Deník z Keni: v africké škole (2016)

Chystám se do Keni! Proboha, co mě to zase popadlo za šílenou věc?! Čím víc se blíží odlet, tím větší hrůza z neznámého mě jímá. Když k veškeré panice ještě přibude fakt, že mě organizátor projektu na letišti v Kisumu nebude čekat, myslím, že to zabalím rovnou.
Bojovné hlasy se ve mě ale přecijen vzepřou a já si dodávám odvahy. Třeba tím, jak jsem zvládla Indonésii, já se nedám!

Má cesta začíná ve Vídni, kde nasedám na letadlo do Dubaje a odtud do Nairobi. Pár hodin před odletem jsem si naštěstí změnila sedadlo v letadle na volnou dvousedačku a opravdu oba lety sedím sama. Takže cestou na záchod nemusím nikoho otravovat, hurá. A snad se i trochu vyspím, dvakrát hurá!




Čtvrtek 30.6.2016
Budím se sama od sebe před 5h ráno, ani jsem nečekala, že se tak dobře vyspím. Rozkoukávám se a nacházím se na letišti v Nairobi ve VIP Lounge společnosti Kenya Airways. Vzpomínám si, jak jsem se sem dostala. Přiletěla jsem den předem z Dubaje po 20h a než jsem prošla všemi kontrolami, bylo o hodinu víc. Můj další let do Kisumu (na břehu Viktoriina jezera) byl další den v 6h a nemělo cenu opouštět letiště a hledat si ubytování ve městě. Našla jsem tedy terminál vnitrostátních letů a na lavičce jsem sedla a únavou usínala. Kolem půlnoci ke mě přišel pracovník letiště ať si jdu lehnout za kontrolu. Chtěla jsem tam už předtím, ale nepustili mě tam, protože jsem ještě neprošla check-in a neměla letenku. Teď ale nad tím mávli rukou a s celým mým velkým batohem (plus všemi tekutinami) mě pustili za kontrolu, tam, kde už se čeká na letadlo. Pracovník letiště ukázal na VIP lounge, kde byly pohodlné gauče a televize a asi 2 lidé tu odpočívali, že se tam můžu vyspat. Vděčně jsem si lehla na gauč a usla.
Z prémiové lounge jdu do čekárny ke gatu, kde se čeká na samotné letadlo. Zatím tam čeká pouze jeden člověk, který mě hned zdraví. Dospávám i tady v čekárně, která se mezitím úplně zaplní lidmi. Stevardi kontrolují letenky při nástupu do letadla a mám pocit, že to jsou moji kamarádi z minulé noci. Ani trochu jim nevadí, že si do letadla beru o něco větší zavazadlo než ostatní.
V letadle si vedle mě sedá mladá Afričanka a let probíhá velmi rychle. Zatímco stevardky obslouží posledního cestujícího s kávou, čajem, džusem a k tomu malým croissantem, už klesáme na letiště v Kisumu.

Na letišti se ptám v turistické kanceláři na cestu do Mbity, kam se potřebuju dostat. Nedostává se mi ale žádné smysluplné odpovědi, tak to vzdávám. Jdu si vybrat peníze a uslyším slovenštinu. Ihned mě napadne je oslovit a zeptat se, jak se oni dostanou do centra Kisumu a jestli můžeme sdílet taxi. Jsou to 3 chlapi z jakési firmy Aqua Revolution a snaží se v Keni čistit vodu tak, aby byla pitná. Okamžitě souhlasí, že s nimi mohu jet. Oni jedou do města do hotelu a řidiče si najímají na další cesty. Jejich návštěva Keni je velmi rychlá a už další den letí zpět do Nairobi a do Evropy. Vyptávají se mě, co tu budu dělat, jak jsem se k tomu dostala atp. Za svoz nic nechtějí a já se s díky loučím. Opouštím bezpečí taxíku a vrhám se do "divočiny" místního autobusového nádraží, kde na bělocha narazíte jen velmi vzácně. Na zmatek a chaos jsem zvyklá z Indonésie, ihned se kolem mě nahrnou místní a ptají se kam jedu. Navedou mě k autu (minibusu), které jede do Luanda Kotieno. Minibus už je naplněný, velký batoh mi dávají dozadu za sedadla a nabádají ať si sednu. Kam ale? Nikde nevidím volno, ukazují na malou mezeru mezi sedadly a dávají tam malou dřevěnou laťku. Z obou stran jsem namáčklá na další cestující a 2 asistenti řidiče stojí ve dveřích a sklánějí se na ostatní. Vybírají peníze. Vím, kolik bych měla platit a jsem příjemně překvapená, že po mě chtějí přesně tolik peněz a ne víc. Nemám přesnou částku, takže dávám víc, ale nemají se k tomu, by mi vrátili. Pomocník se baví s ostatními a auto začíná popojíždět. Křiknu na jednoho, aby mi vrátil. On něco říká po jejich a auto dál popojíždí, zatímco on stojí venku. Křičím, aby auto zastavilo, že chci zpět peníze. Hned na začátku okradená, to si nenechám líbit. Sousedka mi klidným hlasem vysvětluje situaci, říká, že on nemá nazpět, ale že mi to vrátí. Trochu mě uklidňuje, ale i tak jsem nervózní. Postupně peníze vrací dalším cestujícím, kteří neměli přesně. Moje trochu hysterická scéna byla zbytečná, ale přeci si to nenechám líbit. Tohle bude ještě zajímavá dovolená.

