Deník z Keni: cestování (2016)

Po asi 12ti dnech dobrovolničení u Viktoriina jezera se vydávám vstříc dobrodružné cestě po Keni. Sama. S obrovskou chutí. Sice jsem z toho měla rozpačité pocity, na jedné straně nadšení, že si věci udělám podle sebe, na druhé straně obavy, co se může stát a že musím být opatrná.



Cesta začíná opět na převozu do Luanda Kotieno. Už na převozu vidím bělochy, to začíná slibně. Za celých 12 dní jsem zahlédla jen pár bělochů, ale nikdy jsem neměla možnost s nimi mluvit. Tady je mladý pár, se kterým se jen zdravím, ale víc se bohužel opět nebavíme. V Luanda Kotieno se přemisťuji do minibusu do Kisumu. Tentokrát sedím na sedačce, o kterou se částečně dělím se sousedem, ale aspoň nesedím na té tvrdé dřevěné laťce, jako na cestě sem. Mladý bělošský pár vystupuje v Kisumu na letišti, škoda, takže teď už zase sama.
Z nádraží v Kisumu si odskakuju koupit něco na jídlo před cestou do pralesa Kakamega, kam se chystám na 2 dny. Prý tam nemusí být žádný obchod ani restaurace, proto se raději zásobím předem. Také si kupuju tužkové baterky do foťáku, spotřebovávají se mi nebývale rychle. Zásobená se vracím zpět na nádraží a hledám autobus do Kakamega, přesněji do Khayega, odkud si stopuju motorku k vstupu do pralesa. Těším se, protože mi můj hostitel Samwel sliboval, kolik dalších cestovatelů tu potkám. Dostávám se ke vchodu a je mi jasné, že to bude trochu jinak. Vítá mě recepční, povídá si o mé cestě, odkud jsem a na jak dlouho se zdržím. Ubytovávám se v tradičních chatkách bandas a ptám se, jestli tu jsou nějací turisté. Říká, že dneska jsem první (přijela jsem kolem 13h) a když vidím chatky uvnitř, je mi jasné, že jsem první po pěkně dlouhé době. Chatky vypadají omšele, zanedbaně, jednoduše, uvnitř je pouze postel asi ve dvou místnostech a pár židlí. Je tam vlhko a tmavo, i když je venku světlo. Děsím se své první noci takto osamocená a doufám, že sem ještě dneska někdo přijede. Správkyně mě ujišťuje, že tu sama nejsem, jsou tu hlídači a pak i správce, který spí v sousední chatce.

Trochu se uklidňuju, něco pojím a vydávám se na procházku pralesem s průvodkyní. Je to statná Keňanka, která už v pralese pracuje přes 20 let. Ptám se jí, kde jsou všichni turisté a říká, že jich jezdí čím dál tím míň. Často sem přijíždí školy nebo skupinky, ale nepřespávají tu. Cestou míjíme studenty americké univerzity, kteří sem přijeli zkoumat blue monkeys (modré opice). Také tu zahlídneme black and white monkeys (černobílé opice) a strom, ze kterého kvůli parazitovi zbyl jen obal kmene. Procházka trvá 2 hodiny a křižujeme prales klikatými cestičkami, které působí jako labyrint. Nedokážu si představit jít tu sama a neztratit se. Ptám se průvodkyně, jestli se stalo, že už se tu někdo ztratil. Odpovídá, že ano, že jedna holka nemohla najít cestu zpět a musela v pralese strávit noc a další den přišla do vesnice. Jímá mě děs, ve dne to tu rozhodně strašidelně nevypadá, ale v noci bych se asi zbláznila, stačí mi má malá strašidelná chatka na kraji pralesa. Za čajovou plantáži tu bydlí jakási komunita lidí starají se o chod pralesa, sází nové stromky, opečovávají stávající nebo sbírají čaj. Nevím proč, ale i to mi přijde jaksi podivně strašidelné.

