Indonésie je zemí více než 17 tisíci ostrovů a je to čtvrtý nejlidnatější stát světa. Žije zde oficiálně 6 náboženství pohromadě, a to islám, křesťanství (protestanské a v menší míře katolické), hinduismus, buddhismus a animismus. Každý občan má v občanském průkazu uveden své vyznání.
Hlavním městem je Jakarta ležící na ostrově Jáva, dalšími velkými ostrovy je Sumatra, Papua Guinea, Borneo (s indonéskou částí Kalimantan), turisticky významné je Bali, Lombok a další ostrovy.
Já jsem se do Indonésie dostala díky dobrovolnickému programu indonéské organizace Altruis Indonésia. Musím ovšem podotknout, že je to taková neorganizovaná organizace, ale na místní poměry solidní a starostlivá. Hlavou organizace je pan Trengana, jehož anglický projev je ve stylu "dám dohromady co nejvíc slov a neřeknu vlastně nic". Ale domluvit se s ním dá lépe než s mnohými Indonésany a neustále má tendenci vše zařizovat. Své ovečky, tedy dobrovolné učitele (v indonéštině GURU:)) pan Trengana umisťuje buď do města Sukabumi nebo Bogor, nejsou od sebe vzdáleny daleko a jsou si velmi podobné. Já neměla na výběr a bylo mi jedno kam mě umístí, protože jsem ani jedno město neznala a pokud bych měla námitky myslím, že by nebyl problém mě přemístit.
Letenka byla koupena na 3 měsíce s plánem 2 měsíce strávit učením na školách a měsíc cestováním. Musím uznat, že jsem zažila menší kulturní šok. Indonésie, a to zvláště Jáva je velmi odlišná od Evropy. Na první pohled je zde velký nepořádek, doprava je bez pravidel a chaotická a pořád na vás lidé pokřikují. Na druhý pohled tu nepořádek sice stále je a dopravě stále chybí pravidla, ale lidé si s vámi rádi povídají, protože se o vás upřímně zajímají a neustále se na vás usmívají.
Já se zde podělím o své zážitky z Indonésie, jak jsem ji poznala já během těch pár měsíců. V samostatném článku je popsáno cestování po Indonésii a slovníček nejdůležitějších pojmů (nezapomeňte se začíst).
Jáva
Sukabumi
Sukabumi je město na západní Jávě asi 80 km vzdálené od hlavního města Jakarty. Počet obyvatel se udává přes 300 tisíc. Každá oblast v Indonésii má svou tradiční kulturu a jazyk. Sukabumi a část západní Jávy patří sundanéské kultuře, což zahrnuje sundanéský jazyk (který je velmi odlišný od indonéštiny), sundanéský tanec (ladné pohyby hlavně celého těla a speciálně paží a dlaní), sundanéské hudební nástroje a hudbu.
Muslimská škola Pelita
Zdravim ze Sukabumi, z místni školy, kde jsem zároveň i ubytovaná. Jmenuje se Pelita a je to vyšší střední škola prakticky zaměřená (SMK), a to na hudbu, krejčovství a ekonomii. Každá škola v Indonésii je církevní, tato je muslimská. Protože je ale Indonésie zemí více vyznání, je liberální a žáci nemusí být celí zahalení, stačí jen šátek přes vlasy, delší rukávy a nohavice. Také já jsem se musela přizpůsobit místním poměrům, nemusela jsem nosit šátek, ale tričko ke krku a delší nohavice byly nutností. Do tříd se chodí bez bot. Třídy jsou buď holčičí, klučičí nebo smíšené, záleží na předmětech. Žáci se začínají modlit ve 4 hodiny ráno, před školou kolem sedmé, dále během poledne, po škole a poté večer kolem sedmé, osmé hodiny, tedy dohromady 5x denně jak jim církev ukládá.