Konečně naplnění k prasknutí vyjíždíme. Na sedačkách pro 3 se běžně mačkají 4 lidé. Cestou zastavujeme na místech, kde lidé vystupují a vmačkávají se další. Během 2,5hod cesty změním místo z dřevěné laťky na místo vedle řidiče, kde sedí ještě mladá Keňanka. Dává se se mnou do řeči, ptá se co tu dělám a myslí si, že jsem Američanka a ptá se jakého máme prezidenta. Přijde mi to divné, ale odpovídám, že Zemana. Nezná ho. Ptám se na jejich prezidenta a jestli jsou s ním spokojeni a ona souhlasí. Ptá se, z jakého jsem státu, říkám, že ČR a ona, že je to v Americe ne? Až pak se pochopíme a je mi jasné, že se ptala na nového prezidenta po Obamovi.
Na další zastávce si kupujeme mango, pěkně rozkrájené navrchu, aby se dalo dobře jíst a posypané zvláštní solí. Vyjídám chutný vnitřek a slupku nechávám. Sousedka ho spořádala celé, kromě pecky uvnitř. Sousedka vystupuje dříve a já se dostávám až k přístavišti v Luanda Kotieno. Jsou zde na výběr dlouhé lodě s pádly, lodě s motorem a trajekty pro lidi a auta. Oslovuje mě řidič motorového člunu a nabízí cenu 300 ksh (3 dolary), odpovídám, že pojedu trajektem, který vím, že stojí 150 ksh (1,5 dolaru). Slevuje tedy na 200 ksh a další kluk co nastupuje se mnou mi potvrzuje, že to je normální cena. Souhlasím, protože rozdíl je 11 kč a ušetřím tím dost času. Bavím se s dalším Keňanem, který učí na místní střední a vysoké škole, je vzdělaný, zdá se, že ví, kde je ČR a taky zná Petra Čecha. Kdo taky ne?

Loď mě přiveze do přístaviště v Mbitě, kde už by mě měl čekat pan učitel Samwel, u kterého mám dobrovolničit a bydlet. Místo něj přijíždí jeho řidič a podává mi telefon, kde mluví Samwel a říká, že on musí pracovat, ale že mě řidič odveze k němu. Přejíždíme přes silnici spojující město Mbita s ostrovem Rusinga. Buduje se tu kvalitní silnice-most. Zabočujeme po malé cestičce mezi keři, stromy a kukuřičnými políčky a přijíždíme k domku, kde bydlí Samwel. Domek je obklopený velkou zahradou, k domku patří menší domek s záchodem a sprchou. V domě jsou 4 pokoje. V jednom bydlí učitel, druhý je pro dobrovolníky, pak je tu kuchyň a obývák. Na zděných stěnách je postavena střecha ze zvlněného plechu, chybí stropy, takže všechny pokoje jsou zvrchu propojeny.

Samwel znovu volá a říká řidiči, aby pro mě jel koupit pitnou vodu. Prvně říká cenu 100 ksh, pak 500 ksh a nakonec 700 ksh. Jsem zmatená a asi si úplně nerozumíme. Řidič přiváží barel s 18l vody s účtenkou za 450 ksh a za dopravu chce 200 ksh, takže asi v pořádku. Když řidič Ali odjíždí, zůstávám v domě sama, začínám si psát zážitky ze své cesty a přemáhá mě únava. Usínám a nedlouho po probuzení přijíždí Samwel. Neuvěřitelně usměvavý mužíček, se kterým se dobře povídá. Povídá o své škole, kterou vybudoval a kam se zítra podívám. Dávají dětem kvalitní předškolní vzdělání v nepříznivých podmínkách. Začínám se těšit na další den. Mezitím vaří několik hodin fazole na plynovém sporáku, k večeři usedáme o půl9. Dáváme si fazole s rajčaty, cibulí a k tomu obilnou placku chapati a zapíjíme to mlékem s kakaem a cukrem. Jako sladkou tečku si dáváme kus melounu.

