Život ve Francii (2015)

Díl 1. La vie en rose..

... zpívá Edith Piaf o růžovém životě ve Francii. Francie a já jsme nerozluční přátelé a jednou za čas se rádi setkáme. Tentokrát jsem o 9 let starší než poprvé, co jsem sem přijela pracovat a 11 let co jsem se do Francie podívala poprvé. Stále z toho mám neskutečnou radost, ale zároveň jsem trochu nervózní. Přijela jsem sem před necelým měsícem a říkala si, že se tu trošku zabydlím, porozhlédnu se okolo, nasaju atmosféru krásného historického města a když se nebude dařit, tak minimálně strávím pěkné léto. První týden se vlekl, možná proto, že jsem neměla přesný plán, ale hlavně proto, že jsem tu nikoho neznala. Uvědomila jsem si, že lidi, které jsem potkala před necelými 3 lety, kdy jsem sem přijela na stáž, už neznám a naše setkání nebyla natolik hluboká, abych se k nim mohla vracet. Tak tedy, musím začít od nuly. Projít si všechno hezky od začátku, seznámit se s lidmi, najít si nějaké vhodné trávení času. Po týdnu jsem měla obrovské štěstí, potkala jsem skvělé lidi. Přátel není nikdy dost, pomůžou vám, když je potřeba, zvlášť v úplně cizí zemi. Tam je oceníte nejvíc, už si nemusíte připadat osamělí a na všechno sami.

Vybrala jsem si město Remeš, které je v regionu Champagne-Ardennes a už podle názvu pochopíte, že se tu vyrábí šampaňské víno. V Remeši patří mezi moje nejoblíbenější místa určitě katedrála, která je nádherná, obrovská a vydržím se na ní dívat hodiny. Chodím si k ní číst, obědvat nebo koupit si svou oblíbenou zmrzlinu. Dalším oblíbeným místem je kanál, a to nemyslím poklop kanalizace, ale vodní kanál, který křižuje celé město, vlívá se do dalšího a dalšího kanálu a prochází snad celou Francii a bůhví kam až teče. Baví mě kolem něj jezdit na kole, běhat nebo se jen tak procházet.

Prostě Francie, la vie en rose...

článek psán od srpna 2015

divočák, symbole Ardennes

Díl 2. Výlet do Belgie

Remeš není daleko od belgických hranic, proto jsme se vydali do města Buillon. Je to město historické, s rozlehlým hradem a pěknou řekou protékající centrem. Hradem vede návštěvnická stezka, která vás provede všemi zákoutími, sklepením a dojdete až na věž s vyhlídkou. Na nádvoří jsme se zúčastnili show s dravci, kterou nás prováděli 2 moderátoři mluvící jak francouzsky, tak holansky, bylo zajímavé to slyšet ve dvou jazycích. 

Na oběd jsme si zašli na tradiční škeble s hranolkami. Škeble jsou vařeny v různých omáčkách, například s příchutí česneku (ta byla nejlepší), nivy nebo bílého vína. K pití jsme si nemohli dát nic jiného než belgické pivo, které je silné, má kolem 8-9 procent alkoholu, ale je paradoxně docela sladké. Po této úžasné hostině jsme se vydali najít kavárnu s gofry. Našli jsme, dali jsme si gofry s čokoládou, s ovocem, ale moc nás nenadchly a asi jsme měli velké očekávání.

Díl 3. Výlet do Epernay

V městě Epernay jsem byla už před 3 lety. Je to město významné šampaňským, tak jako celý region. Málokdo ví, že je vlastně hlavním městem regionu a všichni toto prvenství přisuzují větší Remeši. Významnou ulicí je Avenue de Champagne, kde najdete jeden luxusnější šampaňský dům za druhým. Je to ukázka luxusu a bohatství, kterým šampaňské domy disponují. Mnoho z nich můžete navštívit a dozvědět se, jak se šampaňské vyrábí. Okolí města je krásné, všude jsou vinice, které jsou na podzim snad nejkrásnější, jsou zbarvené do žluta, červena, hněda, je to nádherná podívaná. Městem prochází řeka Marne a také kanál, který lemuje stezka pro cyklisty, pěší a běžce.

My jsme si s sebou vzali piknik a najedli jsme se v parku u radnice. Pak jsme se šli projít po Avenue de Champagne, která je více než kilometr dlouhá. Navštívili jsme šampaňský dům Castellane, který je známy svou věžičkou. Potom jsme se šli projít městem a hezkýma uličkama.

před radnicí

jeden z nejvýznamnějších a největších šampaňských domů Moet & Chandon

šampaňský dům Castellane

Avenue de Champagne

Díl 4. Nejen cyklo výlety

Od té doby, co jsem si půjčila kolo, se můj pobyt v Remeši vylepšil o sto procent. Podnikám výlety kolem kanálu, do okolních vesnic, do vinic. Jeden z mých prvních výletů byl do vesnice Verzenay, která je vzdálená 15km od centra Remeše. Na tuto vesnici jsem narazila, protože jsem si tam domluvila práci na vinobraní, které se mělo konat za 2 měsíce, ale pak z toho nakonec sešlo. Ale to jsem v té době ještě nevěděla a těšila se, na jak krásném místě budu sbírat víno. Tato vesnice je známá svou výrobou šampaňského, všude okolo máte moře vinic, ve vesnici nespočet šampaňských domů, na jedné straně vesnice na kopci maják a na druhé straně mlýn. Vše téměř magické pro turisty. Proto jsem se na toto místo ještě několikrát vracela a vždy sem vodila své návštěvy.

Síť kanálů je velmi hustá a můžete tak cestovat po celé Francii a snad i dál. Já se vždy vydávám podél kanálu jak daleko to jde a zajímá mě, kam až se můžu dostat. U města nebo krátce za městem vedou kolem kanálu pěkné asfaltové stezky, dál od města už to jsou prašnější cesty a v některých místech to jsou jen úzké stezky pro pěší. Kanál se stále používá pro přepravu materiálu, a proto narazíte na spoustu továren a lodí převážející stěrk, písek atd.

Další z mých cyklo výletů jsem podnikla do oblasti tzv Montagne de Reims, což je Remešská "hora". Musím to dát do uvozovek, protože sice je to místo nejvyšší okolo Remeše, ale s nadmořskou výškou max. 288 m.n.m. by se tomu hory vysmály. Ale je to místo zalesněné, s množstvím krásných stezek a vyhlídek na okolní krajinu a rozhodně pro kolo a procházky jako stvořené. Stromy jsou tam magické, větve rostou zpět do země a tak tvoří takové chýše, iglů nebo připomínají želví krunýře.

