a neustále mu dolévali víno nebo šampaňské. Aby toho nebylo málo, tak ještě dostal dárkovej balíček s voňavkou grrr no prostě zážitek. A jak se to mohlo stát? Ani on sám netuší jak se tam dostal, jen mu řekli: Gratulujeme vám, tady máte nový palubní lístek..
Já jsem ho čekala na letišti na Bali a má cesta měla menší zádrhel. Autobusové nádraží není totiž přímo v Denpasaru, ale je nově ještě před městem, tam prý mají všichni vystoupit. Nás už zbylo v autobuse velmi málo a na novém nádraží vystupovala pouze jedna paní, my ostatní jsme chtěli jet až na to staré do centra města. Přistoupil ale policista a dost nevybíravým způsobem mi oznámil, abych z autobusu vystoupila, že dál jet nemůžu. Ptám se proč nemůžu, když ostatní tam jedou. Pak se dlouze bavil s řidičem a ostatními cestujícími a prý řidič řekl, že ostatní jsou jeho příbuzní a tudíž jet do centra můžou. Byl to jasný výmysl, ale nedalo nic dělat. Policista mi vzal bágl a neurvale ho hodil doprostřed silnice, což bylo poprvé za celý 2 měsíce, kdy se někdo nechoval příjemně. Ale byla jsem až překvapená s jakým klidem jsem to přijala. Holka, se kterou jsem se v autobuse seznámila mi řekla, abych si vzala taxi a dojela na to staré nádraží, že mě potom vezme autem na letiště, které bylo ještě dost daleko. Ptala jsem se tedy taxikářů, ale každý mi nabízel cenu minimálně za 150 tisíc rupií a ačkoliv jsem nevěděla jak je to daleko, přišlo mi to jako neskutečná suma. Odmítla jsem. Stoupla jsem si k silnici a začla stopovat. Zastavil mi pán na skůtru a nabízel svoz za 50 tisíc, pořád mi to přislo moc, smlouvala jsem a jeho cenu odmítala. Pak jsem zahlídla staré známé bémo nebo ankot, tedy malý veřejný autobus pro pár lidí. Zamávala jsem na něj a stopla ho. Slíbil mi cestu na staré nádraží za 10 tisíc rupií. Byla jsem moc spokojená. Kamarádka z autobusu už na mě čekala a obdivovala jak jsem se rychle a hlavně levně na nádraží dostala. Taky úplně nechápala, co měl pan policista za problém. Ještě jsme počkaly na její kamarády s autem a opravdu mě hodili na letiště, které bylo ještě docela vzdálené, protože je až jižně od Denpasaru. Byla jsem jim moc vděčná, nabídla jí sušenky na oplátku a rozloučila se.
Balangan beach
Ondra přiletěl až za 2hodiny a pak jsme si společně vzali taxíka na Balangan beach vzdálenou asi 20km od letiště. U pláže jsme se ubytovali v krásných bungalovech a zaslouženě odpočívali. Byl to ráj a velký kontrast s Jávou, kterou jsem znala.
Další den jsme šli na pláž poohlédnout se po kurzu surfování.
Tato pláž je vyhlášená, takže škol bylo hodně a stačilo si jen vybrat. Zvolili jsme dvoudenní kurz (1 den = 2 hodiny) a nejprve se učili na souši. Pak nás instruktor vzal do moře, vlny byly docela velké a těžko jsme se zvedali. Pak jsme se posunuli o pár metrů dále, kde byly vlny menší a konečně jsme se zvedli. Párkrát se nám zadařilo, 2 hodiny utekli a zničeně jsme odpočívali na pláži. Další den to stejné, ale neměli jsme hodinky, takže jsme nevěděli kdy máme končit. Pak instruktor zavelel, že je konec a koukli jsme na hodiny a byla ještě půl hodina. Tak jsme se s ním pohádali, ale náhrady se nedočkali. Náladu jsme si ale nenechali kazit a užívali si krásné pláže a ubytování.
Ubud
Balangan beach
Ondra přiletěl až za 2hodiny a pak jsme si společně vzali taxíka na Balangan beach vzdálenou asi 20km od letiště. U pláže jsme se ubytovali v krásných bungalovech a zaslouženě odpočívali. Byl to ráj a velký kontrast s Jávou, kterou jsem znala.