Blue monkey - modrá opice

Black and white monkey - černobílá opice

kočkodan

Po procházce si sedám do společné otevřené chatky a chci si psát zápisky. Mezitím se na stromech prohání opice přímo nad mou hlavou. Pozoruju je a všímám si, že nejsem sama. Přišla sem malá holčička pro vodu do kanystru a taky sleduje opice na stromech. Přišla jsem k ní a nabízím pomoc s kanystrem, potěžkám ho a musí být pro ni příliš těžký. Ptám se kde bydlí, že jí ho pomůžu odnést. Souhlasí a jdeme přes les k malému domečku u čajových plantáží. Holčička jde dovnitř a volá na dědečka. Ten přichází, děkuje, že jsem vnučce pomohla a též mě zve dovnitř. Já bych mu nejradši řekla, že nechápu proč malou holku nechávají takhle těžkej kanystr tahat. Ale polknu to a vcházím do domku. Moc hezky si povídáme o všem možném, pán je totiž průvodce a hodně se angažuje v ochraně místní přírody. Asi po hodině začínají přicházet další členové rodiny, 2 synové a manželka. Sdílím s nimi obavu z první noci a oni se usmějí a zvou mě na večeři. Zůstávám tedy asi do půl9, ale pak už opravdu musím. Jeden ze synů mě doprovází přes les a já jdu do své chatky. Používám svůj spacák, protože se trochu štítím místní deky. Po pár hodinách neklidného převalování a chladu, dávám zavděk i staré dece a stále se nemůžu zahřát. Když už to vypadá, že jsem na chvíli usla, kolem 2h ráno mě budí silný déšť, který buší na střechu mého obydlí. Myslím, že noc nikdy neskončí, nedokážu v takovém rámusu usnout. Snažím se nacpat prsty do uší, protože nevím kde mám špunty. Asi to trochu pomáhá a usínám. Po dalších možná pár hodinách se budím, je mi hrozné teplo, ale světlo ještě není, potřebuju na záchod. Snažím se to oddalovat co nejvíc, abych nemusela chodit ven, ale nejde to. Beru si solární lampičku a jdu ven. Pak se hned zase zavrtám a přečkám do rozednění. Jsem celá rozlámaná, nevyspalá a s teplotou 38,1 stupňů, ale vděčná, že je nový den.

Sice se necítím nejlépe, ale měla jsem v plánu se vydat na výšlap kopce s pěkným výhledem na celý prales. Nehodlám se toho vzdát. Je asi 6 km vzdálený a paní průvodkyně mě nakreslila docela solidní mapu, se kterou bych se neměla ztratit. V 8h ráno už si to štráduju nejdříve lesem a pak po široké cestě k další odbočce do lesa, která mě vede do kopce. Našla jsem to výborně. Začíná opět pršet a já pozoruju jak se z lesa odpařuje voda. Je to krásný výhled, udělám pár fotek a jdu zase zpět.