Díl 5. Golf

Neřekla bych, že bych kouzlu golfu propadla, ale baví mě. Je to jedna ze sportů, které mám možnost tu dělat a za to jsem vděčná. Přivedl mě k tomu kamarád, který hraje golf přes 2 roky a hraje i pár místních turnajů. Nutno říct, že místní klub patří mezi ty menší, má tréninkovou část a pak samotné golfové hřiště s jamkami. Golfové hřiště je ale menší než obyčejně bývá a kdo se v golfu vyzná, pozná, že když se hraje na 3 pary tak je to opravdu menší hřiště (na 3 údery by se míček měl dostat do jamky). I tak je tam ale jednotlivých jamek 18, což je docela vysoké číslo. Navíc samotný klub se jmenuje Daily Golf, takže je určený na každodenní hraní a spíše pro nenáročné hráče. Ani roční členství není nějak finančně náročné a půjčení holí za 1 euro je taky příjemné. Já mám hole půjčené od kamaráda a používám pouze č.8 na delší odpaly, pitch na kratší odpaly a putter na green. S tím si vystačím a vyhraju.

hrajem v létě

hrajem v zimě

Díl 6. Jak jsem hrála golfový turnaj

Místní golfový klub pořádá spoustu turnajů, snad každý víkend mají něco. Některé turnaje mají nižší účast, některé vyšší a pak i ceny a trofeje stojí zato. Já jsem se zúčastnila spíše menšího turnaje, který byl označený jako 4 fun (pro zábavu). Navíc počasí nebylo moc hezké a celou dobu nám mrholilo. Účastníků proto bylo 40. Hrálo se ve dvojicích a vždycky odpal lepšího se počítal. Byli jsme ve skupince s dalšími 2 dvojicemi, tatínek se synem, kteří jsou téměř profíci a pak postarším párek, kteří hrají pro zábavu. Tatínka se synem jsme neporazili, ale postarší pár ano. Počítá se ale celkové skóre se všemi hráči.

No a výsledek byl povzbudivý, skončili jsme 8. ze 20ti dvojic. Čekala jsem, že tam budu jen do počtu, ale zároveň jsem chtěla svému spoluhráči pomoct. Trvalo to první dvě jamky, ale pak jsem se rozehrála a svému spoluhráči i pomáhala. Měla jsem z toho velkou radost a moc mě to bavilo.

Díl 7. Jak jsem dobrovolničila a zároveň běžela remešský půlmaraton

Remešský půlmaraton čítal více než 13 tisíc závodníků na trase 10km, půlmaraton a maraton a byla to běžecká událost číslo jedna. Proto jsem chtěla být jeho součástí, akorát týden předtím jsem byla nemocná a vůbec dlouho jsem neběžela a navíc registrace už byla pěkně drahá. Rozhodla jsem se, že se stanu dobrovolníkem, když už nic jinýho. Bylo mi přiděleno místo na úschovně batohů přímo v depu. Byla jsem ráda, že budu v centru dění. Nástup dobrovolníků byl už 6:15, tomu jsem nemohla uvěřit, ale když jsem se podívala, že start půlmaratonu a maratonu je už v 8:30, už jsem se nedivila. Většina dobrovolníků byli důchodci, jen pár mladých lidí jsem napočítala. Se mnou byl v úschovně starší pán, který pořád kouřil a mladý kluk, který už dobrovolničil loni. Instrukce jak řadit jednotlivé batohy byly celkem jasné, takže všechno šlo dobře. Nejhorší bylo čekání mezi startem a doběhem a pak čekání na ty nejposlednější běžce. Poslední 4 batohy jsme dali do druhé úschovny a po poledni nám už padla. Ostatní už šli asi domů, ale já ještě chtěla nasávat atmosféru. Prošla jsem si jednotlivé stánky a bylo mi líto, že jako dobrovolník nemám takové možnosti jako běžec, který si běh zaplatil. Přitom naše práce byla hodně důležitá. Dostali jsme lehkou bundu, svačinu a tričko až dodatečně. Pár dní po závodu jsem si ho šla vyzvednout a moc hodný pán mi dal trička dokonce 3 od každého druhu jedno, další větrovku a krásné náramky. Měla jsem obrovskou radost.
Ale zpět ke dni závodu, pak jsem se šla podívat k finishi, jak dobíhají běžci na 10km a hlavně na maratonce. Dodalo mi to obrovskou energii a motivaci k běhu a jednou snad k zaběhnutí maratonu. Maratonci dobíhali a vypadali líp než běžci na 10km, to bylo obdivuhodné. Jako poslední dobíhaly děti reprezentující své školy, ty sklidily obrovské ovace. Já jsem pak sedla kolo a jela prázdnými a stále ještě zavřenými ulicemi domů, potkávajíc poslední maratonce. Mají můj obdiv všichni, kteří pokořili své hranice.

moje výslužka

Dojela jsem domů a dostala obrovskou chuť si jít zaběhat. Jakmile jsem vyběhla, řekla jsem si, proč si nezaběhnout půlmaraton. A aby to bylo autentické, našla jsem si trasu, kterou dneska běžci běželi a která vedla kolem mého ubytování. Cestou jsem míjela odklizené zábradlí a prázdné lahve od vody a energetických gelů. Připadala jsem si jako na závodu a cítila obrovskou vůli to doběhnout. Trasa vedla za město a pak kolem kanálu (to jediné jsem si trochu pozměnila, raději jsem běžela kolem kanálu než ulicí, kde už jezdili auta), do centra k cíli, od cíle jsem se dostala ke startu a běžela klikatě městem ke katedrále a pak k bazilice a zpět směrem k mému ubytování. Celkově tedy 21,1 km a čas ukázal 2h10. Na můj první rekordní půlmaraton (1:58) to nemá, ale i tak jsem byla moc spokojená. O čas mi totiž nešlo, neměla jsem natrénováno. Šlo o samotný běh. A ten jsem si moc užila.

Díl 8. Ubytování

Možností najít si ubytování ve Francii je více, můžete hledat podnájmy s více spolubydlícími (colocation) nebo si najít samostatné ubytování, a to jak přes internet tak přes agentury. Tak jako u nás platí, že za zprostředkování přes agenturu budete platit provizi.
Já si ubytování zařídila přes stránky roomlala. Výhodou i možná nevýhodou této stránky je to, že nabízí krátkodobá ubytování. Pro mě to byla výhoda, protože jsem nevěděla, jak dlouho ve Francii zůstanu. Pro někoho, kdo ví, že tam zůstane nebo už má zajištěnou práci to může být nevýhoda, ale není problém si pak najít něco stálejšího. Podle pravidel této stránky by ubytování nemělo přesáhnout 3 měsíce, ale záleží na každém majiteli, jestli vám umožní zůstat déle.

můj pokoj je v domku napravo

Díl 9. Česká kuchyně

Protože byli naši francouzští kamarádi zvědaví na to, jaká ta česká, nebo slovenská kuchyně je, tak jsme pro ně připravili bramboráky, štrůdl a popili becherovku. Do bramboráků jsme přidali nějak moc mouky, takže to byly spíš takový bramborový placky, ale česnek jim nechybělo, takže měli říz. Becherovka zase pro ně byla místy moc silná, ale po vysvětlení, že je to bylinný likér, tudíž zdraví prospěšný a že ho u nás lidi popíjí denně, na vypálení červa, tak byli možná ještě víc v šoku.