Když jsem do školy přišla, už tam byly 2 Němky asi týden a zůstaly ještě jeden. Po příjezdu jsem se ihned vrhla do učení jednotlivých tříd. Nejde vyloženě o učení, ale spíše o zodpovídání zvědavých otázek žáků jako odkud jsem, kolik mi je, jestli mám přítele, kolik mám sourozenců, jak se mi v Indonésii líbí, co mi chutná, jaký je můj nejoblíbenější zpěvák a jestli můžu něco zazpívat. Opravdu doporučuji si připravit nějakou písničku, nejlépe od One direction, Bruno Mars, Adele a Katy Perry. Já zpívala jen v češtině páč jsem neuměla žádný slova nějakých světových písniček. Dále hrajeme různé hry a jelikož tu jsem ve zkouškovém období, tak i hlídám u písemek.
Učím se muslimský pozdrav, který se používá při vstupu a výstupu z místnosti asalamualajkum a druzí řeknou walalajkum salam, uff je to krkolomný a učila jsem se to týden, teď už to nezapomenu nikdy:)
Katolická škola Mardi Yuana
Po více jak týdnu v muslimské škole se přemisťuji do křesťanské (katolické) školy Mardi Yuana. Je to opět vyšší střední škola obecně zaměřená (SMA) pro studenty od 15 do 18 let. Chtěla jsem nějakou změnu a také mě zajímalo jak to chodí jinde. Ubytovala jsem se v rodině učitele angličtiny. Bydlí se svou maminkou, manželkou, 3 syny a 2 psy.
Protože je tato škola kresťanská, tak jsou uvolněnějsí poměry co se oblékání a modliteb týče. Neznamená to ale, že jsou zde jen křesťané, ale najdeme zde i muslimy a buddhisty. Jejich stejnokroje jsou ale stejné jako všech ostatních, dívky nosí sukýnky lehce nad kolena, krátké košile a chlapci kalhoty nebo kraťasy a košile, boty musí být uzavřené.
Zdejší žáci mají lepší angličtinu, takže se můžeme bavit o více věcech a pokud se žáci chvíli na něco neptají, učitel je hned ponouká a vyvolává žáky, aby se na něco zeptali. Poté co obejdu všechny třídy a všude jsem navykládala to stejné jsem absolutně vyčerpaná a jsem ráda za volno zbytek dne. Nikdy ale nejsem sama, připadám si jako superstar, kolem které je stále hlouček lidí, kteří si chtějí povídat nebo něco podnikat. Ráda kývám na výlet do nedalekého parku, který je začátkem národního parku s džunglí a vodopády. Dáváme si piknik na dece a kochám se okolím. Ochutnáváme různé dobrůtky, smažené nudle s bambusovými výhonky, masové nebo sojové kuličky. Zapíjíme to čerstvým kokosovým mlékem a pojídáme čerstvé banány nebo exotické ovoce rambutan či snake fruit.
Oázou klidu v tomto rušném městě je hotel s krásným bazénkem, lemovaný palmami. Protože je Jáva muslimská nelze jít plavat v dvoudílních plavkách. Já si vzala radši oblečení více a čekala jsem co mi žáci schválí, že si na sebe vzít můžu. Vyhráli to kraťásky a tílko. Holky nemůžou mít vykrojené kalhotky a ukazovat břicho. U kluků jsou trenýrky v pořádku.
Na škole Mardi Yuana jsem zůstala přes měsíc, ale i přesto jsem nikdy neměla jasný rozvrh do jaké třídy kdy jít, vždy jsem se to dozvěděla až pár minut před hodinou. Tudíž nebylo možné se na hodinu zvláště připravovat a bylo nutné neustále improvizovat. Hádám, že místní to dělají často, ale já chtěla mít i tak nějakou přípravu a udělat kvalitní hodinu. Připravila jsem si povídání o Evropě, na tabuli nakreslila mapu a zakreslovali jsme společně všechny státy a zároveň si o nich povídali. Pak jsem měla možnost s nimi procházet jejich testy angličtiny a vysvětlovat jim chyby.
Vrcholem mého pobytu v této škole a možná aji v celém městě byl tzv. karneval při příležitosti 100 letého výročí města Sukabumi. Každá škola z města a blízkého okolí připraví a vyzdobí auto, spíše dodávku s korbou, postaví na ně žáky, kteří si připraví nějaké vystoupení a všechny auta se projedou ulicemi města a kolemstojící se veselí a mávají. Dost jsem se na to těšila a byla trochu nervózní, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem úplně pochopila o co půjde. To ráno jsem stávala velmi brzy, abych se navlékla do tradičních sundanéských šatů, příčesku, nechala se nalíčit a nalepit umělé řasy.