V poledne si sbalím věci, které jsem ani pořádně nevybalila, loučím se se správci a jedu motorkou opět do Khayegy a odtud autobusem do Kisumu. Před Kisumu se přestavuje silnice a autobus zpomaluje. Koukám se z okna a najednou vidím spousty lidí stojících u silnice. Za nimi na kraji silnice je převrácený obrovský auto, netuším jestli je to autobus nebo nějaký kamion. Pozoruju nechápavě co se tam stalo. Najednou vidím na silnici převrácenou motorku a nedaleko od ní ležící tělo. Je to mladý kluk, leží na břiše, nehýbe se, nohu má vyvrácenou a krvavou. Je mrtvý. Lidi kolem něj prochází a jen pár z nich si ho všímá. Nevidím žádnou sanitku ani hasiče. Jaktože nikdo nic nedělá, když je tam tolik lidí? Nechápu tu laxnost. Jedeme dál a už se nikdo nevzrušuje. Akorát ten pohled na toho kluka nemůžu dostat z hlavy. Toto je už druhý mrtvý člověk, kterého v Africe vidím, to není moc normální, když jsem u nás neviděla žádného. Ten první byl na pohřbu (během dobrovolničení) a byl upravený v rakvi tak, že vypadal jakoby spal.
Na autobusovém nádraží v Kisumu vystupuju a vydávám se na vlakové nádraží. Z rušné ulice se stává poklidná ulička, která má vést na vlakové nádraží? To se mi nezdá. Přicházím na nádraží a chápu proč, tedy vlastně moc nechápu. Nádraží je úplně prázdné, opuštěné, jen před ním stojí hlídač. Ptám se ho, jestli jezdí vlaky, říká, že dneska žádný vlak nejede. Ptám se proč, říká, že neví. To je mi divné, vypadá to, že tudy už pěkně dlouho žádný vlak nejel, a jaktože nikdo neví proč? Píšu si s Ondrou a on googlí co se to děje. Prý přestavují železniční trať, mění ji na rychlostní, aby mohly jezdit rychlejší vlaky až do Rwandy. No dobrá, moc mě to nepotěšilo, chtěla jsem jet nočním vlakem do Nairobi. Kupuju si v obchoďáku nějaké jídlo a vydávám se znovu na autobus. Zastavují mě odchytávači a ptají se kam jedu. Ani vlastně sama nevím, ale říkám Nairobi. Dovedou mě k přepážce, kde prodávají lístky do Nairobi, cesta trvá 5 hodin a byla bych tam večer, to odmítám. V Nairobi, z bezpečnostních důvodů, chci strávit co nejméně času a už vůbec tam netrávit noc. Odcházím a smiřuju se s tím, že přespím v Kisumu a do Nairobi pojedu zítra ráno. Mojí pozornost upoutá autobus, který vypadá pohodlně, tedy jedoucí nějakou dlouhou vzdálenost. Ptám se kam jede, říkají, že do Mombasy. Hm tam já směřuju, i když jsem tam chtěla jet o den později. Ptám se, kdy tam přijede, říkají, že další den ráno. No vida, ušetřím za noc, vyhnu se Nairobi a strávím víc času na pláži. Nastupuju do autobusu a zabírám si dvousedačku. Batoh zakliňuju za sedadlo, takže si vedle mě nikdo sednout nemůže, stejně autobus nebude plný. Je něco po 16h a po tom co vystoupí všichni otravní prodejci z autobusu vyjíždíme směr Nairobi a pak Mombasa. Přemýšlím o tom, co mi říkal pan učitel Samwel (z dobrovolničení), že tyhle autobusy moc často na záchod nestaví a že lidi to nevydrží a pustí to do sedačky. Potahy jsou trochu flekaté, v buse to mírně smrdí, ale snažím se na to nemyslet, jsem ráda, že jsem to tak dobře vymyslela. Do autobusu jsem si koupila pár bílých housek a sušenek údajně pro lepší zažívání a na pití vodu a colu. Ještě stále mě trápí průjem a 16ti hodinová cesta autobusem tomu moc nepomůže. Piju co nejmíň, abych nemusela na záchod. Po několika hodinách autobus zastavuje a většina lidí vystupuje. Když si toho stačím polorozespalá všimnout, zase nastupují. To byla zastávka na záchod! Tlačím se k východu, ale všichni nastupují a nikdo mě nechce pustit druhým směrem. Až všichni nastoupili, dostávám se k dveřím, vystupuji a ptám se řidiče, jestli ještě chvíli počká, že musím na záchod. Kývne a ukáže směrem o pár metrů dál, ať udělám potřebu tam. Je tma a zvědavé oči z autobusu jsou to poslední co řeším. Nastoupím zpět a přijde ke mě nějaký zkušenější cestující a zasvěcuje mě. Prý autobus normálně dělá víc zastávek, ale tenhle řidič spěchá, tak proto zastavil jen tady u silnice. Ale je to tu prý nebezpečný, mohou tu být gangy, proto je to rychlá zastávka. Poděkuju mu za objasnění situace a jedem dál. Sem ráda, že jsem v autobuse a radši piju ještě míň abych už z něj nemusela vystupovat. Do Nairobi přijíždíme kolem půlnoci, na nádraží je stále rušno, autobus stojí asi půl hodiny, ale já nevystupuju. Zase se rozjíždíme a já usínám.