Díl 10. Francouzská kuchyně

V regionu Champagne-Ardennes nenaleznete jídla vyloženě charakteristická pro tento region, ale mísí se tu všechny dobrůtky francouzské kuchyně. Absenci tradičních pokrmů tu hravě nahradí šampaňské, kterým celý region žije. Šampaňské je šumivé víno, které se takto smí označovat jen pokud je vyrobeno v tomto regionu.
Charakteristické pro francouzskou kuchyni je množství chodů. Jako předkrm se jí salát nebo různé tyčinky, zelenina, hlavní chod může být nějaký kus masa s přílohou, přikusuje se bageta. Dalším chodem je sýr, může být rovnou několik druhů, které se krájí na malé kousky a  přikusují spolu s bagetkou nebo chlebem. Jako dezert si Francouz dá jogurt, ovoce, čokoládu. Protože chodů je hodně, tak se jí jen malé porce. Největší jídlo dne je večeře, na které si Francouzi dají záležet a jí s celou rodinou a hostina trvá i několik hodin.
Mým oblíbeným jídlem je slaný koláč quiche, který se dělá z lískového těsta do kterého se vylije směs z mléka, vajec, slaniny, sýra a koření. Celé se to upeče v troubě za 20 min a je to pochoutka.

Croquants jsou mandlové sušenky, které jsou velice jednoduché a výborné, pokud máte zdravé zuby. Nebo si je namočte do horkého čaje či kafe.

Macarons je specialitka, kterou si můžete koupit i v Česku pod názvem makrónky. Jsou to dva křehoučké piškotky různých barev spojené krémem. Ochutnali jsme příchutě remešského stadionu, šampaňskou příchuť či pistácie.

Francouzská zmrzlina je delikátní, kopeček nešizený, kornoutek sladký a velký. Každá příchuť je výtečná s kousky ovoce nebo různých křupinek či čokolády. Doporučuji příchuť speculoos, která je vytvořená z lotus sušenek. Pokud vám chutná točená zmrzlina, dejte si ji pod názvem italian glace.

Díl 11. Sběr vína na šampaňské

Remeš se nachází v regionu Champagne-Ardennes, podle názvu teda můžeme odhadnout, že sběr vína v této oblasti dává název šampaňskému. Sběr vína je každoroční událostí a každý šampaňský dům hledá lidi na několikadenní sběr. Už od července najdete na stránkách inzerující práci nabídky na sběr (vendanges) hledající sběrače (vendangeur) a sběračky (vendangeuse). Sbírá se v polovině září. Pokud si nestihnete zajistit práci již v průběhu léta, I pár dní před sběrem můžete najít nabídky.

Sbírat můžete buď přímo pro šampaňské domy nebo pro zprostředkovatele. Ač jsem měla domluvenou práci pro šampaňský dům, musela jsem ji zrušit a nakonec pracovala pro zprostředkovatele. Určitě si vezměte staré oblečení a rukavice. Sbírá se v každém počasí, takže si vezměte gumáky a pláštěnku, nebo se zeptejte, zda-li vám je půjčí. Nám téměř každý den pršelo, takže jsem velice ocenila, že nám nabídli gumáky, pláštěnku a gumové kalhoty.

Délka sběru se liší podle velikosti vinohradu. Já pracovala pro zprostředkovatele a ty si najali klienty, tedy šampaňské domy, takže se sbíralo asi 10 dní, ale hrozilo I více dní. Nutno říct, že je to opravdu náročné, první den vám odumírají záda, pak už je cítíte méně, ale bolí I prsty z neustálého střihání.

Každý den jsme se dostali na sraz do vesnice Taissy, což bylo kousek od Remeše, v 7:30, pak nás vzali auty na vinice. Sbírali jsme u města Trigny, Ecueil, Sacy a Villedommange. Přestávka kolem 10h byla zároveň se svačinou, kterou nám zajistili, bagetu, sýr a čokoládu. V poledne jsme si každý snědli svůj oběd a kolem 15h byla další pauza. Končili jsme většinou kolem 16:30 nebo 17h, kdy už jsme byli polomrtví.

Na konci sběru jsme se byli podívat na místo lisování a zpracování vína a byli pozvání na večírek k ukončení sběru tzv. cochelet, což pochází ze slova cochon znamenající prase. Prý se dřív opíkalo prase, dneska ale opíkají párky, kouska masa, popíjí se šampaňské a jí koláče.

Díl 12. Výroba šampaňského

Podívala jsem se do známých šampaňských domů Taittinger a Charles de Cazanove v Remeši a dozvěděla se jak se vyrábí šampaňské víno, a že je to velmi složitá procedura.

Šampaňské se vyrábí ze tří druhů vín: rulandské modré (pinot noir), chardonnay a mlynářka (pinot meunier).
Protože jsem byla součástí sběru hroznů, tak začnu od úplného začátku. Hrozny se sbírají v polovině září, termín se vždy upřesní na konci srpna, s ohledem na počasí a zralost hroznů. Hrozny se sbírají buď přímo pro šampaňské domy, nebo pro zprostředkovatele, kteří pak šťávu z hroznů prodávají šampaňským domům. Hrozny se tedy sbírají světlé i tmavé, ale tmavé se nikdy nemohou míchat se světlými, ale naopak světlé se mohou míchat s tmavými (jde o to, že by tmavé ovlivnilo barevnost světlé šťávy). Také se nesmí sbírat hrozny, které jsou plesnivé nebo nezralé. Poté co se hrozny odevzdají do továrny se zkoumá jejich cukernatost. Hrozny musí mít obsah cukru vyšší než 8 procent, jinak se vyhazují. Poté se hrozny lisují a šťáva, která z nich vytéká se čistí od slupky a větviček ve 3 komorách. Pro červené víno se ale slupky ve šťávě nechávají proto, aby šťáva zbarvila na tmavo. Ale zpět k šampaňskému.

Poté se plní do tanků podle odrůdy a zůstane tam přes celou zimu. V tancích probíhá první kvašení.

Na jaře se víno ochutná, namíchají se odrůdy ve správném poměru a plní se do skleněných lahví. Lahve se umístí do tmavého místa, nejlépe ve sklepě, do vodorovné polohy a nechají zrát a kvasit (druhé kvašení) nejméně 4 roky, kvalitnější šampaňské i 10 let.