Na korbě našeho auta už byly naskládány sundanéské hudební nástroje, hudebníci a chyběly jsme jen my tři krasavice, tanečnice, abychom se kroutili na autě za zvuku lahodící hudby a zdravily naše fanoušky v ulicích. Trasa byla dlouhá, aut bylo neskutečné množství, každá škola se ho snažila vyzdobit co nejlépe. Bohužel se tvořily velké kolony a popojíždění se prodloužilo asi na 5hodin. Ani na moment jsme se ale nemohly přestat usmívat, mávat a kroutit. Ač jsem se v převlečení podobala více místním, stejně mě lidé v ulicích poznávali jako bulé (cizince bělocha) a mávali a fotili mě o to intenzivněji. Cílem tohoto procesí bylo pozdravení starosty města před radnicí. Plynule jsme kolem něj projeli a poklonili se mu. Další den jsem byla pochválena za reprezentaci školy a prohlášena za jejich maskota. Moc mě to potěšilo.
Katolická škola Yuwati Bhakti
Na poslední 2 týdny mého pobytu v Sukabumi jsem se přesídlila do další katolické školy Yuwati Bhakti, opět do vyšší střední školy obecného zaměření (SMA).
Upřímně jsem za to nebyla ráda, protože jsem se netěšila na další kolečko představování a zpívání:) a chtěla jsem co nejvíc učit. Nakonec jsem za tuto změnu tak ráda, že se tato škola stala mou nejoblíbenější. Ke škole patří i sesterský klášter s nádhernými zahradami a parky, se společnou jídelnou, kam kuchaři donáší výtečné pokrmy a společnými prostory. Zase to na mě působí jako nádherná oáza, kde člověk může načerpat spoustu energie. Dostala jsem pokojík se samostatnou koupelnou a záchodem a wifi v pokoji!:)
Ve třídách mám prostor pro nejrůznější aktivity. Právě se připravují na zkoušky, takže jsem si zvolila, že se bude dělat popis, nejprve člověka, jeho fyzických i psychických vlastností, potom jsem vytáhla ladovy obrázky a nejrůznější pohlednice, které si ve skupinkách měli připravit popsat.
Začátek výuky je v 7hod ráno, kdy se rozhlasem žáci pomodlí a zazpívají hymnu. Vyučovací jednotka je 90min, poté je asi 5min pauza a další 90min. Následuje velká 15min přestávka a další blok 2x 90min. Je to celkově docela dlouhé a 5ti minutové přestávka stačí akorát na to se dostat do nové třídy. Takže v poledne jsem už pak mrtvá a tím má výuka končí. Odpoledne mají na programu různé kroužky, ať už sportovní, kterým jsem se ráda účastnila, tak i pěveckých nebo anglických.
Školský systém
Školský systém v Indonésii se skládá z mateřské školy, základní školy, která je pouze šesti letá a označuje se SP, pak nižší střední školy (junior high school), která je tří letá a označuje se SMP, dále vyšší střední školy (senior high school), ta je opět tří letá, označuje se SMA pro všeobecnou a SMK pro praktickou (odbornou). Obě vyšší střední školy jsou zakončeny závěrečnou zkouškou.
Povinná školní docházka je určena do základní šesti leté školy.
Školy jsou buď státní nebo soukromé, ale většina dětí chodí do státních škol.
Mateřské, základní a nižší střední školy jsou zdarma, na vyšších středních školách se platí školné obvykle každý měsíc kolem 300 - 500 tisíc rupií na soukromých školách a asi o polovinu méně na státních školách.
Na muslimských školách se vyučuje i v sobotu, na křesťanských ne, nebo výjimečně.
Na všech školách se nosí uniformy, včetně učitelů.
