Jedním z pár momentů, které si z cíle pamatuju je písnička Up&Up od Coldplay, fandění mých nejmilejších a úplně cizích lidí a taky pohled na mou krvavou ruku.
Ale vezměme to popořadě.
- výlet na skvostný Kuks a jeho prohlídka
- obdivování Braunových soch znázorňující ctnosti a neřesti v kukském parku
- nečekaný déšť
- maratonská večeře v indické restauraci
- jízda taxíkem (snad podruhé v životě)
- spaní v solné jeskyni, skvělá příprava na běh
- ranní relax s párou z mrtvého moře
Je to tady. Na start se běžci řadí až 5 min před startem, kde jsou všichni? Aha, běžím maraton, je nás tu jen asi 250 (půlmaratonců jsou tisíce). Všichni jsou přede mnou, už na začátku jsem mezi posledními, ale nevadí mi to. Musím začít hodně pomalu. Prý o kolik zrychlíte v první polovině závodu, o tolik zpomalíte v druhé polovině. To si kladu na srdce, když mě všichni předbíhají a ženou se dopředu. Kam proboha, čeká nás 42km! Trasa směřuje k lesu a my si poklidně klušeme lesními cestami. Kochám se okolím, poslouchám 2 běžce přede mnou, kteří si povídají, usmívám se na fotografy. Úsměv na tváři mi mizí, když po pár kapkách deště přichází víc a víc. Není to slejvák, ale jsme všichni mokří, aniž bychom se ještě stačili zpotit. Na konci prvního kola lesem (asi 16km) začínám cítit únavu nohou, ale pouze do momentu, kdy se k nám přihrnou půlmaratonci, kteří mají pár km po startu. Je to skupina těch nejrychlejších běžců a běžců s časem 1h30. Jejich vodič mě a mé spoluběžkyni zatleská a povzbudí nás. My jsme pomalejší ale máme na to nárok, máme v nohách už celý půlmaraton. Běžím dál, spoluběžkyni nechávám za sebou a davy rychlejších běžců mi zvyšují tempo, které musím krotit. Po mírném stoupání následuje mírné klesání. Na každé občerstvovací stanici přejdu do chůze a nevynechám pár loků vody a někdy i soust banánu nebo koláčku. Snažím se být důsledná, nechci to pokazit. Myšlenky mi příjemně rozptyluje živo v mém okolí. Druhé lesní kolo končí a půlmaratonci běží do cíle. Nás maratonce čeká ještě jedno, poslední kolo lesem. Najednou je ticho, jen dva běžci přede mnou. Každý se šourá. Jsme asi na 27km. Prohodím pár slov s běžcem, kterého míjím, taky chce zpátky ten ruch. Teď už je to boj každý sám se sebou. Snažím se nabudit a motivovat k pokračování, děkuju za každý potlesk a slova podpory náhodných kolemjdoucích. Ukrajuju každý km k příštím občerstvovacím stanicím a tím i blíž do cíle. Předpajdám pár dalších běžců, kteří se též stěží drží na nohách, snažím se zjistit proč to vlastně lidi dělají, proč se tak trápí? Když hledám odpověď na další hlubokosáhlé otázky zahlídnu své milé na rozcestí vedoucí z lesa. Rozsvítím se jako sluníčko, které se dlouho jen mračilo a nemám daleko do radostného poskočení. Povídám jako kdybych za sebou neměla 37km. Na chvíli je mi zase hej a ten maraton vlastně není tak špatný. Když se po jednom km odpojují, zase se propadám do šnečího tempa a nohy se sotva zvedají ze země. Na posledním km před koncem se najednou ocitám na zemi. Jsem v šoku, nechápu jak se to mohlo stát, ale zvedám se okamžitě. Dívám se na své ruce, na jedné je jen pár červených teček a z druhé teče krev. Při pohledu na ní se mi dělá mdlo před očima, propínám a natahuju ruku jako bych ji chtěla dát co nejdál, abych se na ní nemohla dívat. Bolí mě koleno a chce se mi brečet. Předbíhá mě chlap, kterého jsem před pár km také přeběhla. Viděl mě spadnout, ale při míjení mi neřekl ani to hloupé "dobrý?". Asi jsme tu opravdu každý sám za sebe, nestarající se o ostatní, ani kdyby zkolabovali přímo před námi. Chvíli jdu a snažím se zklidnit a prodýchat. Takhle to nenechám, tenhle ignorant přede mnou nezůstane a já závod doběhnu, žádná chůze. Sesbírám poslední zbytky sil, rozběhnu se, ignoranta přeběhnu a spolu s mými přáteli dobíhám do cíle této krásné a neuvěřitelně těžké tratě.
Tipy pro ostatní prvo-maratonce:
- nepodceňte trať, je to neuvěřitelně těžké a bude to bolet
- poslední 2-3 týdny zvolněte trénink
- nacpěte se sacharidy pár dnů před závodem
- nevynechte žádnou občerstvovací stanici, přejděte do chůze, nebojte nezpomalíte se, naopak, většinou pak vyběhnete o něco rychleji a ztrátu smažete
- přemýšlejte nad nesmrtelností brouka a jinými hlubokými myšlenkami, které vás rozptýlí, bude na to dost času
- pozorujte své okolí, kolem vás je tolik inspirace
- užijte si čas sami se sebou a svými myšlenkami, na konci budete silní jak nikdy předtím, možná ne fyzicky, ale psychicky určitě!
- právě jste si posunuli hranice, myslím, že to je důvod proč to ti blázni vlastně dělají..
Čas pro mě nehrál velkou roli, nejdůležitější pro mě bylo doběhnout. Ale pokud jsem se směla odvážit uvažovat o čase, chtěla jsem doběhnout do 4h30. O to větší radost jsem měla, když jsem doběhla za 4h17!! Co mi ale úplně vyrazilo dech, bylo 3. místo v kategorii ženy do 29 let! Protože ale maraton běhají spíše starší ročníky, příští rok už mezi třicátnicemi mít šanci na bednu nebudu.
To je ale velká motivace, protože už vím, že pokud něco člověk opravdu chce a dělá pro to maximum, tak se začnou dít velké věci.
Všechno o mé přípravě se dozvíte
Komentáře
Okomentovat