V posledních týdnech se lahve začínají postupně stavět dnem vzhůru a zároveň otáčet, tak aby v posledních dnech zůstala sedlina pod víčkem. Sedlina se pak odstraňuje zmrazením části pod víčkem a vzniklým tlakem pak sama exploduje a vystřelí. Takto dochází k minimálním ztrátám na víně. Do vína se pak přidá cukr podle druhu šampaňského brut, demi-sec, sec a další šťávy. Lahev se znovu zapečetí a může putovat do obchodů.

Na zdraví!

Každá lahev šampaňského vína má na korkové zátce ještě víčko, které je označeno značkou výrobce a někdy vypadá moc hezky. Rozhodla jsem se z každého šampaňského vzít toto víčko a udělat si svou vlastní sbírku.

Díl 13. Práce ve škole

Důvodem proč jsem šla do Francie, bylo získat zkušenost z oboru co jsem studovala. Chtěla jsem pracovat ve škole nebo ve školním či zdravotním zařízení. Jako pozici, kterou bych nejraději dělala jsem si vybrala osobní asistentku žákům s postižením nebo asistentku učitele. Proto jsem si našla na stránkách rektorátu seznam všech základních a středních škol v Remeši a poslala jsem jim mailem svou kandidaturu, tedy životopis a motivační dopis. Musíte počítat s tím, že se většina škol neozve, ale z toho množství (okolo 100) jsem doufala aspoň v něco. Neděste, že se nic neděje až do září, protože hodně škol shání lidi až na poslední chvíli. A také, že to tak bylo, na začátku září mi volali ze střední školy, že hledají asistentku učitele do základní školy a že se mám dostavit na pohovor ještě tentýž den. Pohovor šel výborně, pán se ptal na mé zkušenosti, kvalifikaci a evidentně hodně pomohl můj studijní pobyt v Toulouse. Šli jsme tedy rovnou za paní ředitelkou té základní školy a ta vypadala, že se jí také líbím, byla jsem se rovnou podívat ve škole a den jsem už ve škole strávila celý den. Potíž přišla ve chvíli, kdy se měla připravit smlouva. Chybělo mi číslo zdravotní pojišťovny, nebo spíše něco jako naše rodné číslo. Jedinou možností jak ho získat je zajít na úřad místní zdravotní pojišťovny l'assurance maladie, sjednat si schůzku, kde odevzdáte všechny potřebné dokumenty, čekat na dočasné číslo a až po několika měsících dostat regulérní číslo. Do té doby, než bych dostala alespoň dočasné číslo, jsem ve škole nesměla pracovat a po tom, co bych dočasné číslo dostala, bych ve škole pracovat mohla, ale nemohla bych být placená. Jelikož ale škola nemohla čekat než bych dostala aspoň to dočasné číslo, tak našla někoho jiného a já sem ostrouhala.

Když bych přecijen měla najít nějaký pozitivum na téhle zkušenosti, tak to, že jsem si práci asistenta učitele mohla vyzkoušet a uvědomit si, že bych to chtěla dělat a také, že bych to mohla dělat. Že jsem na to kvalifikovaná a že na to mám schopnosti, i když by francouzština mohla být lepší, ale vedení to nevadilo a naopak viděli výhodu, že bych třeba občas mohla učit angličtinu, protože s tou mají učitelé problémy.

Díl 14. Kabaret

Byla jsem pozvána na kabaretní představení v Remeši, kde mají údajně nejvíce představení ze všech kabaretů ve Francii. Večer začal představením spoře oděných tanečnic a tanečníků, z nichž jedna slečna byla z Bratislavy, jedna z Las Vegas. Pak následovala tříchodová večeře za doprovodu známých písniček v podání nějaké zpěvačky a klavíristy. Jako předkrm se podávaly husí játra s toustem, hlavní chod byl hovězí steak s bramborovým pyré a dezert čokoládová palačinka s oříšky. K pití se podávalo šampaňské, víno, voda. Po dezertu následovalo představení, taneční čísla na docela ohrané písničky působily místy kýčovitě, ale i tak sklidily velký úspěch, hlavně pokud měly tanečnice na sobě co nejméně oblečení. Kromě tanečníků a zpěváků vystoupil i imitátor a akrobat. Vděčně imitovanými byl francouzský prezident Francois Holland nebo nesmrtelný zpěvák Johny Holiday. Bohužel je ale tolik neznám, takže mi to moc vtipné nepřipadalo. Ale imitátor sklidil velký úspěch. Večer pokračoval až do 1h ráno, kdy už museli být tanečníci polomrtví. Tleskala jsem obrovskému sportovnímu výkonu.

Díl 15. Kurz francouzštiny

V místním katolickým centru jsou kurzy francouzštiny zadarmo, takže netrvalo dlouho a já do nich začala chodit. Probíhají každý den od 9:30 do 11:00, kromě pátku, kdy jsou odpoledne. Protože jsou zadarmo, tak do nich často chodí imigranti, uprchlíci ze Sýrie, Pakistánu, Afriky nebo Iránu. To znamená, že úroveň není moc vysoká, protože oni často špatně píší nebo čtou tím, že mají jinou abecedu. Ale je fajn, že je tam víc úrovní, takže skupinka do které chodím není tak špatná a když se tam naučím pár nových slovíček, tak jsem ráda. Chodím tam jednou nebo dvakrát týdně.

Díl 16. Barevný podzim

Přišel podzim a s ním pořádná zima. Město opustili turisté a přišli studenti, takže je tu spousta studentských akcí, na které ne vždy můžu. Ale znáte mě s mou nesmrtelnou studentskou kartičku, se kterou budu studentem napořád! Takto jsem se vetřela na prohlídku šampaňského domu a na představení a občerstvení v divadle.

výhled z okna

I když už se výrazně ochladilo, zabalená do několika vrstev bund, šál a čepic se stále proháním na kole, pobíhám kolem kanálu a procházím se uličkami.

Podzim na vinicích je snad nejkrásnější. Posuďte sami. Tolik barev, červená, žlutá, zelená, hnědá. A když svítí sluníčko, není nad krásnější podívanou.