Další den jsme šli na pláž poohlédnout se po kurzu surfování.
Tato pláž je vyhlášená, takže škol bylo hodně a stačilo si jen vybrat. Zvolili jsme dvoudenní kurz (1 den = 2 hodiny) a nejprve se učili na souši. Pak nás instruktor vzal do moře, vlny byly docela velké a těžko jsme se zvedali. Pak jsme se posunuli o pár metrů dále, kde byly vlny menší a konečně jsme se zvedli. Párkrát se nám zadařilo, 2 hodiny utekli a zničeně jsme odpočívali na pláži. Další den to stejné, ale neměli jsme hodinky, takže jsme nevěděli kdy máme končit. Pak instruktor zavelel, že je konec a koukli jsme na hodiny a byla ještě půl hodina. Tak jsme se s ním pohádali, ale náhrady se nedočkali. Náladu jsme si ale nenechali kazit a užívali si krásné pláže a ubytování.
Ubud
Ubud je takové kulturní centrum Bali. Je to město ve vnitrozemí, asi 20 km od Denpasaru. Najdete tu kurzy vaření, jógy, masáží, spousta organizovaných výletů a je zde největší množství turistů. Také se tu poblíž natáčel film Jíst, milovat, meditovat (Eat, pray, love) s Julii Roberts.
My se do něj dostali z Balangan beach taxíkem do Denpasaru a pak autobusem do Ubudu. Ale přijde mi, že veřejná doprava na Bali je ještě horší než na Jávě. Béma jezdí jen velmi málo a mají omezené trasy. Protože je na Bali tolik turistů, tak naprostá většina z nich jezdí taxíky nebo organizovanými autobusy.
V Ubudu jsme se ubytovali v pěkném pokoji s terasou a posezením, jsou zařízené v balijském stylu, zdobené soškami, palmami. Na terasku jsme dostali i snídani ve formě palačinky s ovocem a čajem nebo kávou.
V Ubudu je velké množství trhů s pěkným oblečením, tretkami a suvenýry. Téměř nikde nejsou uvedené ceny, takže se otevírají možnosti pro usmlouvání pěkné ceny. Stačí si zvolit částku, která je velice nízká (ne ale zas extrémně, pak už se na vás vykašlou, ale rozhodně menší než polovina) a pak buď z ní malinko a velmi nelibě slevovat a přizpůsobovat se požadované ceně, nebo dělat, že už o věc nemáte zájem a prodejce vám třeba vyjde vstříct. Je to taková hra a každý si v tom najde svůj způsob. Já měla výhodu, že jsem věděla, jaká je hodnota místních peněz a co můžu za jakou sumu dostat. A také samozřejmě je výhoda znát pár slovíček, které vám dodají víc respektu od místních.
My se do něj dostali z Balangan beach taxíkem do Denpasaru a pak autobusem do Ubudu. Ale přijde mi, že veřejná doprava na Bali je ještě horší než na Jávě. Béma jezdí jen velmi málo a mají omezené trasy. Protože je na Bali tolik turistů, tak naprostá většina z nich jezdí taxíky nebo organizovanými autobusy.
V Ubudu jsme se ubytovali v pěkném pokoji s terasou a posezením, jsou zařízené v balijském stylu, zdobené soškami, palmami. Na terasku jsme dostali i snídani ve formě palačinky s ovocem a čajem nebo kávou.
V Ubudu je velké množství trhů s pěkným oblečením, tretkami a suvenýry. Téměř nikde nejsou uvedené ceny, takže se otevírají možnosti pro usmlouvání pěkné ceny. Stačí si zvolit částku, která je velice nízká (ne ale zas extrémně, pak už se na vás vykašlou, ale rozhodně menší než polovina) a pak buď z ní malinko a velmi nelibě slevovat a přizpůsobovat se požadované ceně, nebo dělat, že už o věc nemáte zájem a prodejce vám třeba vyjde vstříct. Je to taková hra a každý si v tom najde svůj způsob. Já měla výhodu, že jsem věděla, jaká je hodnota místních peněz a co můžu za jakou sumu dostat. A také samozřejmě je výhoda znát pár slovíček, které vám dodají víc respektu od místních.