Nebyla to nejpohodlnější noc, ale budím se až kolem šesté. V tuto dobu jsme už měli být v Mombase, ale evidentně čas příjezdu je jen orientační. Do Mombasy je to ještě asi 50 km, takže ještě pár hodin. Předměstí je špinavé, s úklidem odpadků si nikdo hlavu neláme, lidé chodí do práce do místních továren, ostatní prodávají své zboží u silnice. Projíždíme celé město a zastavujeme v centru, kde to rozhodně nevypadá jako nádraží. Ptám se na matatu (minibus) do Nyali, čtvrti na severu města, kde jsou pěkné pláže. Sedám do matatu a ptám se spolucestujícího kolik platí za jízdu. Říká, že do Nyali to bude 50ksh (0,5 dolaru). Toto je moje osvědčená taktika, jak se nenechat okrást řidičem, který vybírá peníze. Vždy se ptám cestujících a pak dám buď přesnou částku nebo si nechám vrátit a vyžaduju stejnou cenu jak ostatní. Když řidič vybírá peníze dávám mu přesně a on se směje a ukazuje na mého souseda s větou: To je tvůj kamarád, že? Chtěl tím naznačit, že kdyby mi soused neřekl férovou cenu, chtěl by po mě víc. Můj soused se opravdu ukazuje jako kamarád, protože nikdo moc neví, kde můj hotel je a hledá ho pro mě na mapách. Když ho nacházíme, dovezou mě přesně před něj. Vděčně poděkuju a radostně si kráčím k hotelu. Vedle luxusních hotelových rezortů, které jsou okolo, je toto chudší brácha. Obyčejný domek se zahradou a bazénem.

Zase nevidím žádné bělochy, ale to nevadí. Bavím se s manažerkou a ptám se, jaké tu mají pokoje. Buď soukromé 2200ksh (22 dolarů) nebo místnost s palandami 1000ksh (10 dolarů). Cenově bych brala palandy, ale když mi je ukazuje, jak jsou v garáži, jsem zděšena. Ptá se mě, za kolik bych brala ten soukromý pokoj. Říkám cenu 1500ksh (15 dolarů) a ona souhlasí, jsem nadšená. Ubytuju se a jdu do sprchy. Pustím vodu, několikrát vyprskne a pak už neteče nic. Házím na sebe ručník a jdu oznámit, že voda neteče. Dostane se mi odpovědi, že poteče za pár minut, vracím se do koupelny a čekám. Několik minut se nic neděje, jdu se zeptat, jak to vypadá. Zase odpověď, že za 5 min. Vracím se, ale ani po 5 minutách voda neteče. Rozčilená jdu za manažerkou, omlouvá se mi a dává mi lavor se studenou vodou a říká, že tohle je výjimečná situace. Jsem unavená, špinavá, chtěla jsem se pěkně umýt pod tekoucí vodou, a zase na sebe budu muset šplíchat vodu z lavoru. Navíc mi to tak tak vystačí i na vlasy. To je teda pěkný začátek. Na chvíli si lehnu a asi po hodině se obleču na pláž. Má být jen 5 min odsud, takže se moc těším. Jdu pěšinkou od silnice a v dálce vidím azurově modré moře. Tohle bude nádhera a taky že je. Pláž je dlouhá, písek bílý, moře průzračné a modré.

Na něm se prohání kitesurfeři a místní lidé dovádí v pneumatikách. Tak jako u nás mají děti nafukovací kruh, tady mají i dospělí pneumatiky. Nevím jestli je s tím taková sranda, nebo ani dospělí tu neumí plavat. Jdu pomalu na druhý konec pláže, který je 4 km daleko. Míjím prodejce suvenýrů, šátků, dřevěných sošek, náramků. Připojují se ke mě nabízeči výletů, kteří vždy začínají konverzaci: Ahoj, jak se máš? Odkud jsi? Jsi tu poprvé? A pak přechází ke své nabídce. Už po pár minutách začínám být alergická, že si ani nemůžu vychutnat pěknou procházku v klidu o samotě. Asi po kilometru mě oslovuje kluk, který sice je tmavší, ale rozhodně to není černoch. Že by konečně nějaký další cestovatel? Ptá se, jestli se ke mě může přidat, no aspoň, že se zeptá, ne jako ostatní. Souhlasím a my se bavíme a chodíme z jednoho konce pláže na druhý. Je to Američano-Ind, narodil se v Indii a žil tam do svých 15ti let a pak se s celou rodinou přestěhovali do Ameriky, Seattlu, aby se dětem dostalo lepšího vzdělání a možností. Do Keni se vydal s celou rozvětvenou rodinou a obsadili skoro celý hotelový resort. Přijeli sem, protože jeho sestřenice se tu vdává. Sestřenice taky bydlí v Americe a její teď už manžel je původem Ind, ale narozený v Keni a pracující v USA. No celé je to zamotané a já se v tom celkem ztrácela, ale vyprávění bylo zajímavé a čas lépe utíkal. Američan měl sice nabitý program svatbou, která trvala asi 4 dny, ale byla jsem ráda, že si našel čas na procházky nebo koupání v moři. Když jsme si počkali na odliv, který byl zpravidla buď ráno nebo později odpoledne, šli jsme se podívat na hinduistickou jeskyni Šiva cave, která byla na konci pláže. Vyškrábali jsme se tam z pláže, i když nám mnozí tvrdili, že to nejde a že nás doprovodí okolo, za což by si zase nechali zaplatit.