Indonéština
Doprava
Doprava je chaotická, nemá pravidla, nemá limity, každý může vše co uzná, že je bezpečné. I když jsou na silnici 2 pruhy, jezdí se ve 3 nebo ve 4. Nejpopulárnější jsou mopedy nebo motorky, dostanete se na nich pohodlně všude, jezdíte sami nebo vezmete celou svou rodinu (4 lidi na jednom mopedu nejsou výjimkou). Policie je snadno podplatitelná, tudíž můžete řídit i bez řidičáku, stačí když dáte policistovi 2násobek ceny řidičáku.
Když jsem doletěla do Jakarty, tak mě vyzvedl pan Trengana s řidičem (často si místní zejména školy nebo organizace najímají své řidiče, který je vozí kam si přejí) a cesta do sukabumi byla přes 80 km dlouhá. Co mě opravdu zaskočilo bylo, že nám cesta trvala nekonečné 4hodiny, kvůli kolonám.
Ve městech jezdí malé autobusy, pro asi 10 lidí, kterým se říká na Jávě ankot a např. na Floresu, Bali nebo Lomboku bémo. Stačí na ně jen zamávat, nastoupit a při výstupu zaplatíte. V Sukabumi se za městský ankot platilo 3 000 rupií pokud jste jeli na klasické lince, pokud jste potřebovali svézt mimo jeho běžnou trasu museli jste si připlatit.
Ve městech také narazíte na koňský povoz, řidiče mopedu, který vám nabídne svoz za pár drobných nebo neskutečně čmoudivé vozítko pro maximálně 2 lidi.
Na trasách mezi městy na Jávě fungovaly klasické autobusy, které měli dané zastávky, ale i kdybyste na ně mávli mimo zastávku, tak by vám jistě zastavili. Autobusy na delší trasy (např. Jakarta - Bandar lampung, Sukabumi - Jogyakarta, Jogyakarta - Denpasar) se dělí podle komfortu, který poskytují na ekonomy, business.. a nabízejí více místa na nohy, polštářek, dečku, svačinu. Někde nebyly rozdíly příliš znatelné, ale někdy vyšší třída přišla vhod.
Jezdí se na levé straně silnice.
Na Jávě se také hojně jezdí vlaky. Železniční síť sice není zdaleka tak hustá jako autobusová, ale nabízí příjemný způsob dopravy. Do vlaku se prodávají lístky pouze na sezení, takže se nemusíte bát, že budete celou cestu stát a jsou k dispozici i lístky do vyšší třídy (kterou myslím nazývají ekonomy), kde máte více místa pro nohy, zásuvku a kdoví co ještě. Já jsem použila klasickou třídu a byla jsem moc spokojená.
Letecká doprava je hodně rozšířená a můžete se jí dostat i na ta nejodlehlejší místa.
Před příletem do Indonésie vám letušky rozdají formulář, který je třeba vyplnit a jedna jeho část se kontroluje se spolu s vízy při opouštění letiště. Vyplňují se tam osobní údaje, číslo pasu, ale také adresa, kde budete v Indonésii bydlet. Neberou to nějak vážně, takže stačí napsat jen město, kde se třeba zdržíte. Já tam psala jen Sukabumi. Při kontrole na letišti vám část formuláře vezmou a část si musíte nechat a nesmíte ztratit. Tuto část vám budou zase kontrolovat, až budete zemi opouštět.
Trochu nesmyslná věc jsou odletové taxy. Je to částka, kterou musí každý zaplatit při odletu buď v rámci země nebo ze země pryč. Tuto částku chtějí primárně v rupiích, ale myslím, že i eura či dolary by vzali, možná v horším kurzu. Za vnitrostátní lety se částka může lišit, pohybuje se kolem 40 tisíc rupií (70 kč), za mezinárodní 150 tisíc (300 kč). Zároveň některé letecké společnosti (myslím, že Lion air) mají tento poplatek už v ceně letenky, tak jim to nenuťte, když to po vás chtít nebudou;)
Víza
Česká republika má vízovou povinnost. Pokud se chystáte na pobyt dlouhý méně než 1 měsíc, zařiďte si visa on arrival přímo při příletu na letišti. Budete potřebovat fotografii, pas a 25 dolarů.