V Ubudu doporučuju navštívit park Monkey Forest, kde pobíhá hodně drzích makaků a rádi kradou turistům věci. Proto si na ně dávejte pozor a také se radši žádné opice nedotýkejte.
.JPG)
Také jsme se šli projít za město mezi rýžová pole, po hřebenu mezi řekami, tradičními vesničkami a množstvím hinduistických chrámů.
.JPG)
Také jsme se šli projít za město mezi rýžová pole, po hřebenu mezi řekami, tradičními vesničkami a množstvím hinduistických chrámů.
Večer jsme si zašli na taneční a hudební představení Ramajana na nádvoří ubudského paláce.
Maumere Z letiště v Denpasaru jsme odletěli na ostrov Flores do města Maumere. Mezipřistání bylo na ostrově Sumba, jehož letiště vypadalo hodně řídce osídlené s náhorními plošinami, na letišti jedna runway a jednoduchý domeček s čekárnou. Museli jsme na chvíli letadlo opustit a po asi půl hodině se znovu vrátili na palubu.
Flores je velký kontrast k Bali, turistů je zde málo a když už, tak jedou stejnou trasu, kde jsou ty nejzajímavější místa. Mně Flores doporučil pan učitel ze školy Mardi Yuana, který z Floresu pochází a jehož veeeery najs a bjůůůtiful mě na Flores nalákali.
Turistická trasa na Floresu je Maumere - Moni - Bejawa - Ende - Ruteng - Labuan Bajo.
V Maumere jsme se na jednu noc ubytovali v hodně ošklivém a špinavém hotelu a trochu jsme toho litovali, protože v Maumere není nic zajímavého.
Moni - Kelimutu
Další den jsme se vydali do Moni. Je to malebná vesnička, do které míří turisté navštívit národní park Kelimutu s krásnými barevnými vulkanickými jezery. Jsou 3 a každé má jinou barvu, kterou čas od času změní. Jedno je tyrkysové, druhé černé a třetí tmavě hnědé, ale také žluté, oranžové, dokonce červené. Místní věří, že duše zlých lidí se dostanou do černého jezera.
Mnoho turistů si v Maumere najme auto s řidičem, který je proveze celým ostrovem, je to pohodlné a ve více lidech i finančně výhodně, ale zároveň se tím ochudí o kontakt s místními obyvateli. My jsme se vždy vozili místními dopravními prostředky.
Ke Kelimutu jezerům je nejlepší jet autem nebo motorkou s místními. Veřejná doprava jede snad jen v sezóně. My jsme měli to štěstí, že se vedle nás ubytovaly 2 Italky, které měly svého řidiče a my je ráno slyšeli vyjíždět k jezerům na východ slunce a hbitě jsme se k nim vetřeli.
Bohužel byly jezera v mracích a my neviděli ani východ slunce a pomalu ani jezera, až po desítkách minut se mraky pomalu trhaly a my mohli spatřit krásu těchto magických jezer. Dolů jsme už seběhli pěšky a ještě stihli snídani v našem ubytování.
Bejawa
V Moni se nám moc líbilo a kdybychom měli více času tak zůstaneme déle. My ale pospíchali na západní pobřeží Floresu do města Labuan Bajo. Ještě jsme jednu noc strávili ve městě Bejawa, navštívili tradiční vesnice jako např. Bela, kde žijí ngadové, jejichž obydlí tvoří dřevěné domky s doškovou střechou a stavby ve tvaru slunečníku. tyhle stavby znázorňují muže a ženu a jsou spojeny s konkrétní rodinou. mají taky nějaký speciální obřady, kdy obětují buvoly, oblékají tradiční hábity a tančí a zpívají. to je ale jen jednou za rok. taky ženy žvýkají jakousi směsici siri (indonésky, nevíme co to přesně je), která je sytě červená a oni pak mají úplně červenou pusu a zuby a věří si, že je to posílí.
Pak už jsme uháněli do největšího města Floresu Labuan Bajo. Cesta trvala asi 10 hodin a jelo se prudkými serpentýnami, hrbolatou silnicí, až jedna babka ze sedadla vypadla. Nešlo o nic vážného a tak se pak začali všichni smát.