Taková jídla si ráda nechám líbit. Víc vystrašená začínám být, když mi vykládá jak nebezpečná tu malárie dokáže být. On sám prodělal malárii několikrát, ale v nemocnici neležel, jen bral léky a dál pracoval. Většina dobrovolníků tu bere antimalarika. Já jsem se tomu chtěla vyhnout, protože mají prý dost vedlejších účinků. Navíc mám výborný repelent a když se jím nastříkám, tak na mě komáři vůbec nejdou. První den se ale cítím trochu malátná a připisuji to dlouhé cestě. Další rána ale přichází, když zjistím, že jsem vypila skoro půllitru bůhví jaké vody, která byla v barelu podobnému tomu s pitnou vodou. Samwel mě uklidňuje, že je to voda, kterou pije on a upravuje si ji chlorem, tudíž by závadná být neměla. Zapíjím to několika loky slivovice, kterou jsem si přivezla a trochu neklidná ulehám ke spánku.

Pátek 1.7.2016
Samwel vstává kolem šesté a já si užívám ještě hodinu spánku navíc. V noci mě do lýtka chytla strašlivá křeč, kterou pak cítím celý den. Posnídám zbytek muffinů, které mám ještě z domu a ze kterých teď vytřepávám mravence. Samwel si jen zobne a dál jí toustový chleba. Zapíjíme to jak jinak než mlékem s kakaem a cukrem. Dnes mě čeká první den ve škole, jsem velmi zvědavá, beru si všechny drobnosti a dárečky, které jsem dětem přivezla (pexesa, omalovánky, nálepky). Vyrážíme před 8h, protože škola prý začíná v 8h. Samwel učí v jiné škole, doprovází mě tam a jdeme pěšky asi 10min, kolem nás se pasou krávy, kozy, potkáváme sousedy, které zdravíme Amosi, až přijdeme na plácek s malým plechovým domkem. Toto je ta škola, kde dřív bývalo 60 dětí a 3 učitelé, dnes je tu kolem 14 dětí a mají jednu energickou paní učitelku. Samwel odchází. Děti jsou zvědavé, ale stydlivé, není to jako v Indonésii, kde se na mě hned vrhly a chtěli se mě aspoň dotknout. Děti se postupně trousí, výuka začíná v 8:30. Těm menším jsou 2 roky a nejstarším 6 let a příští rok nastupují do 1. třídy, která se otevře v této škole. Výuka je dvoujazyčná, učitelka na ně mluví jak lokálním jazykem Luo, tak anglicky a děti dobře rozumí. Hned na začátek vytahuji mapu Velké Británie, kterou jsem doma našla a neměla využití a ukazuju jim na ní různá místa a obrázky. Pak učitelka rozdává knížečky s příběhy z Bible a povídá o jednom z nich. Mě vyzve, abych povídala o tom s Adamem a Evou. Povídám a pak jim kreslím obrázek na tabuli, oni si ho překreslují do roztrhaných sešitů a já jim to pak známkuji. Přidávám jim k tomu samolepky, aby sešity vypadaly trochu k světu a oni z toho mají obrovskou radost. Začínám jim samolepkami zpravovat sešity, které se rozpadají. Učitelka to oceňuje a dalšími zbytkami samolepek opravuje plakáty na stěnách třídy. Izolepa je tu asi nedostatkové zboží nebo drahá věc. Samolepky mají velký úspěch, ještě že jsem jich vzala hodně. Následuje matematika, píšu na tabuli pár příkladů na sčítání do 10 a pro některé do 20. Pak mi nosí výsledky a já je opravuji, známkuji a přidávám nálepku. Mezitím dochází na přestávku a děti vybíhají ven. Učitelka s nimi dělá pár cvičení. Dopolední vyučování končí příběhem paní učitelky o zamilované dvojici a strasti s obděláváním půdy. Dopolední výuka končí, děti jdou domů na oběd a vrací se na odpolední výuku ve 14h do 15h. Já odpoledne chodit nemusím, takže zase až v pondělí.