Já jsem zůstávala 3 měsíce, takže doporučuju si zařídit vízum na 60 dní přes indonéskou ambasádu v Praze. Pokud jste z Brna a nechce se vám do Prahy, můžete použít zprostředkovatelkou agenturu např Paní Rotreklová v Přízřenicích. Vezme si za to nějaký poplatek, ale není to nic hrozného.
Je totiž dobré se co nejvíce vyhnout prodlužování víza přímo v Indonésii, slyšela jsem, že je to týdenní martyrium, kdy musíte asi 3x dojít na úřad a navíc musíte sehnat místního člověka, který se vám "zaručí" za váš pobyt. Já prodlužovala jednou a byla jsem ráda, že to za mě udělala moje dobrovolnická organizace, jen jsem jednou zašla na úřad, dala jim otisk prstu, podpis a prodloužení bylo na světě.
Jídlo
V Indonésii hlady neumřete, jídlo najdete na každém rohu, i v místech kde byste ho nečekali. Lidé si staví stánky (warung) na silnicích, v tělocvičnách a dokonce i v džungli. Vždy máte prostor si cenu usmlouvat, ale na ulici je jídlo tak levné, že vůbec není třeba. Stravovat se na ulici se dokonce cizincům doporučuje, více než stravování v restauracích. Důvod je jasný, na ulici před vámi jídlo připravují, tudíž je čerstvé. V restauracích nikdy nevíte, jak dlouho tam jídlo skladují.
Já si vždy pochutnávám na stálicích mie goreng a nasi goreng, což jsou opekáné nudle nebo rýže, jsou prostě výtečné! Zabalí vám to do papíru a můžete jíst.
Naprosto ke všem jídlům se jí rýže (nasi), ke snídani, obědu, večeři, na svačinu. Jsou schopni ji dávat do polévky, k nudlím nebo ji pražit na rýžové placky.
Častým pokrmem k rýži je bala bala, což je osmažené těstíčko z něčeho neurčitého, nejspíš mouky, vejce, vody. Je to velmi chudé jídlo, ale je chutné. O něco zdravější bude tahu (tofu) a tempe (placky ze sóji), které taky rádi osmaží.
V restauraci si také můžete objednat ayam (kuře), například kuřecí polévku soto ayam, nebo kuřecí špízy sate ayam.
Narazit můžete na lotek nebo podobné gado gado, které vzniká smícháním chilli, buráků, cukru a vody, vznikne těstíčko, pak se povaří listová zelenina a všechno se smíchá. Je to takové sladko ostré a mě to moc nechutnalo.
Levným jídlem je polévka s bakso (masovými koulemi) spolu s nudlemi, tofu a zeleninou.
Tak jako ke všemu jí rýži, tak také považují za nutnost jíst čipsy, kurupuk. Nejsou podobné našim, jsou spíše světlé, někdy zamotané a s mohou se vyrábět z ryb.
Z ovoce doporučuju ochutnat rambutan, což jsou malé kuličky s chlupatou slupkou, v níž je ovoce podobné liči.
Dále salak neboli snake fruit, jehož slupka se podobná hadí kůži. Naprostou lahůtkou jsou tisíce druhů banánů, buď na okamžité jezení, na smažení, na vaření, dlouhé, krátké, zelené či vyzrálé. Smaženým banánům se říká pisan goreng a jsou sice velmi mastné, ale také velmi chutné.
Určitě ochutnejte čerstvý kokosový ořech (kelapa), který má zelenou slupku a vevnitř vodu, která nemá takovou intenzivně kokosovou chuť jako u nás a kokos zvnitřku ořechu není tvrdý, ale spíše připomínající želé.
Exotické ovoce, na které můžete narazit je guava, které je podobné jablku, pak sirsak, které má zelenou barvu
Každý region má pak svoje tradiční pokrmy, já jsem si v Sukabumi pochutnávala na sladkostech jako je pandros (buchta z palačinkového těsta) nebo pukis, které je podobné pandrosu a má různé příchutě.
Co je nezvyklé, že sýr používají na sladko, dávají ho nastrouhaný na různé buchtičky a koblížky.