Labuan Bajo
Labuan Bajo je brána k návštěvě ostrova Komodo a Rinca s výskytem varanů komodských. Také je to město, kam míří spousta potápěčů a využívá podmořských krás této oblasti.
My jsme se chtěli ideálně dostat až na ostrov Lombok, který je hned východně od Bali. Proto jsme hledali nějakou výletní loď, která by nás tam dostala, spolu s návštěvou varanů komodských a nějakým tím šnorchlováním. Společnosti, které toto nabízely byly celkem asi 3 a my tudíž byli schopni s nimi usmlouvat příjemnou slevu. Ve městě jsme zůstali 2 noci a pak se těšili na 4denní plavbu na Lombok.
Plavba z ostrova Flores na ostrov Lombok
Loďka byla určená pro maximálně 25 lidí, ale myslím, že už při tomto počtu musí být přetížená. Nás výletníků bylo 10 (4 páry: my, poláci, holanďani a francouzi a 1 holčičí dvojice z holandska) a 5 lidí z posádky, z toho náš obtloustlý průvodce. Loďka byla naprosto jednoduchá, zepředu paluba se stříškou a lavicemi, kousek na přídi se dalo opalovat, pak byl kormidelník, za ním 2 malý kajuty posádky, za tím malá kuchyňka a záchod. Výletníci vyšplhali po žebříku pod stříšku, kde jsme měli matrace na spaní. Na lodi nebyla sprcha, postačilo moře.
Ostrov Rinca a Komodo
Dopluli jsme k ostrovu Rinca, ke kterýmu se jezdí kvůli varanům komodských (ti obývají jak komodo, tak rincu a část floresu). Podnikli jsme asi 1,5 hodinový výšlap po ostrově, ze začátku jsme viděli 4 varany, jak se plouží k místní kuchyni. Jsou obrovští, ale působí jako pomalá a rozvážná zvířata (zdání klame). My se k nim dostali asi na 3metry. Průvodce měl pouze dlouhý klace, kterým prý kdyžtak varana zpacifikuje. Průvodce nám říkal, že varani nejčastěji útočí na dobytek, srnky, pak na drzé opice a na lidi nepříliš často, protože jim prý příjdeme hbití a těžko ulovitelný. Také říkal, že varani vidí jen přímo před sebe, takže se doporučuje kdyžtak běžet klikatě. Na procházce jsme ještě potkali 2 další schovaný varany, potom srnky, jeleny nebo opičky.
Na ostrově Komodo jsme kupodivu viděli jen asi 2 varany a to spíše ty "ochočené", které se vyskytují u lidských příbytků a jsou tam i krmeni.
Na programu bylo šnorchlování, kterému jsme se věnovali každou volnou chvíli a bylo neskutečně nádherné, viděli jsme korály, barevné rybičky, želvu a hlavně manty, což jsou obrovští rejnoci asi 2-7 metrů dlouzí. Plavali jsme přímo nad nimi, bylo to krásné. Mě také požahala medůza, ale spravilo se to nalitím koly.
Navštívili jsme slané jezero, kde byly tzv. lázeňské rybičky, které okusovali kůži, bylo to docela příjemné a hlavně srandovní. Průvodce říkal, že jsou "under training (rybičky ve výcviku)", takže ještě nejsou tak šikovně. Některé se kolem nás jen otíraly, ale některé se pořádně zakously, až jste ucítili jejich malé zoubky.
Zastavili jsme se také na vodopád na ostrově Moyo, byl vysoký asi 15m s kaskádovitou skálou, kde jsme se mohli vykoupat ve sladké vodě a umýt vlasy.
Poslední noc bylo moře hodně divoké, vlny házeli s naší lodí tak silně, že jsme se museli zapírat na matraci a spali jen velmi těžko. Pak nás probudilo hlasité křičení naší posádky. Prý se jim zamotal do motoru nějaký igelit a lano a museli se k motoru potápět a odstranit. Pak jsme měli pocit, že jsou vlny menší a my mohli lépe spát.