Díl 17. Deset dní v Ardennách

Spontánně jsem se rozhodla odjet na deset dní na severovýchod od Remeše do divokých, zalesněných Ardennes. Vybrala jsem si rodinku na stránkách workaway, která měla spoustu pozitivních referencí. Tato rodinka se skládala a pořád ještě skládá z tatínka Vincenta, který byl takový hodně sečtělý, ale mírně nepraktický. Maminku Sophie sem měla moc ráda a pořád ještě mám (divný používat minulý čas). Je to akční paní, která má spoustu práce, ale pořád se usmívá, místy zaječí na zlobivýho syna, ale za vteřinku je zase usměvavá. Syn Eduard byl 11letý paličatý, svéhlavý, provokující kluk. Rodiče pravidelně přiváděl k šílenství, střídaly se stavy breku, řevu a hlasitého smíchu. O 9 let starší dcera Julia přijela domů po prázdninách se svým americkým přítelem Davidem, který ale pracuje v Německu a strávil s rodinou jen den a zase odjel. Julia byla milá, usměvavá holka, se kterou jsem ale neměla moc času se více seznámit. Druhým synem byl Luis, kterému je 22 let a bydlí na severu Francie ve svém rekontruujícím domečku. Viděla jsem ho jen na fotkách. No a dalšími členy byly 4 krásné kočičky, ale o těch samostatně níže.

Rodinka bydlí ve vesnici Thelonne, asi 7 km od většího města Sedan, kde je údajně největší hrad v Evropě a udála se tam důležitá bitva (o té si přečtěte za domácí úkol). Mají tam obrovský domek se spoustou pokojů a velkou zahradu. Před 5 lety koupili pozemek asi 7 km od domu, který je ještě rozlehlejší, s polorozpadlými budovami, kde zbyly prakticky jen zdi. Za 2 roky opravili jednu část, kterou zrekonstruovali na domek k pronájmu. Udělali opravdu velký kus práce a domek vypadá nádherně funkčně a zároveň se starožitným nábytkem a starobylými kamny. Pokud se někdy vydáte do téhle krásné oblasti, ubytujte se zde Gite la Marquise a na uvítanou dostanete výborný koláč a domácí džus. Ve výběhu za domkem si můžete pohladit a zajezdit na Sirce, krásné kobylce, která má dva společníky, a to kravičku a telátko. Vedle domku k pronájmu je další rozlehlejší stavení, farma, která je stále v rekonstrukci, a kde rodinka doufá, že bude za pár let bydlet.

Moje práce u rodinky se skládala z péče o domácnost, žehlení, luxování, sbírání ořechů a když jsme jeli na farmu, kde byl domek pro hosty, tak jsme tam poklízeli a připravovali na příjezd hostů. Také jsme krmili a čistili koně.

můj pokojík s vlastní koupelnou

nekonečné žehlení

krásná Sirka

sbíráme ořechy

V sobotu jsem jela s rodinkou na rodinný sraz do vesnice Corbion kousek za belgickými hranicemi. Schází se každý rok všichni bratranci a sestřenice z matčiny strany spolu s rodinou. A že je jich opravdu spoustu, napočítali jsme jich 22. Většina z nich bydlí v Belgii. Po vydatném obědě, kde hlavním chodem bylo srnčí maso s brambory a salátem jsme se vydali na procházku po vesnici a po místech, kde babička vyrostla a kde její předci pomohli vybudovat prádelnu a kde v kostele namalovali obraz se známými lidmi té doby.

Po procházce jsem jen s rodiči jela do města Buillon, které je stále v Belgii (už jsem ho navštívila z kraje svého pobytu ve Francii), dali jsme si v kavárně horkou čokoládu, šli nakoupit něco dobrého na zub a jeli zpět domů do Thelonnu.

Když jsem měla volno, ráda jsem se procházela po okolí, pěšky se dalo dojít do k válečnému hřbitovu nebo vystoupat na kopec s pěkným výhledem na okolí. Když bylo slunečno vydala jsem se na kole cyklostezkou kolem řeky do města Sedan a ještě kousek za něj.

tři ségry

pohled na vesničku Thelonne

česká stopa na německém válečném hřbitově

německý válečný hřbitov

Díl 18. Kočičky

Kočky kočky kočičky.. Rodinka v Ardennách měla hned 4 kočičky krásné chlupaté a rozkošné. Jedna Moon (čti můn) byla zrzavá, zůstávala pořád venku a měla bolavé očičko. Měla krutý osud. Další byl kocourek, který se jmenoval Puky a byl takovej zdivočilej, zůstával většinu času venku, roztomile mňoukal, když chtěl dovnitř, aby dostal najíst. Kocour Saša byl obrovskej, těžkej, mourovatej a ze všeho nejraději spal, jedl a lísal se. A to ve správném pořadí, protože spal skoro pořád a lísal se jen občas. Nejmilejším a nejtrhlejším členem této bandy byla Izzy, malá kočičí rošťanda. Kotě staré asi 5 měsíců. Buď si mě hodně oblíbila, protože za mnou chodila jako pejsek a spala se mnou v posteli, nebo to byla nevěrnice nevěrná. Poslední noc se totiž zase vloupala ke mě do pokoje, sama si otevřela dveře a usnula na židli. Ráno mě probudila rajtováním po posteli, kdy mi skákala na hýbající se nohy pod peřinou. Později jsem se dozvěděla, že tu stejnou noc šla aji do pokoje Julie a pozvracela jí postel. Takže myslím, že mi úplně věrná nebyla. Ale já jí to odpustím, když byla tak rozkošná..

Kočičkové video

Díl 19. Halloween

Halloween jsem slavila snad poprvé v životě a asi s tím budu pokračovat. Baví mě na něm, že se odlišuje od ostatních svátků, které jsou radostné, plné veselí, světla, života. Ale Halloween je taková parodie na svátky, všechno je temné, ponuré a polomrtvé.

Halloween jsem strávila v Ardennách u rodinky, která uspořádala pro svýho 11letýho syna halloweenskou párty. Byla jsem u příprav a zhostila se výroby perníčků ve tvaru panáčků a kroužků, které jsem pak zdobila na kostlivce a různé strašidelné obličeje a pavučiny. Další na svátečním menu byl čokoládový dort s cukrovou pavučinou na povrchu, citronový dort ve tvaru dýně a spoustu malých sladkostí. Nechyběla vykrojená dýně, lucerna a kostlivec u vchodu. A vnitřní výzdobu tvořily spousty oranžovo černo šedých balónků, malých dýní a umělých pavoučků. Na párty přišlo asi 13 mládežníků, kteří byli oblečení za kostlivce, zombíky, strašidla. U žádné aktivity nevydrželi dost dlouho. Prvně se rozdělili do dvou týmů a na tabuli kreslili různé obrázky, které hádali. Tuhle aktivitu ale brzo nahradila prohlídka zahrady, kde už začala být pořádná tma a proto se hodila honička na zombíky, hra na schovávanou a další.

Já a maminka jsme se převlíkly za čarodejnice, já chtěla být spíš duch, protože jsem měla světlé šaty a udělala jsem si světlý makeup, ale vzala jsem si čarodějnickou čepici, takže z toho vyšla spíš ta čarodějka.