V poledne jdu k Samwelovi domů, připravil mi něco k obědu, ale sám zůstává ve škole, která je na druhém konci ostrova. Odpočívám a polehávám, jsem pořád hodně unavená, nejspíš z dlouhé cesty, nevyspání a změny prostředí. Kolem 15h vyrážím k sousedům Samsonovi a Milicent, kteří mají 2 děti chodící do místní školy a pak 2 sirotky, o které se starají, protože jim zemřela matka, Samsonova sestra - prý na malárii. Každý příběh je tu smutný, v každé rodině se vyskytla smrt na nějakou nemoc. V každé rodině chybí peníze na léky nebo na vzdělání. Dotýká se mě to čím dál víc a je mi smutno. Nejde pomoct každému, i když oni se k bělochům upínají s nadějí. Hraju si s myšlenkou založit sbírku a tím pomoct místním lidem, kteří to potřebují a hlavně dětem dopřát vzdělání a dát jim šanci do života. Jsem strašně ráda za to, že žiju v zemi, kde věci fungují, kde i když si stále stěžujeme a jsme nespokojeni, najdeme fungující zdravotnickou péči, sociální systém, školství a dopravní infrastrukturu.

Mbita

s Milicent

S Milicent jsme se šli podívat do města Mbita, které je kousek. Lidé od cesty mě sledují, bělocha tu jen tak nevidí. Děti vykřikují MZUNGU, což znamená cizinec-běloch, některé rovnou Hello, how are you? Takovou pozornost si živě pamatuju ze Sukabumi v Indonésii a člověk se cítí jako celebrita, ze začátku to nevadí, ale pak to začně trochu otravovat. Chtějí opravdu všichni vědět jak se mám? Zajímá je to upřímně? Moje odpověď je vždycky stejná I am fine.
S Milicent se zastavujeme v obchodě s léky, kde také prodávali simkarty. Sice mi Samwel říkal, že tu nejde koupit keňskou simku (ve větším městě ano), ale raději si to chci ověřit. Nejdřív to vypadá nadějně, potřebují osobní údaje, které se ověřují kvůli kriminalitě a až potom simkartu dostanete. Protože jsem ale cizinec, tak na mou občanku ani pas bohužel simkarta koupit nejde. Hodná Milicent se ale nabídla, že to koupíme na její. Jsem jí vděčná. Zaplatila jsem simkartu, dokoupila si kredit na volání a data a byla jsem spokojená. Pokračujeme po prašné silnici kolem dalších obchodů a trhovců a docházíme k největšímu supermarketu ve městě, jak mi Milicent hrdě oznamuje (velikostí naší Brněnky). Milicent se nenápadně zmiňuje, že můžeme něco koupit. Když souhlasím, dodává, že ale nemá dost peněz. Je mi jasné, že by byla ráda, kdybych jí něco koupila. Myslela jsem, že si dáme nějaké pití, cocacola je tu dost populární. Ale ona začíná básnit o mouce, jak z ní jdou dělat bezva věci. Nutno říct, že místní ceny jsou na ně dost vysoké, jsou srovnatelné s Českem, ale platy, pokud vůbec nejaké mají, dost zanedbatelné (učitel má prý kolem 20 000ksh = 200 dolarů). Dáváme do košíku mouku, džus pro děti a ještě přidáváme cukr. Dohromady platím 100kc, ale udělala jsem radost rodině, která pomalu nemá na školné pro své děti. Mísí se ve mě pocity, na jednu stranu nechci, aby si mysleli, že běloši jsou dojné krávy, ale zároveň chci, aby se měli líp. Milicent navrhuje, abych přišla další den ráno, že mě naučí z mouky dělat výborné placky. S radostí souhlasím. U jejího příbytku se loučíme a já spěchám domů. Myslela jsem, že mám jediné klíče a že Samwel už na mě čeká. On měl ale samozřejmě ještě jedny. Na večeři si připravujeme rýži se zeleninou (zelí, rajče, fazole) a po ní ho učím hrát hru Dobble. Byla to zábava, ale moc mu to nešlo. Jdeme raděj brzy spát.

Sobota 2.7.2016
Ve 3 hodiny ráno musím na záchod. Snažím jsem se to oddálit ze všech sil, ale nešlo to, holt průjem nezastavíš. Beru si čelovku a navštěvuji koutek s dírou v zemi. Hlavně nenasvítit do té díry! Všechno proběhlo v pořádku a já jsem spokojeně dospala do 7h, když jsem musela na záchod znovu. Potom si dávám živočišné uhlí a raději nic nejím. V 9h jdu k Milicent na "kurz vaření". Když tam docházím, právě si to elegantně štráduje od jezera s plným kýblem vody na hlavě. Zkouším si ho poloprázdný také nasadit na hlavu a amatérsky si přidržuju, Afričanky to zvládají bez držení. Afričanky jsou sakramentsky silné.