Lombok
Dopluli jsme na ostrov Lombok do přístavu Bangsal, plný otravných a nepříjemných lidí. Odtud se ale můžete dostat na naopak velice příjemné 3 ostrůvky: Gili Trawangan, Gili Meno a nejmenší Gili Air. Jsou velmi turisticky vyhledávané, protože jsou nádherné, nedostane se na ně žádný motorový vozidlo a tak se tam jezdí na kole nebo koňským povozem. Jsou tak malé, že je můžete obejít během hodiny.
Gili Meno
My jsme si zvolili Gili Meno, protože je kompromisem mezi dalšími dvěma, Gili Trawangan je největší a údajně to na něm nejvíce žije, jezdí tam mnoho mladých lidí za zábavou. Naopak Gili Air je nejmenší a prý nejpoklidnější.
S naším výběrem jsme byli moc spokojeni, ale ony jsou všechny 3 krásné. Z přístavu k nim jezdí podlouhlé loďky, které jsou velmi často přetížené, protože místní na ně vozí zásoby jídla, zboží, materiálu. Navíc nedoplují až ke břehu a ještě se musíte brodit.
Na ostrově je však voda průzračná, azurová, písek zlatý, je to ráj.
.JPG)
Ubytování jsme nejprve našli v bungalovech, kde slibovali internet, ale nebyl tam, tak jsme se přestěhovali. Zaplatili jsme asi 12 euro za moc hezký a čistý bungalov na noc, což byla dobrá cena. Zůstali jsme 3 noci.
 |
| tanečnice při tradičním představení Ramajany |
Flores
Maumere Z letiště v Denpasaru jsme odletěli na ostrov Flores do města Maumere. Mezipřistání bylo na ostrově Sumba, jehož letiště vypadalo hodně řídce osídlené s náhorními plošinami, na letišti jedna runway a jednoduchý domeček s čekárnou. Museli jsme na chvíli letadlo opustit a po asi půl hodině se znovu vrátili na palubu.
 |
| na letišti v Maumere |
 |
| Maumere |
 |
| pohled na město Maumere |
Flores je velký kontrast k Bali, turistů je zde málo a když už, tak jedou stejnou trasu, kde jsou ty nejzajímavější místa. Mně Flores doporučil pan učitel ze školy Mardi Yuana, který z Floresu pochází a jehož veeeery najs a bjůůůtiful mě na Flores nalákali.
Turistická trasa na Floresu je Maumere - Moni - Bejawa - Ende - Ruteng - Labuan Bajo.
V Maumere jsme se na jednu noc ubytovali v hodně ošklivém a špinavém hotelu a trochu jsme toho litovali, protože v Maumere není nic zajímavého.
Moni - Kelimutu
Další den jsme se vydali do Moni. Je to malebná vesnička, do které míří turisté navštívit národní park Kelimutu s krásnými barevnými vulkanickými jezery. Jsou 3 a každé má jinou barvu, kterou čas od času změní. Jedno je tyrkysové, druhé černé a třetí tmavě hnědé, ale také žluté, oranžové, dokonce červené. Místní věří, že duše zlých lidí se dostanou do černého jezera.
 |
| Tyrkysové jezero Kelimutu |
Mnoho turistů si v Maumere najme auto s řidičem, který je proveze celým ostrovem, je to pohodlné a ve více lidech i finančně výhodně, ale zároveň se tím ochudí o kontakt s místními obyvateli. My jsme se vždy vozili místními dopravními prostředky.
Ke Kelimutu jezerům je nejlepší jet autem nebo motorkou s místními. Veřejná doprava jede snad jen v sezóně. My jsme měli to štěstí, že se vedle nás ubytovaly 2 Italky, které měly svého řidiče a my je ráno slyšeli vyjíždět k jezerům na východ slunce a hbitě jsme se k nim vetřeli.