Sice jsem měla opět pár zdravotních nepříjemností, měla jsem průjem a jedno ráno opět teplotu, tak jsem si konečně poslední den našla čas a energii na běh. Běh po pláži mám strašně ráda, nejradši na boso. Byla jsem si zaběhat ráno 7km a k večeru 10km. Při tom večerním běhu mě podivně bolely prsty na nohou, ale protože jsem to chtěla doběhnout, tak jsem si toho příliš nevšímala. Jaké překvapení, když jsem pak objevila obří puchýře na obou ukazováčcích u nohy. Byly pořádně napuchlé a červené a po pár dnech zčernaly a splaskly. Ještě po 3 týdnech doma mám stále na prstech černé fleky.

Po pár dnech odjíždím pryč z Mombasy na jižní pláže, které jsou údajně hezčí. Nejprve se musím dostat pomocí matatu (minibus) do centra Mombasy, odtud dalším matatu k trajektu, přejet trajektem zátoku a nastoupit na matatu do Ukundy, nebo taky Diany, doteď nevím co je správný název. Každopádně z tohoto místa si ještě musím stopnout tuktuk (taxík, něco jako motorka na třech kolech se sedátkem vzadu), který mě doveze na Diany beach do Backpackers hostelu. Hostel je komplex obehnaný zdí a ostnatým drátem. Klepu na vrata a z malého kukátka mě kontrolují oči hlídače. Otevírá mi a doprovází k recepci. U recepce objevuju nádherný místo, kde se schovávají všichni cestovatelé z Evropy, Ameriky.. Toto je to místo, na které jsem svým způsobem čekala, potkat podobné lidi, kteří cestují jako já, sami a nízkonákladově. Ubytovávám se v prostorném pokoji s asi 10ti palandami. Ani zdaleka není obsazený, jsme tam asi 4. Holka z Holandska, která dobrovolničí v Nairobi v místním volnočasovém centru pro mladé a pak kluk z Uruguay, který také dobrovolničil u Nairobi v jednom z největších slumů v Africe Kibera a dvoutýdenní pobyt mu bohatě stačil a jel si odpočinout na mombaské pláže, potom se chystá do Tanzanie do masajské vesnice. Pak se tam ubytoval další cestovatel, se kterým jsem se nebavila. Vedle recepce a baru byl krásný bazén, kolem posezení, pár soukromých chatek, restaurace, obchod s tradičními věcmi, kurt na beach volejbal a prostor, kde jste si mohli postavit stan. Prostě všechno co si může cestovatel přát.

jízda tuktukem

Backpackers Hostel

Potěšila mě wifi a já mohla konečně poslat mail s fotkami domů. Taky jsem si konečně koupila letenku z Mombasy do Nairobi na mé cestě zpátky domů.
Po odpočinku jsem se šla podívat na pláž, zajímalo mě, jestli bude jiná než má milá pláž v Nyali. Na první pohled ne, zrovna byl příliv, na pláži pár prodejců suvenýrů, ale zkušeně jsem se jich po pár metrech zbavila. Pokračovala jsem po pláži dál a zajímalo mě, kam až se dostanu. Míjela jsem pár luxusních rezortů, ale už nevypadaly tak monstrózně jako v Nyali. Opět se pár lidí učilo na kitesurfu. Opět pár lidí popíjelo kokosové ořechy.