Sporty
Nejoblíbenějším sportem Indonésanů je badminton. Učitel angličtiny, u kterého jsem byla ubytovaná chodil pravidelně 2x týdně hrát do místní tělocvičny. Já jsem se ráda přidávala, už kvůli tomu, že to byl jediný pohyb, kterého jsem si tam mohla užívat. Tělocvična byla vždy plná, byl tam i bufet a lidé si rádi nakoupili občerstvení, ale také bez problému pohodili odpadky na podlahu tělocvičny. Také se nezdráhali kouřit. No radost se hýbat.
V neděli ráno je na programu dne mnoha obyvatel Sukabumi pravidelný jogging na bývalém vojenském okruhu. Sejde se tam velká spousta lidí a nejčastějí chodí kolem dokola, někteří si vezmou badmintonové pálky a pinkají si uprostřed na trávníku. Samozřejmostí je opět bufet, kde doplní vypocené kalorie.
Všichni kluci samozřejmě zbožnují fotbal a jestli ho nehrajou tak stejně znají všechny světové hráče. Pokud se tedy ve třídě zeptám jestli ví něco o České republice, tak první co vyhrknou je Petr Čech, Nedvěd, Rosický.
Náboženství
Jak jsem psala již výše žije zde oficiálně 6 náboženství pohromadě, a to islám, křesťanství (protestanské a v menší míře katolické), hinduismus, buddhismus a animismus.
Indonésie byla zprvu buddhistickou a hinduistickou zemí, ale díky muslimským a křesťanským (zejména holandským) obchodníkům se sem začala zavádět další náboženství. K islámu se hlásí téměř 90procent populace, ale i přesto je místní islám volnější než v jiných zemích, ženy nemusí nosit pokrývku hlavy a mnohoženství není příliš rozšířené.
Každý občan má v občanském průkazu uveden své vyznání. Je tedy nemožné být bez vyznání. To vysvětluje podiv místního muslimského učitele nad tím, když jsem prohlásila, že jsem ateista. Jeho výraz byl nechápavý a trochu litující. Přijde jim to smutné, přijde jim, že ateistům chybí nějaký duchovní rozměr. Proto jsem se rozhodla po zbytek pobytu říkat, že jsem protestant. Sice jsem si musela v několika případech vymýšlet historky, ale zbavila jsem se tím komplikovaného vysvětlování proč v nic nevěřím. Chodila jsem s místními převážně do katolického kostela a často se mě ptali, jestli mi katolický nevadí, když jsem ten protestant.
Další zajímavou věcí bylo, jak moc odlišují protestanty od katolíků. Myslím, že naši křesťani v tom takový rozdíl nevidí. Protestanti říkají, že katolíci si příliš zakládají na tradicích, až zanedbávají samotné poselství Bible. Zato katolíci zase mohou vidět protestanty příliš intelektuálními. Ale stále věří v jednoho Boha. V Indonésii jsem byla světkem kdy katolický kněz zpovídal mou indonéskou katolickou kamarádku a kladl ji na srdce, že její případný vztah k protestantem může být nežádoucí a ať trvá na tom, aby on přestoupil na její víru, jinak bude ona vypadat jako nedostatečně silná ve své víře.
Buddhistů jsem v Sukabumi také pár potkala. Je zde čtvrť, které se hovorově říká China Town, najdete tu velké množství stánků s nudlemi a hlavně buddhistický chrám Odeon. Buddhisté jsou vítáni v křesťanských školách stejně tak jako křesťani, ale myslím, že by se i nějaká buddhistická škola našla.
Hinduismus najdete především na Bali, tím se tento ostrov zásadně odlišuje od zbytku Indonésie a zachovává si tím jistou jedinečnost.
Také jsem potkala pár křesťanů, kteří mi vyprávěli o tom, že hodně lidí v Indonésii věří na duchy, častokrát šlo o duchy zlé, kteří lidi strašili, ale jistou důležitost v jejich životech také mají. Myslím, že animismus se šíří hlavně mezi domorodými nepříliš vyspělými kmeny na ostrovech jako je Kalimantan (indonéská část Bornea), Sumba nebo Papua.