Bohužel byly jezera v mracích a my neviděli ani východ slunce a pomalu ani jezera, až po desítkách minut se mraky pomalu trhaly a my mohli spatřit krásu těchto magických jezer. Dolů jsme už seběhli pěšky a ještě stihli snídani v našem ubytování.
 |
| způsob dopravy na Floresu |
Bejawa
V Moni se nám moc líbilo a kdybychom měli více času tak zůstaneme déle. My ale pospíchali na západní pobřeží Floresu do města Labuan Bajo. Ještě jsme jednu noc strávili ve městě Bejawa, navštívili tradiční vesnice jako např. Bela, kde žijí ngadové, jejichž obydlí tvoří dřevěné domky s doškovou střechou a stavby ve tvaru slunečníku. tyhle stavby znázorňují muže a ženu a jsou spojeny s konkrétní rodinou. mají taky nějaký speciální obřady, kdy obětují buvoly, oblékají tradiční hábity a tančí a zpívají. to je ale jen jednou za rok. taky ženy žvýkají jakousi směsici siri (indonésky, nevíme co to přesně je), která je sytě červená a oni pak mají úplně červenou pusu a zuby a věří si, že je to posílí.
 |
| tradiční vesnice Bela |
 |
| tradiční vesnice Bela |
Labuan Bajo
Labuan Bajo je brána k návštěvě ostrova Komodo a Rinca s výskytem varanů komodských. Také je to město, kam míří spousta potápěčů a využívá podmořských krás této oblasti.
My jsme se chtěli ideálně dostat až na ostrov Lombok, který je hned východně od Bali. Proto jsme hledali nějakou výletní loď, která by nás tam dostala, spolu s návštěvou varanů komodských a nějakým tím šnorchlováním. Společnosti, které toto nabízely byly celkem asi 3 a my tudíž byli schopni s nimi usmlouvat příjemnou slevu. Ve městě jsme zůstali 2 noci a pak se těšili na 4denní plavbu na Lombok.
Plavba z ostrova Flores na ostrov Lombok
Loďka byla určená pro maximálně 25 lidí, ale myslím, že už při tomto počtu musí být přetížená. Nás výletníků bylo 10 (4 páry: my, poláci, holanďani a francouzi a 1 holčičí dvojice z holandska) a 5 lidí z posádky, z toho náš obtloustlý průvodce. Loďka byla naprosto jednoduchá, zepředu paluba se stříškou a lavicemi, kousek na přídi se dalo opalovat, pak byl kormidelník, za ním 2 malý kajuty posádky, za tím malá kuchyňka a záchod. Výletníci vyšplhali po žebříku pod stříšku, kde jsme měli matrace na spaní. Na lodi nebyla sprcha, postačilo moře.
Ostrov Rinca a Komodo
Dopluli jsme k ostrovu Rinca, ke kterýmu se jezdí kvůli varanům komodských (ti obývají jak komodo, tak rincu a část floresu). Podnikli jsme asi 1,5 hodinový výšlap po ostrově, ze začátku jsme viděli 4 varany, jak se plouží k místní kuchyni. Jsou obrovští, ale působí jako pomalá a rozvážná zvířata (zdání klame). My se k nim dostali asi na 3metry. Průvodce měl pouze dlouhý klace, kterým prý kdyžtak varana zpacifikuje. Průvodce nám říkal, že varani nejčastěji útočí na dobytek, srnky, pak na drzé opice a na lidi nepříliš často, protože jim prý příjdeme hbití a těžko ulovitelný. Také říkal, že varani vidí jen přímo před sebe, takže se doporučuje kdyžtak běžet klikatě. Na procházce jsme ještě potkali 2 další schovaný varany, potom srnky, jeleny nebo opičky.
Na ostrově Komodo jsme kupodivu viděli jen asi 2 varany a to spíše ty "ochočené", které se vyskytují u lidských příbytků a jsou tam i krmeni.
Na programu bylo šnorchlování, kterému jsme se věnovali každou volnou chvíli a bylo neskutečně nádherné, viděli jsme korály, barevné rybičky, želvu a hlavně manty, což jsou obrovští rejnoci asi 2-7 metrů dlouzí. Plavali jsme přímo nad nimi, bylo to krásné. Mě také požahala medůza, ale spravilo se to nalitím koly.
Navštívili jsme slané jezero, kde byly tzv. lázeňské rybičky, které okusovali kůži, bylo to docela příjemné a hlavně srandovní. Průvodce říkal, že jsou "under training (rybičky ve výcviku)", takže ještě nejsou tak šikovně. Některé se kolem nás jen otíraly, ale některé se pořádně zakously, až jste ucítili jejich malé zoubky.