Šla jsem asi 4km, než jsem došla na konec, kde už pláž končila. Byl tu klídek a já si rozprostřela osušku a svlékla do plavek. Dvakrát jsem se osvěžila v moři a má osuška neposlušně lítala po písku. Byl dost silný vítr a jemný písek se dostával všude do mého batohu, fotáku apod. Když mě to začlo otravovat, posunula jsem se do mírnějšího závětří o kus dál. Ani jsem se nenadála a už u mě byl další místní prodejce. Nechtěla jsem být ignorant, jak to občas umím a přátelsky jsem se s ním bavila. Byl docela sečtělý a povídal zajímavě. Asi po 20min došlo na to, jestli bych se podívala na to, co vyrábí. Donesl mi malované magnetky. Líbil se mi jeden ve tvaru srdce s žirafami a s nápisem Jambo Kenya (ahoj Keňo). Sice jsem ho nějak nepotřebovala, ale řekla jsem si, že mu udělám tržbu. Když mi ale řekl cenu 1500ksh (15 dolarů), měla jsem chuť mu říct, ať si to strčí někam. Říkám, že mu dám maximálně 200ksh (2 dolary). To on taky odmítl a já se s ním neměla chuť dál bavit. Pak řekl, že donese kokos. Donesl 2 kokosy a pak šel pro nůž, aby je otevřel. Dlouho nešel a já už se potřebovala vrátit, abych byla do setmění zpět na ubykaci. Dala jsem se k odchodu a on mě doběhl, že mi to dá za 200ksh. Neměla jsem přesně a dala jsem mu 500ksh, on že prý taky nemá nazpět, ale že si skočí rozměnit. Utekl s mou pětistovkou, já trpělivě čekala a až po pár minutách mi došlo, že se nevrátí. Šla jsem ještě naproti a ptala se po něm, ale nic. Naštvaně jsem vzala aspoň ty 2 kokosy a šla zpět. Cestou jsem nešetřila nadávkami, prý abych měla hezké vzpomínky na místní pláž, na to jak jsou tu milí lidé. Prdlačky.
Asi 100 metrů od hostelu byla malá restaurace, kam pořádně nikdo nechodil, ale já měla hlad a chtěla jsem se najíst za dobrý peníz, když už mě dneska obrali. Když mi paní majitelka nabízela pouze špenát a ugali (kukuřičná kaše) tak jsem pochopila, že lidé sem chodí spíše na obědy než večeře. I tak jsem si ale zbytky od oběda s chutí dala. Ještě jsem požádala, aby mi otevřela kokosový ořech, který jsem si přinesla a s večeří jsem byla spokojená.
Další den jsem se vydala do národního parku Shimba Hills, ani nebudu říkat, že jde o safari, protože jsem tam moc zvířat neviděla a na to kolik jsem za to zaplatila, jsem s tím nebyla úplně spokojená. Mou prvotní taktikou bylo dojet k vchodu do parku, počkat na auto s turisty a zeptat se, jestli bych mohla jet s nimi, samozřejmě by se náklady rozdělili. Jenže do tohoto parku skoro nikdo nejel a já si musela objednat svoje auto, protože pěšky vás do parku nepustí. Zaplatila jsem tedy auto a průvodce a řidiče v jednom. Byl to milej kluk, který v parku pracuje 2 roky. Co jsme viděli? Bizony, prase bradavičnaté, srnky a opice.

Po asi dvou hodinách ježdění jsme zaparkovali auto a šli na 2km trek k vodopádu. Protože se chodí přímo v parku, musel s námi jít hlídač s puškou, pro případ kdyby nás napadlo nějaké divoké zvíře. V naší skupince byl dokonce mladý pár s malým miminkem v šátku plus maminka té mladé holky. Prvně jsme sešli po schodech a pak lesem až k vodopádu. Vodopád nebyl velký, ale místo bylo moc hezké. Nazpátek jsem měla pocit, že se cesta zkrátila, ale samozřejmě vzdálenost byla stejná.