Pouštíme se do vaření v tmavé kuchyni, která je oddělena od domku kde se bydlí. Nejprve se připraví oheň a Milicent ohřeje čaj. Všude čoudí spousty kouře a já chápu proč je kuchyně samostatný domek. Nedokážu tam vydržet celou dobu a musím odcházet ven a mnout si slzící oči. Jak to ty Afričanky dělají? Jdeme na placky. S velkým zápalem mě Milicent zasvěcuje do receptu na placky z mouky, soli, vody a oleje, jakoby se jednalo o velmi delikátní recepturu. Do mísy sype kilo mouky, 2 lžíce soli, přidává přiměřeně vody a zručně tvaruje těsto. Přidává 1,5 hrsti oleje (ano nalévá si olej do dlaně) a celé těsto ještě jednou zapracuje. Pečlivě utírá stůl a rozsype na něj trochu mouky. Těsto na něm rozválí a rozkrájí na tenké pásky, ty smotá a já si říkám, že asi vytváří nějaké závitky a ne placky. Pak ale bere každý závitek a rozválí ho na tenkou placku, velikosti talíře. Ve zvláštním kotlíku si zapálí uhlíky od ohořelých klacků z ohně a navrch dá desku. Na té smaží jednotlivé placky. Potírá je olejem. Říkám si, že kde my bychom šetřili s olejem, tady potřebují mít jídlo vydatné a mastné. Stává se z nás sehraná dvojka, já válím placky a Milicent smaží. Za chvíli jich máme snad 20. Dává mi ochutnat a jsou výborné. Samwel mě přišel vyzvednout a chválí mě za dobrou práci.






Jdeme se Samwelem na imigrační úřad. Prý je nutné nahlásit cizince, když bydlí u místních. Jinak bychom šli do vězení. Imigrační úřad je na místní poměry krásný dům s čistým a celkem moderním interiérem. Jen pozdravíme, úředník se mi představuje, se Samwelem prohodí pár vět, já dám kopie pasu a víza, úředník popřeje pěkný pobyt v Keni a odcházíme.
Zajímám se, kde je tu nemocnice. Prý není daleko a Samwel mi ji ukazuje. Jdeme se podívat dovnitř. Z množství nemocných lidí v čekárně nemám dobrý pocit, ale když už jsme tady, navrhuju se zeptat na antimalarika. Doktor říká, že bude lepší, kdy se prvně nechám otestovat, jestli už malárii nemám. Souhlasím, ale začínám se obávat sterilnosti stříkaček. Vyčkáváme v čekárně. Pár lidí leží na lavicích, ostatní sedící nevypadají špatně, jen jedna starší paní se celá třese. Odběr proběhl dobře, měli jednorázová napichovátka a krev vzali z prstu. Na výsledek čekáme asi 30 minut. Je negativní. Samwel mě nabádá ať přeběhnu pár lidí a jdu odevzdat výsledky. Pak dostávám předpis na antimalarika, která bohužel nepokryjí všechny tipy nemoci (moc malé město). Jdu si je vyzvednout do lékárny a mám trošku lepší pocit.
Po pozdním obědě odpočíváme a já mám konečně čas volat s Ondrou, on je můj kontakt s domovem. Po telefonátu se celá rozradostnělá vydávám běhat. Běžím po prašné cestě, která stále stoupá do kopce. Jsem v Keni a Keňani holt nejsou nejlepší běžci pro nic za nic, mají těžké podmínky. Odfrkuju, zdravím kolemjdoucí. Kolem se rozprostírá krásná příroda a čím více stoupám, tím lepší mám výhled na jezero. Z cesty se stává pěšina mezi keři a děti na mě pokřikují z daleka. Po 2,5 km se obrací a běžím zpět, abych měla 5 km, to pro dnešek stačí. Dobíhám a za půl hodiny zapadá slunce.

Navečeříme se toastového chleba ve vajíčku a chystáme se do města. V Mbitě vystupuje kapela z Kisumu Tonynyadyndo. Je prý velmi populární a je to velká událost. Před klubem je sice menší bitka, ale to nikoho příliš nevzrušuje. Samwel oznamuje, že to jsou jen nějací opilci. Jdeme dovnitř a sedáme si na bok, kapela už hraje, ale skoro žádní diváci tu nejsou. Buď jsme tu brzy nebo kapela tak populární není nebo všichni sleduji euro/fotbal. Jdu se podívat blíž k pódiu, abych udělala pár fotek, kapela mě zpozoruje a do melodie zakomponuje mzungu come mzungu (přijď běloško). Chtěla bych se nejradši někam ztratit, usměju se a jdu zpět k učiteli. Trousí se další lidé a je téměř zaplněno. Samwel se zvedá a trsá na místě, vyzývá mě a i já se zvedám a trsám. Melodie je houpavá, jednotvárná, takže stále přemýšlím, jestli už ty 3 hodiny hraje jedna písnička, nebo se to už změnilo. Pohyb vypadá taktéž houpavě, hýbou se hlavně boky, někdo zas dělá robotické pohyby, těžko říct, co je ten tradiční pohyb. Když už kapela hraje 4. hodinu a melodie se téměř nezměnila, začínám být unavená, Samwel to zpozoruje a jedeme domů. Okamžitě usínám.