Děti měly párty od 16h do 20h a rodiče si je načas vyzvedli. My jsme po krátkém úklidu padly na gauč a pustili si pořádný horor. Narazily jsme na Vřískot, který jsme ani jedna neviděly. A protože jsme si pustily hned první z roku 1996, tak místo abychom se bály, jsme se spíš smály.

Díl 20. Charitativní balení vánočních dárků

Dobré skutky k Vánocům patří a já si teda taky jeden připisuji. V listopadu jsem se na týden zúčastnila balení dárků v obchodech, kdy si lidé mohli své dárky nechat zabalit a zároveň tak přispět na fungování charitativní restaurace (Restaurants du Coeur - wikipedie v angličtině), která dává jídlo chudým lidem.
K této akci jsem se nachomítla úplnou náhodou. Občas zajdu pomoct nebo na kurz francouzštiny do katolické charity (secours catholique) a jednou jsem se odtud vracela a šla kolem té charitativní restaurace a dívala se na jejich plakátky na oknech. Otevřela mi zrovna paní a ptala se co potřebuji, já vykoktala, že se jen dívám, jaké dělají aktivity. Ona mi řekla, ať jdu dál, že zrovna mají schůzku pro lidi, kteří by chtěli pomoct s balením dárků před vánoci. Já se ze zvědavosti byla podívat, docela se mi to zamlouvalo a tak jsem se tedy na pár dní zapsala. Nakonec to dělám týden a je to smysluplná náplň času. Den je rozdělen na několik úseků a každý si vybere čas podle svých možností. Zpravidla jsou to 2 hodiny denně, které velmi rychle utečou. Máme pultík v obchodě s hračkami, kde si lidé nakoupí a přijdou nechat zabalit co chtějí. Většinou jsou to pěkné krabičky, které jdou snadno zabalit, ale často narazíme i na obrovské krabice, které se musí nastavovat několika papíry a opravdu si s tím vyhrajeme. Na závěr dáme pěknou stužku a lidé odchází spokojeni. Pokud přihodí nějaký cent nebo euro, je spokojena i sama restaurace a chudí lidé, kteří dostanou najíst.
Zajímalo mě, odkud restaurace získává jídlo a bylo mi řečeno, že si ho samo nakupuje. Ptala jsem se, jestli získávají i jídlo, kterému se blíží datum spotřeby, ale prý toho není tolik a nemůžou dávat jídlo, které má například ten den spotřebu.
Vtipné bylo, že se mě paní, která tam pracuje ptala co tu dělám, kde bydlím atd. Řekla jsem, že hledám práci a že zrovna nemám žádný příjem. A ona na to, že bych si mohla také zažádat o příděl jídla. Pak se ptala, kde bydlím a já že u kamaráda, který ovšem má příjem. Pak teda řekla, že to by nešlo, protože bych musela bydlet sama. Já se tomu spíše usmála, protože se nepovažuju za někoho, kdo nemá na jídlo a další základní věci. Myslím, že je spousta lidí, kteří to potřebují víc. Doufám, že se jídlo dostane do správných rukou a hlavně nedochází ke zneužívání.

Díl 21. Výlet do Troyes

Krátký odpolední výlet do města Troyes se moc povedl. Vlastně jsem o tom městě nic nevěděla, ale jakmile jsme tam přijeli, okouzlila nás krásná architektura s dřevěnými domky. Troyes je město něco málo přes hodinu autem na jihozápad od Remeše. Dnes má více než 60 tisíc obyvatel a má bohatou historii. Narodil se zde například papež Urban IV. Dodnes se také používá jednotka hmotnosti trojská unce, podle hmotnostní jednotky užívané ve středověku na tržištích.

My jsme si prvně udělali piknik na břehu kanálu, který teče po obvodu centra města. Mimochodem centrum města prý připomíná zátku od šampaňského. Poté jsme se vydali na prohlídku historického jádra města. Podivili jsme se nad chybějící věží katedrály. Katedrála má tedy jen jednu věž, druhá nebyla nikdy postavena. Objevují se vysvětlení, že chyběly peníze, ale také proto, že 2 věže by příliš zatěžovaly půdu, která byla bažinatá, protože řeka Seina tekla blízko.

Procházeli jsme se uličkami s domky s dřevěnými trámy a žasli nad tím, proč byly všechny mírně křivé. Jestli to byl záměr a byly takto vybudovány, nebo se časem prostě dřevo začne ohýbat a domky naklánět. Prohlídku jsme zakončili opět u břehu kanálu a po setmění se vydali zpět do Remeše.

Díl 22. Možná poslední letošní cyklo projížďka

Ukážu vám fotky ze skvělého cyklo výletu, který byl možná poslední letošní. Posledních pár dní je mimořádně teplých a slunečných, takže by byla škoda si ještě nevyjet na pěkný výlet na kole. Míst k objevování je tu pořád spousta a na kole se mi to prostě líbí nejvíc. Jela jsem s kamarádem, který bydlí v Epernay a zná to tam jako své boty. Vyzvedl mě v Remeši, naložili jsme kolo a jeli zpět k Epernay do vesničky Dizy, kde jsme nechali auto, naskočili na kola a vyjeli na pozvolna stoupající okruh prvně kolem vinic, vesnic a pak po lesních cestách. Ze začátku nám počasí nebylo úplně nakloněný, bylo zamračeno, ale ke konci se udělalo nádherně a obloha byla bez mráčků. Vyjeli jsme na vyhlídku ve vesnici Hautevilleurs a kochali se výhledem na vinice a vzádu na město Epernay. Byl takový pěkný opar v dálce, ale nad námi svítilo sluníčko a pomalu zapadalo. Ujeli jsme 30km a se západem slunce se vraceli zpět do Remeše.