Po vodopádu jsme ještě projeli pár míst, ale další zvířata jsme už neviděli. Nevýhodou tohoto parku je les a málo luk a mýtin, kde můžete zvířata dobře vidět.
Sice jsem byla cestou zpátky trochu zklamaná, ale když jsem čekala na další přecpané matatu a sluníčko, které už bylo docela nízko, mi svítilo do obličeje, uvědomila jsem si, jak jsem vděčná, že můžu cestovat po téhle krásné zemi a zažívat všechny krásné a někdy i nepříjemné situace.

Na večeři jsem si zašla do své oblíbené restaurace a trochu doufala, že tam paní bude mít více jídla. Tentokrát jsem ale opět dostala špenát, fazolky a pečivo.

Poslední celý den v Keni jsem se chtěla rozmazlit. Ráno jsem si objednala dobrou snídani na hostelu, palačinku s nutelou a banánem a k pití sladké mléko.

Za celou dobu na mombaských plážích jsem si chtěla jít zašnorchlovat, ale nikdy se mi to nepodařilo uskutečnit. V hostelu nabízeli výlet za šnorchlováním, ale zrovna tenhle den nebyl nikdo přihlášený. Vzala jsem to teda do svých rukou a rozjela se na Tiwi pláž, která je údajně ještě hezčí a poklidnější než Diani a hlavně je tam korálový útes. Cestou tam jsem opět musela jet tuktukem, přesednout na matatu a pak si stopnout motorku. Sice to vypadá jako zdlouhavé cestování, ale všechno na sebe skvěle navazuje a nikde nečekáte. O bělochy je zájem!
Když jsem přijela na pláž, tak jsem se dala do řeči s párem ve středních letech, ona z Dánska a Kolumbie, ale žijící v Nairobi a on Keňan. Řekli, že jdou na výlet lodí a jestli se k nim nechci přidat. Souhlasila jsem a začali jsme se bavit s místními, kteří nám ale řekli, že když je příliv tak loď nevyjede. Můžou nás ale vzít na šnorchlování a pozorování hvězdic. Nadšeně jsem souhlasila, to je to proč jsem sem přijela a ani jsem to nemusela zmiňovat. Je fajn, když k vám věci, které chcete sami přijdou, máte pocit, že je to osud a udělá vás to ještě radostnějšími. Šli jsme mělkou vodou za odlivu a došli jsme na malý suchý plácek. Dánko-kolumbijka ale řekla, že se bojí vody a na šnorchl nepůjde, její partner zůstal s ní. Já a další místní jsme pokračovali dál. Došli jsme na místo, kde bylo snad 20 různých druhů a barev hvězdic, byly prostě nádherné. Pak jsme si nasadili šnorchly a ponořili se do mělké vody. To co jsme viděli byl úžasný podmořský svět. Spousty rybiček, vyjmenuju sem anglické názvy, které nevím jestli se překládají doslovně: lion fish (lví rybka), nemo (ta krásně barevná rybka z filmu), box fish (krabicová rybka), butterfly fish (motýlí rybka). Pak jsme viděli různé kraby, korály. Byla jsem z toho nadšená. Pár hvězdic jsme donesli na břeh, abych si je mohla vyfotit.

Mí kamarádi pak odešli, předtím také pořídili pár fotek s hvězdicemi a já ještě zůstala odpočívat na pláži.

Nadšená z dnešního dne jsem si chtěla dát dobrou večeři a měla jsem chuť na rybu. V tuktuku jsem se bavila s řidičem a ptala se, kde můžu koupit dobrou rybku. Zavezl mě ke stánku, kde kupují místní a já si pár kousků vybrala a vzala si je s sebou. Ještě jsem si koupila dvě placky a takto vybavená jsem jela do mé stále ještě oblíbené restaurace, kde nikdy nic nemají. Objednala jsem si tam klasicky fazolky a pití a snědla si svou hostinu. Mezitím už se setmělo a já musela co nejdřív na hostel. Nedoporučuje se zůstávat někde po setmění.
Zajímavé bylo, že ten večer jsme chtěli s ostatními cestovateli jít na pláž. Byla tma a asi 21h večer. Nic jsme si s sebou nebrali, aby nám nikdo nemohl nic ukrást a řekli jsme hlídači, že chceme jít jen na pláž. On nám ale rezolutně odmítl otevřít. Přemlouvání nepomohlo. Volali jsme s manažerkou a ta řekla, že nám rozhodně nedoporučuje jít ven, samozřejmě nám nebude bránit, ale ona za to, kdyby se něco stalo zodpovědná nebude. No usoudili jsme, že to opravdu nemá cenu a zůstali na hostelu.
Další den jsem se dobalila, objednala míchaná vajíčka s plackou na snídani a vydala se na cestu do Mombasy.