Neděle 3.7.2016
Budím se opět do krásného rána. Beru si svou ranní dávku zdraví: živočišné uhlí, antimalarika a vitamin B a snídaně musí počkat 30 min. Samwel mi připravil teplou vodu a já si aspoň umývám vlasy. Na snídani je oblíbený toastový chleba ve vajíčku, pořádně omaštěný. Zapíjíme to jak jinak než kakaem.

Po snídani chvíli odpočíváme a o půl 10 vyrážíme na výšlap na kopec za domem. Vypadá docela daleko, takže nevěřím, když mi Samwel tvrdí, že se tam vyškrábeme za 30 min. Navíc ve spleti cestiček a pěšinek se ani Samwel moc neorientuje. Okolí je nádherné, kolem se rozprostírá výhled na jezero a jak stoupáme výš, tak vidíme i na druhou stranu ostrova, který není sice moc veliký, ale pořádně kopcovitý. Prý kdyby byla lepší viditelnost, dohlédneme až na Ugandu. Před sebou vidíme jezero v oparu, které působí jako moře. Cestou dolů potkáváme ženu zápasící se svázanými klacky, které jsou 2x větší než ona. Samwel jí pomáhá je naložit na hlavu. Jak to ty Afričanky dělají? (Ptám se už asi po třetí.)
Domů dorazíme v poledne a vaříme oběd. Tentokrát máme nejen rýži se zeleninou, ale také hovězí maso. Některé kousky jsou sice téměř nepřežvýkatelné, ale i tak dobré. Odpoledne jde Samwel do města něco zařídit a já zůstávám doma. Mám čas si vyprat, trochu zacvičit a hlavně psát tyto řádky. Samwel přichází kolem sedmé večer. Připravíme si večeři, pojíme a pak si povídáme. Povídáme o škole, školských systémech, o historii. Pak umyjeme nádobí a jdeme spát.

Pondělí až pátek 4.-8.7.2016
Rutina školních dní je asi následovná. Ráno vstávám kolem 7h, učitel pokud nezaspí je vzhůru od 6h. Ráno ještě poklízí, vytírá, připravuje snídani a oběd pro mě a ohřívá vodu na sprchování. Musím uznat, že je hodně aktivní a já líná jak veš. On odchází do školy dřív a já se ještě sprchuju. Probíhá to v táborovém stylu. V lavoru je teplá voda a tou se podle potřeby poléváte nebo šplícháte. Další nutností, než vyrazím do školy je se namazat opalovacím krémem a našplíchat repelentem. Sice mě během dne komáři neotravují, ale je to lepší i proti jiným breberkám. Takto vyzbrojená jdu do školy. Kráčím asi 10min po prašné cestě mezi dalšími domky a políčky, zdravím lidi Amosi a oni mi to s úsměvem oplácí, zatímco na hlavě ladně balancují lavory s vodou, nádobím nebo nákupem. Pokračuju dál, obcházím pasoucí se krávy, kozy, zdravím Milicent, která mě opět láká do domu, jako kdyby nevěděla, že už jdu pozdě do školy.