Zastavili jsme se také na vodopád na ostrově Moyo, byl vysoký asi 15m s kaskádovitou skálou, kde jsme se mohli vykoupat ve sladké vodě a umýt vlasy.
Poslední noc bylo moře hodně divoké, vlny házeli s naší lodí tak silně, že jsme se museli zapírat na matraci a spali jen velmi těžko. Pak nás probudilo hlasité křičení naší posádky. Prý se jim zamotal do motoru nějaký igelit a lano a museli se k motoru potápět a odstranit. Pak jsme měli pocit, že jsou vlny menší a my mohli lépe spát.
Lombok
Dopluli jsme na ostrov Lombok do přístavu Bangsal, plný otravných a nepříjemných lidí. Odtud se ale můžete dostat na naopak velice příjemné 3 ostrůvky: Gili Trawangan, Gili Meno a nejmenší Gili Air. Jsou velmi turisticky vyhledávané, protože jsou nádherné, nedostane se na ně žádný motorový vozidlo a tak se tam jezdí na kole nebo koňským povozem. Jsou tak malé, že je můžete obejít během hodiny.
.JPG) |
| lodě na ostrovy Gilies |
Gili Meno
My jsme si zvolili Gili Meno, protože je kompromisem mezi dalšími dvěma, Gili Trawangan je největší a údajně to na něm nejvíce žije, jezdí tam mnoho mladých lidí za zábavou. Naopak Gili Air je nejmenší a prý nejpoklidnější.
S naším výběrem jsme byli moc spokojeni, ale ony jsou všechny 3 krásné. Z přístavu k nim jezdí podlouhlé loďky, které jsou velmi často přetížené, protože místní na ně vozí zásoby jídla, zboží, materiálu. Navíc nedoplují až ke břehu a ještě se musíte brodit.
Na ostrově je však voda průzračná, azurová, písek zlatý, je to ráj.
Ubytování jsme nejprve našli v bungalovech, kde slibovali internet, ale nebyl tam, tak jsme se přestěhovali. Zaplatili jsme asi 12 euro za moc hezký a čistý bungalov na noc, což byla dobrá cena. Zůstali jsme 3 noci.
.JPG) |
| bungalov na Gili Meno |
Podnikali jsme procházky do středu ostrova, celý si ho obešli, šnorchlovali. Také jsme se jeli podívat na Gili Air, který byl také moc krásný.
.JPG) |
| jedna z plážových restaurací |
.JPG) |
| západ slunce |
.JPG) |
| Gili Air |
 |
| paní prodává a vykrajuje ovoce na pláži |
Těžko se nám loučilo, ale potřebovali jsme se dostat na lombocké letiště. Cestou jsme potkali starší francouzský pár, kteří ocenili mou znalost francouzštiny a asi se jim v Indonésii moc dobře nekomunikovali. Když jsme se bavili kolik platili třeba za soukromou loď z Gili na Lombok, protáčeli se nám panenky, ale jistě jim to moc nevadilo a tak museli s tím počítat.
Kuta, Lombok
Na letiště jsme dojeli dříve, takže jsme ještě zajeli na pláž na jihu Lomboka zvanou Kuta. Překvapil nás zvláštní kuličkový písek, do kterého se nám nohy bořili tak moc, že bylo těžké jít. Vykoupali jsme se tam, najedli se v místní restauraci, nakoupili poslední suvenýry a jeli zpět na letiště.
.JPG)
Kuta, Lombok
Na letiště jsme dojeli dříve, takže jsme ještě zajeli na pláž na jihu Lomboka zvanou Kuta. Překvapil nás zvláštní kuličkový písek, do kterého se nám nohy bořili tak moc, že bylo těžké jít. Vykoupali jsme se tam, najedli se v místní restauraci, nakoupili poslední suvenýry a jeli zpět na letiště.
.JPG) |
| zvláštní písek |
Z Lomboku jsme letěli zpět do Jakarty, ze které nám letělo letadlo přes Dubaj do Mnichova. V Mnichově se nám dostalo krásného přivítaní a nás těšilo být zase zpět se spoustou skvělých zážitků.
Komentáře
Okomentovat