Jak jsem běžela Vltava Run 2017

Jedna z největších a hlavně nejkrásnějších běžeckých akcí, které znám, je Vltava Run. Neznám ji dlouho, poznala jsem ji asi měsíc před startem, kdy mě do ní lákal kamarád, ale bránila jsem se, protože jsem si nevěřila. Přecijen, pro ty co neví, jedná se o závod podél Vltavy, ze od pramene Vltavy ze Šumavy do Prahy, tj 360 km.. nutno podotknouti, že štafetový :) Sestaví se tým 6 až 12 běžců, dojede se na start na Zadov a v sobotu ráno se vybíhá. Jednotlivé úseky jsou různě dlouhé a různě obtížné. Na další předávce se běžci vymění a jede se dál, takto až do Prahy, kam se dobíhá v neděli odpoledne. Běží se nonstop. Zní to extrémně? Tak čtěte dál jak to všechno bylo...

Z Brna vyjíždíme v pátek kolem 16h, po tom, co se konečně všichni sejdeme a naskládáme do auta. Druhá skupina jede z Prahy a dáváme si sraz na Zadově. Dát dohromady 12 členů týmu se zdá být jako nadlidský výkon. Do poslední chvíle se seskupení měnilo a ještě den před odjezdem se musel čas posouvat, protože někdo si zařizoval bydlení, druhý nemohl koupit letenku na pracovní cestu. Takže to, že jsme se sešli ve 12 lidech na Zadově na startu závodu v pátek večer byl jeden z vrcholných výkonů!

První noc

Brněnská část našeho týmu

Ubytováváme se nedaleko startu, seznamujeme se s našimi týmovými parťáky, protože se většina z nás vidí poprvé, děláme předstartovní poradu a jdeme spát, abychom byli na závod čilí.
Závodu se účastní asi 300 týmů, ale startuje se postupně podle zdatnosti jednotlivých týmů. Pomalejší týmy startují dříve, třeba už v 5h ráno a ti nejrychlejší v 15h. My startujeme v 8:45, ale začíná tým Pražáků, takže my máme odpočinek až do asi 14:30. Pražáci nám předávají štafetu v Horní Plané u Lipna a my na předávce vidíme i olympionika - moderního pětibojaře Davida Svobodu se svým dvojčetem Tomášem, triatlonistou.
Na každé předávce je cítit skvělá atmosféra, všichni se povzbuzují a hlavně není tu cítit rivalita, protože každému jde o zážitek a ve zdraví doběhnout, než se hnát za nějakým výsledkem.
Z našeho brněnského auta tedy vybíhají postupně všichni členové, já se dostávám na řadu předposlední, kolem 18h, na úseku z Loučovic (kousek za Lipnem) do Rožmberka. Tato trasa má 12,3 km, s obtížností 3,5 (1 - nejlehčí, 5 - nejtěžší). Protože na běh čekám celý den, tak se moc těším, i když jsem i hodně nervózní. Vybíhám podél řeky na jedné straně, na druhé straně průmyslové centrum Loučovic. Po chvíli vbíháme do lesa do prudkého kopce. Sotva popadám dech a lesní cesta vede po rovince a pak mírně klesá. Přeskakuju kameny a kaluže a říkám si, že snad nejde tuto trasu běžet ve tmě. Sbíhám do Vyššího Brodu a odtud zase do kopce více a mírně prudkého. Osvěžuje mě mírný déšť a hlavně krásná duha. Kochám se krásami lesů a luk kolem mě. Do další předávky sbíhám z prudkého kopce a předávám štafetový "kolík" poslednímu běžci z našeho auta. Pak půjdou zase na řadu Pražáci.

Naše první předávka v Horní Plané

Předávka nad Lipnem

Předávka ve Frymburku u přívozu

Lipno

Duha před doběhem do Rožmberka

Našemu autu tedy nastává asi 5 až 6 hodin odpočinku, je asi 21h a my jedeme přes Č. Budějce do Týna nad Vltavou, tam si chvíli před půlnoci sprchujeme studenou vodou a ustýláme karimatky a spacáky v tělocvičně s další stovkou běžců. Spánku dáme zavděk jen 2h a budíme se na další běžeckou štaci. Jedeme do vesnice Purkarec, kde ještě za tmy vybíhá náš první běžec. Kolem nás pobíhá spousta světlušek s čelovkami a my jedeme na další předávky. Moje chvíle opět nastává kolem 6h ráno na trase z Jetětic do Květova, 9,3 km s obtížností 2,5. Slunce už je na obzoru, východ slunce se mi bohužel vyhnul, ale i tak si užívám krásnou trasu ranní krajinou. Prvně trasa mírně stoupá a pak dlouho klesá, takže rozhodně jednodušší než má první trasa. S doběhem a časem jsem spokojená a předávám našemu poslednímu běžci. Kolem 9h ráno máme odběhnuto a před sebou opět pár hodinovou pauzu. Jdeme si nakoupit do obchodu a udělat si piknik a odpočinek u lesa. Sluníčko nás pěkně hřeje a pomalu usínáme až do chvíle než nás vyruší traktorista, který si to šine naší cestičkou. Objíždí nás a my zase usínáme. Není nám přáno a budí nás kapky deště. Sice neprší, ale my už musíme vyrážet na naše poslední úseky.

 

V Živohošti začínají naše poslední úseky a neúprosně míříme do Prahy. Zdá se být neskutečné, že jsme asi 30 km od našeho cíle, z celkových 360 km. Je neuvěřitelné si představit, že jsme celou trasu uběhli, sice ve štafetě, ale uběhli. Můj poslední úsek je celkově předposlední, 35. a má pouhé 4,5 km s tou nejlehčí obtížností. Dávám do toho všechno, běžím rychle po cyklostezce na okraji Prahy. Předávám štafetu našemu finišrovi, ten má před sebou 7 km do sportovního areálu Hamr. Dojíždíme tam autem za ním a připojujeme se k němu i s druhou částí našeho týmu na posledních 100 m. Užíváme si každou chvilku, z mikrofonu slyšíme číslo našeho týmu a usmíváme se na cílové foto. V cíli si gratulujeme, fotíme, boucháme sekt a jsme rádi za celé dva dny, které jsme spolu prožili. Sice 2 dny neustálého přesouvání z místa na místo, někdy dlouhého čekání, běhu z kopce do kopce, v dešti, po silnici, v blátě, vyčerpání a 2h spánku. Ale hlavně 2 dny semknutí s týmovými parťáky, jejich podpora, skvělá atmosféra, běh nádhernou krajinou a pocit vítězství v cíli, i když skončíte 250. z celkových 300 týmů. Protože víte, že to byl neskutečný zážitek.