Budova školy je z plechu, má asi 3x5m. Nemá žádná okna a světlo se tam dostane jen mezerou mezi stěnou a střechou. Podlaha tu neexistuje, jen prašná hlína, stejná jako venku. Po stěnách jsou přilepené různé plakáty s abecedou, anglickými slovíčky a teď už i vybarvenými obrázky z omalovánek, které jsem jim přivezla. Vepředu je černá tabule. Všechno je velmi skromné, ale působí to hezky. Učitel Samwel se snaží o vybudování nové školy, která bude mít skleněná okna, aby ve třídě bylo světlo a betonovou podlahu. Jsou to zdánlivé maličkostí, ale pro školu nezbytné.
Žáci se trousí od 8h, ale musí tu být v 8:30, kdy má učitelka kontrolovat hygienu, jestli jsou děti čisté, mají čisté zuby, nohy, což se ale s prvními minutam stejně změní. Děti při výuce hodně zpívají, říkají říkanky anebo se modlí, též zpěvem. Začíná se mixem angličtiny a luo jazyku nebo svahilštiny. Odříkávají abecedu, slabiky, různá slova a věty. Já jim dávám diktát nebo přepisuju na tabuli různé věci a pak jim to v sešitech opravuju a přidávám malůvku nebo nějakou samolepku. Následuje hra, například pantomimou ukázat různé sporty, nakreslit zvíře na tabuli a ostatní hádají. Písmenka procvičujeme při hře na šibenici. Kolem 10:30 je přestávka, děti jsou venku a kopou nebo si házejí s míčky, vrtají se v hlíně. Já s nimi hraji smyšlenou anglickou verzi hry "Čáp ztratil čepičku", nazvanou "A little bat lost a hat in colour..." Po přestávce následuje matematika a já jsem vyzvána jim na tabuli napsat pár příkladů na sčítání do 10 a 20. Chodí pak ke mě na opravu a já jim lepím do sešitu další samolepky. Ke konci dopolední výuky pak vyprávím o ročních obdobích u nás nebo nějaký příběh či pohádku. Povídala jsem s trochou dramatizace o popelce a pak o Jackovi a kouzelné fazoli. Ta měla úspěch, protože fazole tu jedí snad každý den. Ve 12h končí dopolední výuka a děti se jdou najíst domů. I já jdu domů pokud nejsem pozvaná k Milicent, ale snažím se chodit spíše domů, abych jim neujídala, když mám přichystané svoje jídlo. Odpolední výuka začíná ve 14h, děti jsou obvykle před školou dřív a hrají si. Někdy mladší děti během odpolední výuky leží na roztrhané plachtě na zemi ve třídě a jen starší se učí. Výuka končí v 15h dalším z mých příběhů.

princezna černoška

Rozcházíme se do domovů a některé děti se se mnou plouží, protože nemají kam spěchat. Nejroztomilejší je Jafeth, který drží svou malou sestřičku Emily neustále za ruku a jdou společně. Někdy se zastavím u Milicent na řeč, nebo jí pomáhat rozplétat její afro copánky. Je to práce na několik hodin a značně nechutná. Ve vlasech se zaplétá umělý vlasec, aby byly vlasy delší a po dvou měsících, kdy si je nemůže umýt jsou dost špinavé.

Cestou domů potkávám stáda krav a pastevce kopající si s míčkem. Otevírám zámek a rozvazuju řetěz u vrat, znovu zamykám a po odemčení šíleného zamykacího systému u dveří (ruka se musí protáhnout škvírou ve dveřích, kde je vevnitř zámek a posunout záklopku), padám unavená na gauč. Koukám se na předloktí, kde se zabarvuje modřina, přemýšlím, odkud to mám a pak mě napadá, že je to právě z toho hrozného odemykání a lomcování se závorou. Naliju si šálek mléka od snídaně a dodávám si odvahy jít si zaběhat. Tady to není jen o tom fyzickém výkonu, ale o tom, že mou běhací trasu mají v hledáčku místní děti, které mě čím dál častěji doprovází. Zapřáhnou se za vás, funí vám do uší a ti starší se ptají, kam běžíte, proč běžíte a kdo vám řekl, abyste běželi. Je to pro ně nepochopitelné. Soustředit se na poklidný běh je tu těžké. Jsem ale moc ráda, že tu mám možnost běhat, dává mi to pocit volnosti a objevuju tím krásná místa. Většinou běhám kolem 5-6km, ale jednou jsem si zaběhla až na druhý konec ostrova, což bylo 10km.

Kolem 18 - 19h přichází pan učitel ze školy a společně připravujeme večeři. Někdy je to rýže se zelím, rajčetem, cibulí a špenátem, někdy je k tomu rybka tilapia a někdy hovězí maso. Po večeři povídáme a kolem 22h chodíme spát. Tím, že tu noc trvá 12h si ráda pospím.