Indonéské svatby
Za svůj život jsem nebyla na tolika svatbách jako v Indonésii. Jsou většinou velmi bohaté a je velká přestiž mít tam nějakého "bulé" tedy cizince bělocha.
První svatba, na které jsem byla byla prý chudší, vdávala se mladá muslimka a brala si staršího pána, tak mě jako první věc napadlo, jestli je to opravdu svatba z lásky, nebo je to domluvené, ale bylo mi řečeno, že domluvené svatby nebývají časté.
Další svatba byla bohatá muslimská jednoho učitele z naší školy, pomalu jsem ho ve všem tom nastrojení nepoznala. Stál tam na pódiu se svou novomanželkou, ve vedlejších výklencích byli jejich rodiče a všude kolem nich spousty umělých květin a dekorací. Lidé jim jeden po druhým chodili přát a pak se řadili do fronty na jídlo pod pódiem. Až jsem se cítila nevděčně, že jsme jim přišli jen popřát, najíst a asi do hodiny odešli. Ale prý je to tak běžné.
Svatba číslo 3 se mi moc líbila. Bral se mladý pár, který měl v sále vystavené své zamilované a naprosto přirozené fotky. Během obřadu bylo na páru trochu vidět, jak neradi jsou v centru dění a jak je otravují zvyky, které se na těchto obřadech očekávají, ale drželi se statečně. I ve chvíli, kdy je moderátorka svatby instruovala jak obrat a jíst společné kuře a jak rozbít vázu, která symbolizuje novomanželčinu čistotu.
S přestupem na křesťanskou školu jsem navštívila také křesťanskou svatbu. Byla v podobně slavnostním duchu jako předešlé, akorát s méně divokou dekorací a šaty. Opět jsem se najedla k prasknutí.
Bydlení, koupelny a záchody
Bydlí se tu ve velmi chudých poměrech, zvlástě jsem to zpozorovala při návštěvě muslimských rodin. Domky jsou většinou stavěny z kamení, mají minimum nábytku, důležitý je koberec, na kterém se jí, posedává, dokonce i spí. Kuchyně jsou také velmi strohé a temné, jídlo se připravuje na zemi. Některé obydlí na mě působily, že se jedná spíš o sklep.
Rozdíl byl u ředitele muslimské školy Pelity, který bydlel v luxusní části města, v uzavřeném komplexu nových domků, které byly hlídány bezpečnostní službou. Domek byl docela velký se zahrádkou, ale kvůli absenci jakéhokoliv nábytku to na mě působilo, že se právě přistěhoval. Ředitel u sebe nechával přespávat žáky své školy, kteří by jinak dojížděli z daleka. Ti se mu zato starali o domek, kde vařili, prali a uklízeli.
Měla jsem možnost poznat i pár domácností křesťanských rodin, které mají zařízení domácností dosti podobné našemu. Nábytek je tam v takovém množství, jaký je u nás obvyklý a fungují tam kuchyňské linky, na kterých se jídla připravují.
Koupelny a záchody jsou ale kapitola sama o sobě. Není pravda, že by všude byly turecké záchody (tedy díry v zemi), i docela často se vyskytují evropské záchody (např. na muslimské škole nebo na křesťanské škole). Co ale chybí téměř úplně všude je papír, místo toho prý používají sprchovou hadici nebo nádržku na vodu, ze které nabírají určité množství do naběračky a umývají se nebo záchod spláchnou. Stejně mi to moc nejde na rozum, jak si zadnice suší. Moc jsem ale nad tím nebádala a utírala se poevropsku papírovými kapesníčky.
Teplá voda je nedostatkovým zbožím a je na pár místech.
V koupelnách neexistují vany, sprchové kouty, dokonce ani umyvadla. Vše obstará nádržka na vodu a podlaha koupelny. Z nádržky si tedy naberete vodu naběračkou a poléváte se, voda stéká odtokem z podlahy. Pokud máte štěstí, bude v koupelně přímo tekoucí voda z nějaké hadice, což mi přislo čistší. Podlahy jsou samozřejmě neustále mokré a indonésani tam zásadně chodí bosy.