V Mombase jsem se v matatu dala do řeči s mladou Keňankou, které jsem se ptala na cestu. Od té doby se ode mě nehla, prý aby mě neokradli. Byla moc milá a chtěla mě doprovázet po starém městě a také k pevnosti Fort Jesus. Procházely jsme se celé dopoledne, na trzích jsem nakoupila nějaké koření, kávu a čaj. Na konci jsem už byla tak spařená, protože bylo strašné teplo, že jsem už zašla jen do obchodu si koupit jídlo na cestu a vydala se se svou novou kamarádkou na matatu. Oficiálně na letiště v Mombase nejezdí veřejná doprava, doporučuje se taxi. To bych ale nebyla já, abych nenašla cestu, jak se tam dostat za levno. V průvodci se psalo, že matatu zastavuje asi kilometr od letiště a moje kámoška mi to potvrdila, dokonce jela se mnou, prý opět aby mě řidič neoškubal. U letiště jsem jí moc poděkovala a rozloučila se.

K letišti jsem došla částečně pěšky a částečně na motorce, ale bylo to opravdu velmi blízko. Po celém dlouhém a parném dopoledni jsem byla moc ráda, že jsem konečně na letišti a můžu si sednout a jen čekat. Najedla jsem se a pozorovala ruch letiště.

Při čekání a koukání na odletovou tabuli jsem se zděsila pár letadel, které byly zpožděné. Naštěstí bylo ale všechno v pořádku, zpoždění možná 10min nehrálo žádnou roli.
Letadlo z Nairobi mi letělo v 22:45 a já let částečně prospala.
V Nairobi jsem si zašla na snídani díky vocheru na jídlo od Emirates, se kterými jsem letěla. Dala jsem si capuccino, protože horkou čokoládu nedávali a potěšil mě obrázek na pěně.

Letadlo z Dubaje do Vídně byl obří Airbus 380 a když jsem na něj čekala a letadlo se nám připravovalo před očima, hodně lidí si ho fotilo. Je dvoupatrové a rukáv byl jak nahoře, tak dole. Nahoru chodili lidé do první třídy a dolů economy a business. Jídlo jsem si zkusila objednat vegetariánské/veganské, protože jsem v letu do Dubaje měla maso a nechtěla jsem ho mít pořád. Dostala jsem rýži s lilkem a omáčkou s tofu, moc mi to chutnalo, ale musím říct, že to bylo trošku chudší než standardní jídlo. Nedostanete čtvereček čokolády a sýr, který se jinak dostává, ale jen kousíček, takže to není velký rozdíl.

Při letu nad Tureckem nám vyrazilo dech sytě rudé jezero, která jak jsem se dočetla, je jezero Tuz Golu a zabarvení je způsobeno řasami. Dalším zážitkem na palubě tohoto obra bylo připojení k wifi. Zdarma se můžete připojit maximálně na 2hod a spotřebovat 10MB. Do 500MB si stačí zaplatit 1 dollar.
Ve Vídni při čekání na autobus do Brna se se mnou dal do řeči kluk z Prostějova, který letěl z Barcelony. A já z Afriky? Pořád se mi to zdá neskutečné..

Moc děkuju za přečtení nebo prohlédnutí fotek.

Pokud vás zajímá, jak vypadá cestování místními dopravními prostředky podívejte se na video:

1. matatu (minibus) z Kisumu do Luanda Kotieno

2. motorový člun z Luanda Kotieno do Mbity přes Viktoriino jezero

3. matatu v Mombase

4. tuktuk (taxík, něco jako motorka na třech kolech se sedátkem vzadu) na Diani beach

5. Motorka z národního parku Shimba Hills