vařené zelené banány s rajčaty

Čtvrtek 7.7.2016 - muslimský svátek
Je tu muslimský svátek, který platí i pro křesťanské školy a proto je volno. S učitelem si pronajímáme auto s řidičem a necháváme se svést na safari do národního parku Ruma. Auto vypadá bytelně, ale při jízdě na prašných a kamenitých cestách je tak hlučné, že mám pocit, že se každou chvíli rozpadne. Hned zkraje parku vidíme několik antilop přecházejících cestu nebo se pasoucích nedaleko cesty. Nadšeně je několikrát fotím a vychvaluju si velký zoom svého fotoaparátu, se kterým můžu zvíře pěkně přiblížit. Krátce nato vidíme celá stáda žiraf, dokonce se kolem nás prohání několik vyplašených mláďat.
Pokračujeme strastiplnou cestou do dalších míst, na chvíli vidíme i vzácnou antilopu koňskou (roan antelope), kterou je velmi těžké spatřit. Vjíždíme do více zarostlých míst a na cestě vidíme skupinu opic, která po našem příjezdu utíká do křovin. V půli cesty se obracíme a jedeme zpět. Cestou zahlédneme jedinou zebru samotářku, která přechází cestu a pokračuje dále. To byla bohužel jediná zebra, kterou jsme viděli. V poledne jsme si děláme pauzu u místních správců, kteří nám povídají snad hodinu o zvířatech, své práci a životě v tomto parku. Třeba to, že tu jsou 4 na celý park, který má asi 150m čtverečních. Že monitorují nosorožce, kteří jsou velmi ohrožení a je těžké je spatřit. Že žádná zvířata nezabíjejí a pokud se přemnoží, přemisťují je do jiných parků. Po jejich povídání si ještě na 1,5h sedáme do auta, svačíme a odpočíváme. Když se vydáváme dál, vidíme stádo buvolů, ke kterému se sjíždí další auta turistů. Drze vychází z aut asi na 10m a fotí. Buvoli si je prohlíží a divím se, že po nich nevystartují. My děláme pár záběrů a jdeme hledat stáda zeber. Bohužel ale zůstalo jen u té jedné jediné, kterou jsme viděli na začátku. Ale o tom je právě safari, že nikdy nevíte jaká zvířata uvidíte. Samwel mi dokonce říkal, že tu byl s jednou Australankou a protože pršelo tak viděli jen jednu jedinou antilopu. Takže já můžu být vlastně velmi spokojená.

Řidič nás odváží do Safari Village v Mbitě, což je turistické místo s chatkami a restaurací na břehu Viktoriina jezera. Majitelka tohoto místa si vzala mzungu-bělocha a vybudovali to tu společně. My si objednáváme pití a hranolky a povídáme si. Do centra Mbity jdeme pěšky a zastavujeme se na výbornou večeři. Zkoušíme tradiční pečené maso nyama chomu, hovězí maso je klasicky prorostlé a žvýkavé jako guma, ale chapati placky opět skvělé a zelenina též. Domů pokračujeme pěšky za tmy a jdeme rovnou spát.

Safari Village, Mbita

nyama chomu

vařený kuře

Jednoho dne jsem pozvaná na pohřeb bratra Milicent, který zemřel v 25 letech na malárii. Nemoc u něj propukla velmi rychle a děsím se, když se dozvídám, že umřel během jednoho dne od propuknutí. Na pohřbu ale nikdo viditelně netruchlí, ženy jsou zaměstnané přípravou jídla, se kterým jim ráda pomáhám. Zkušeně se ujímám válení placek chapati.
Muži mezitím poslouchají nejrůznější proslovy, a to kněze, kamarádů a také starosty města, který udajně na takovýchto akcích, kde jsou stovky lidí nesmí chybět, aby zasel nějaké propagandistické semínko do posluchačů. Až při ukládání a zakopávání rakve do země se projevují emoce shromážděných. Jedna žena hystericky kvílí a téměř se svíjí na zemi, až ji podezřívám, že je to najatá plačky.

Z pohřbu jdu s Milicentiným manželem Samsonem domů a po cestě míjíme dvojici mužů, kteří se drží za ruce. Protože to není první takováto dvojice, kterou vidím, tak se ptám Samsona, jestli to jsou homosexuálové. Samson se usmál a rezolutně řekl, že ne, tady přeci žádní homosexuálové nejsou. To se usmívám zase já a ptám se, proč se tedy drží za ruce? Samson odpovídá, že muži si takto dávají najevo přátelskou náklonnost, nic víc. Nechci se s ním přít, ale pomyslím na české muže, kterým by se jakákoliv mužská náklonnost nebo doteky příčila, pokud by se nejednalo právě o homosexuály. No jiný kraj, jiný mrav.

Na poslední den ve škole jsem přinesla lázeňské oplatky, které byly původně pro Samwela, ale ten je nedojedl a vzala jsem k tomu ještě papáju - pawpaw (popo). O přestávce se strhla tlačenice o kousek oplatky a ovoce. Děti totiž většinou s sebou nemají žádnou svačinu, proto byly moc vděčné a udělalo jim to velkou radost. Pak jsme se všichni společně vyfotili. Tím skončil můj pobyt na místní škole a další kroky vedly do neznáma za prozkoumáním této krásné země.

Pokračování Deník z Keni: cestování.

Děkuju za přečtení !