pokus o 365°

Díl 23. Výlet do Paříže

Trvalo docela dlouho, než jsem se vydala do Paříže, která je 150 km od Remeše. Ve Francii jsem od července a jedu navštívit Paříž až v listopadu? Na obhajobu můžu říct, že už jsem v Paříži byla několikrát a viděla jsem asi všechno co jsem vidět chtěla.
Tentokrát jsem to zkusila trochu jinak. Nejlepší způsob, jak poznat Paříž je ze sedátka na kole. Musíte se obrnit trpělivostí a asertivitou v rušném provozu, nebo jet do klidnějších míst. Půjčila jsem si kolo z veřejných stojanů. Půjčení kola na den stojí 1,7 euro a pokud ho vždy vrátíte na další stojan do 30 min, už nic dalšího nedoplácíte. Stojanů je všude po městě stousta, takže problém většinou nenastane. Vybrala jsem si pár profláklých míst k návštěvě a také pár méně známých.
Jako první jsem dojela podél břehu Seiny ke katedrále Notre Dame a nastal problém, kam si zajít na záchod. Naštěstí jsou v centru Paříže rozmístěny toalety, které se podobají velikostí asi dvou u sebe stojícím telefonním budkám, jsou automatické, po každém použití se samy splachují a celé čistí. Naneštěstí jich ale po městě zase moc není, musí se hledat na turistických místech a taky moc lidí neví, jak je používat, ve kterém momentu se čistí atp. Takže jsem celá šťastná objevila záchod u katedrály, ale přede mnou na něj čekala další paní. Potíž byla v tom, že když paní vešla dovnitř, tak jí dveře nešly zavřít a hlásilo jí to, že se záchod bude čistit. Vyšla teda ven, ale dveře zase nešly zavřít. Po několikátém vášnivém mačkání se dveře zavřely, rozsvítilo se tlačítko automatického čistění, ale ani po pětiminutovém čištění se dveře neotevřeli. Na to už jsem neměla nervy, našla jsem další stojany na kola, skočila na jedno a jela k Lucemburským zahradám. Cestou jsem potkala další záchod, kde opět čekal další člověk, světýlko automatického čistění opět svítilo a hned po něm se rozsvítilo světýlko červené, což znamená poruchu. Zoufalá jsem dojela k parku do Lucemburských zahrad, kde bylo tak málo lidí, že jsem skočila do křoví. Plna nové energie jsem si prošla park, ale začalo pršet a já se na chvíli schovala pod střechu. Sychravo bylo pořád, ale já se šla podívat po pár obchůdcích. Další cesta vedla k eifelovce, kde jsem si na lavičce svedla svačinu. Sledovala a fotila jsem ji zpovzdálí, abych se vyhla davům turistům a také proto, že z dálky vypadá nejlíp. Opět jsem skočila na kolo a vyškrábala se na kopec Montmartre, prošla si ulici plnou nevěstinců a erotických obchodů, kde se červenal Moulin Rouge. Poslední stoupání bylo na vyhlídku u baziliky Sacre Coeur. Krátce jsem se pokochala, ale opět zástupy turistů mě přesvědčili, abych sešla dolů do africké a arabské čtvrti. Krátce jsem se tam prošla a opět naskočila na kolo a jela k východnímu nádraží, abych našla zastávku autobusu do mé milé domoviny.
Můj pobyt v Paříži nebyl dlouhý, ale na kole jsem viděla, co jsem chtěla a příště se budu těšit spíš na nějaká zapomenutá zákoutí.
Hořký konec mému výletu nasadili atentáty z pátku 13. listopadu večer, po tom, co já už byla dávno v autobuse. Musím přiznat, že jsem neměla dobrý pocit z cestování zrovna pátek 13. ale pověrčivé myšlenky raději zaháním. To, co jsem si ale přečetla další den ráno, si ani ve snu nelze představit. RIP.

Montmartre už není jak ho znám, měla jsem ho zařazený jako autentické místo plné umělců, dneska je tak turistické, že jsem byla ráda, když jsem sešla z vyhlídky na Sacre Coeur zpět do bludiště ulic pod ní.
Nápis na okně kavárny říka: Když jsme mrtví, tak nevíme, že jsme mrtví, ale pro ostatní je to obtížné. Když jsme hloupí, tak je to stejné.




V Paříži najdete nejen půjčovnu kol (která je na mém obrázku poněkud prázdná), ale také půjčovnu elektroaut.

Díl 24. Vánoce jsou tady, vánoce jsou tady..

Na vánoční trhy se vždycky moc těším, nejlepší je když je pořádná zima, jste zachumlaní do teplé bundy, je nasněženo a svítí sluníčko. To je asi trošku nereálné, zvlášť poslední vánoce nebývají pod sněhem, ale přecijen.. Předvánoční čas v Remeši je spíše teplejší a často slunečný. Vánoční trhy jsou spíše menší, ale zato na více místech. Součástí výzdoby je i kluziště, kde si můžete zdarma zabruslit. Na trzích se prodávají tradiční výrobky jako svíčky, kožešinové věci, dřevěné výrobky a hlavně spousta jídla. Mezi místní specialitky patří churros, což pochází spíš ze španělska, pak různé koblížky, ovoce v čokoládě na špejli, palačinky, vafle a samozřejmostí je svařené víno nebo cider. Kdybych to měla porovnat s našimi trhy, tak francouzské vlastně nenabízí nic moc nového nebo originálního. Všechno co se tady prodává znám například z Německa nebo Rakouska. V Česku máme podle mě více originálů, jako je trdelník, frgály, punč a jiné dobrůtky. A vůbec srovnávat místní trhy například se zelňákem nelze, ten totiž u mě vyhrává na plné čáře. Sem holt vlastenec co se trhů týče a moc už se na ně těším!!

Každoroční víkendová akce v Epernay je festival světla Habits de lumiere. Epernay je významné město množstvím šampaňských domů, které se koncentrují na ulici Avenue de Champagne. Proto právě na této ulici probíhá festival světla. Tématem letošního festivalu byli draci, kteří se nafukovací procházeli ulicí. Šampaňské domy byly nasvětlené a některé vyprávěly příběhy na svých fasádách. Na pódiu vystupovali bubeníci doprovázení mohutnými ohňostroji. Celé to bylo přelidněné a hlučné a mě se nejvíc líbilo světelné promítání na radnici, ze kterého můžete vidět video (nahraju později, musím ho zmenšit).

Díl 25. Tenisové mistrovství Francie ve družstev

V neděli kousek od místa, kde bydlím probíhalo tenisové mistrovství Francie ve družstvech. Hodně francouzských měst má svoje týmy a hrají na různých úrovních proti sobě. Já bydlím v Cormontreuil, což je taková městská část, oficiálně už to není Remeš, ale je to přilepené k městu. A místní klub hraje na nejvyšší úrovni. Tedy poslední rok sestoupil a letos hraje o navrácení do nejvyšší skupiny. Zajímavé je, že trenérkou tohoto týmu je Češka Lenka Němečková, která dřív hodně hrála, ale já ji vůbec neznala. A protože ten tým trénuje už několik let, tak si pravidelně zve další české tenistky. Několik let tu hrála Lucka Šafářová, Klára Koukalová Zakopalová nebo Lucka Hradecká. Letos se některé z nich omluvily a hrála tu Eva Birnerová a Tereza Martincová. Možná vám ty jména nic neříkají, ale třeba o Evě Birnerové jsem slyšela, i když teďka už ale hraje míň. Měla jsem možnost bavit se s jejím německým manželem, který pracuje pro armádu a dozvěděla se, že Eva letos končí s tenisem (na okruhu WTA už déle nehraje) a příští rok se stěhují do Mexika, kde dostal práci na velvyslanectví. Při dvouhře jsem seděla vedle něj a ještě jsme si povídali, což bylo zajímavý a já měla pocit, že se dozvídám drby ze života hvězdy. V místním týmu nehrály jen Češky, protože to ani není povoleno, ale musí tam být aspoň dvě Francouzsky. Jedna mladá, trochu nevyzrálá Cindy Castille, která jako jediná svůj zápas prohrála, pak Francouzska s ruským původem Youlia Fedossova, která hrála naprosto suverénně a trošku starší Němka Angelika Roesch. No a jako poslední Ruska Ekaterina Bychkova, která při hře ráda nadávala.
Dopoledne se hrály dvouhry a po menší obědové pauze se hrály čtyřhry, které místní opět ovládly. Takže dnešek pro místní tým dopadl skvěle 5:1, ale konec to není, protože se hraje asi 5 víkendů za sebou. Zásadní bude další víkend, kdy se hraje zase na jiném místě a s jiným týmem, a který rozhodne o přestupu do nejvyšší skupiny. Dneska už vím, že opět vyhrály, takže gratulace.
Následoval raut, občerstvení s šampaňským, kam se šly najíst i hráčky a já jsem se hecla a šla za Češkama jim pogratulovat k výhře. Byly opravdu překvapené, že je tu nějaká další Česka a ptaly se co tu dělám a bylo to děsně fajn a já měla možnost se dozvědět něco ze zákulisí.

Díl 26. Inventury raz dva čtyři..

Sakryš znova raz dva tři čtyři.. V rámci procvičení počtů jsem začala pracovat na inventurách v obchodech kolem Remeše a některé až u Paříže. Pracuje se klasicky po zavíračce, kdy obchody potřebují přepočítat zboží na prodejně. V té chvíli nastupujeme my, skupina lidí z Remeše, ale také lidé přes pracovní agentury, kteří jsou povoláváni nárazově podle velikosti prodejny. My jsme ti, kteří pracují pravidelně každý týden, většinou od pondělí do čtvrtka, proto se označujeme jako SP, zkratka pro specialisty. Tomu jsem se smála, když jsem tam byla první den a hned mě nazvali specialistou.
Pokud pracujeme kolem Remeše, tak je sraz přímo na prodejně, ale pokud je inventura například u Paříže, je sraz v Remeši a jede se společně mikrobusy a auty. Když dorazíme na prodejnu, tak šéf udělá takzvaný "brífing", kdy se představí (zejména pro nováčky a pro lidi přes pracovní agentury) a řekne pravidla: vypnout si telefonu, nemluvit spolu a nepřemisťovat se na prodejně bez dovolení. Nezapomene zmínit jak je důležitý být při počtech přesný, protože každý jsme kontrolován a pak také rychlý, protože musíme skončit v určitý čas. Ten, co je nejpřesnější a zároveň nejrychlejší zůstává pracovat až do konce a ten co dělá chyby skončí brzy a zároveň ten, kdo je pomalý, taky končí dřív. Samozřejmě nejde být všude rychlý, protože záleží, jaké zboží počítáte, něco jde rychleji, něco pomaleji. Sem ráda, že většinou zůstávám do konce, i když je mi jasný, že moc rychlá nejsem. Specialisty také nechávají pracovat déle, protože jsou pro ně levnější, než pracanti z agentur.
Není to nějak náročná práce, nejhorší na ní je dojíždění. Někdy společně s cestou z mého domu na sraz a pak do prodejny, pak čekání na ostatní než skončí a dojezd domů trvá dohromady neuvěřitelných 6h a z toho práce třeba trvala jen 3,5h! Toto se mi opravdu stalo a není to moc motivující. Navíc mám přehozený denní rytmus a neusnu dřív než ve 2 hodiny ráno. Takže hurá na další hledání práce.

Díl 27. Bruslení

Kluziště je součástí vánoční výzdoby každého většího francouzského města. Vstup tam často bývá zdarma a můžete si i zdarma vypůjčit brusle, což může být někdy potíž, protože bývají pochybné kvality. Ale pokud vám nejde o žádný super výkon, ale spíše o nasátí vánoční atmosféry, tak budete nadšeni. Nevýhodou je, že tam bývá opravdu hodně lidí, kteří kolem vás jen prosviští a vy zavrávoráte.
My bruslili ve složení Francouz, Španěl a Američanka. A světe div se, nejlépe s bruslícím uměním na tom byl Španěl.

Díl 28. Prosincové výběhy

Prosinec se zatím nejeví úplně mrazivě a i když je zima, tak bývají slunečné dny a ty ráda trávím takovým pěkným dvouhodinovým vyběhnutím. Neříkám, že celou dobu běžím, protože tuhle se musím vysmrkat, tuhle si zavázat tkaničku, tuhle se pokochat výhledem. Ale takhle indiánským během se mi to vlastně moc líbí. Má trasa vede jak jinak než kolem kanálu a vede k přístavu v Sillery. Tohle místo mám moc ráda, je tam málo lidí, jsou tam krásné lodě, spousta nenasytných kačenek a pěkné lavičky na odpočinutí a zacvičení si. Cesta zpátky je totiž většinou obtížnější a při doběhnutí domů už jen sípu. Tam a zpět kolem 17km uff.

Díl 29. Závěr

Můj pobyt v Remeši skončil po 5 měsících, odjela jsem na Vánoce 2015 domů a už se zpět nevrátila. Důvodů bylo více a jedním z nich je i to, že jsem si chtěla najít regulérní práci, nedělat jen brigády, které mi v kariéře nepomohou. A to se bohužel nestalo. I přesto, že práce asistentky učitele ve škole nevyšla kvůli neskutečné francouzské byrokracii, jsem se stále snažila najít něco v tomto oboru, ale v půli školního roku je to těžší než v září. Práce tedy byla jedním z důvodů.
I přesto, že byl můj pobyt ve Francii v mnoha ohledech složitý, tak jsem za tuhle zkušenost moc vděčná. Dalo mi to dobré francouzské přátele, kteří mě už v Česku navštívili a také vylepšení mé francouzštiny, díky čemuž už více než rok učím soukromě francouzštinu.
Francie mi bude vždycky blízká, budu vždycky vzpomínat na prázdniny 2004, kdy jsme tam jeli poprvé na roadtrip s bráchou a strejdou. Což jsme zopakovali další 2 roky po sobě. A vlastně jsem ve Francii byla každý rok, jako aupair, nebo když jsme tam z Česka dostopovali a pracovali v McDonald's, když jsem byla v Toulouse na Erasmu, nebo v Remeši na stáži. Jsem za to neskutečně vděčná a nenechám si ujít žádnou další příležitost do Francie jet. S tím rozdílem, že tam pojedu jako turista na dovolenou...