Zdravim ze Sukabumi, z místni školy, kde jsem zároveň i ubytovaná. Jmenuje se Pelita a je to vyšší střední škola prakticky zaměřená (SMK), a to na hudbu, krejčovství a ekonomii. Každá škola v Indonésii je církevní, tato je muslimská. Protože je ale Indonésie zemí více vyznání, je liberální a žáci nemusí být celí zahalení, stačí jen šátek přes vlasy, delší rukávy a nohavice. Také já jsem se musela přizpůsobit místním poměrům, nemusela jsem nosit šátek, ale tričko ke krku a delší nohavice byly nutností. Do tříd se chodí bez bot. Třídy jsou buď holčičí, klučičí nebo smíšené, záleží na předmětech. Žáci se začínají modlit ve 4 hodiny ráno, před školou kolem sedmé, dále během poledne, po škole a poté večer kolem sedmé, osmé hodiny, tedy dohromady 5x denně jak jim církev ukládá.
Když jsem do školy přišla, už tam byly 2 Němky asi týden a zůstaly ještě jeden. Po příjezdu jsem se ihned vrhla do učení jednotlivých tříd. Nejde vyloženě o učení, ale spíše o zodpovídání zvědavých otázek žáků jako odkud jsem, kolik mi je, jestli mám přítele, kolik mám sourozenců, jak se mi v Indonésii líbí, co mi chutná, jaký je můj nejoblíbenější zpěvák a jestli můžu něco zazpívat. Opravdu doporučuji si připravit nějakou písničku, nejlépe od One direction, Bruno Mars, Adele a Katy Perry. Já zpívala jen v češtině páč jsem neuměla žádný slova nějakých světových písniček. Dále hrajeme různé hry a jelikož tu jsem ve zkouškovém období, tak i hlídám u písemek.
Učím se muslimský pozdrav, který se používá při vstupu a výstupu z místnosti asalamualajkum a druzí řeknou walalajkum salam, uff je to krkolomný a učila jsem se to týden, teď už to nezapomenu nikdy:)
Katolická škola Mardi Yuana
Po více jak týdnu v muslimské škole se přemisťuji do křesťanské (katolické) školy Mardi Yuana. Je to opět vyšší střední škola obecně zaměřená (SMA) pro studenty od 15 do 18 let. Chtěla jsem nějakou změnu a také mě zajímalo jak to chodí jinde. Ubytovala jsem se v rodině učitele angličtiny. Bydlí se svou maminkou, manželkou, 3 syny a 2 psy.
Protože je tato škola kresťanská, tak jsou uvolněnějsí poměry co se oblékání a modliteb týče. Neznamená to ale, že jsou zde jen křesťané, ale najdeme zde i muslimy a buddhisty. Jejich stejnokroje jsou ale stejné jako všech ostatních, dívky nosí sukýnky lehce nad kolena, krátké košile a chlapci kalhoty nebo kraťasy a košile, boty musí být uzavřené.
Zdejší žáci mají lepší angličtinu, takže se můžeme bavit o více věcech a pokud se žáci chvíli na něco neptají, učitel je hned ponouká a vyvolává žáky, aby se na něco zeptali. Poté co obejdu všechny třídy a všude jsem navykládala to stejné jsem absolutně vyčerpaná a jsem ráda za volno zbytek dne. Nikdy ale nejsem sama, připadám si jako superstar, kolem které je stále hlouček lidí, kteří si chtějí povídat nebo něco podnikat. Ráda kývám na výlet do nedalekého parku, který je začátkem národního parku s džunglí a vodopády. Dáváme si piknik na dece a kochám se okolím. Ochutnáváme různé dobrůtky, smažené nudle s bambusovými výhonky, masové nebo sojové kuličky. Zapíjíme to čerstvým kokosovým mlékem a pojídáme čerstvé banány nebo exotické ovoce rambutan či snake fruit.
Oázou klidu v tomto rušném městě je hotel s krásným bazénkem, lemovaný palmami. Protože je Jáva muslimská nelze jít plavat v dvoudílních plavkách. Já si vzala radši oblečení více a čekala jsem co mi žáci schválí, že si na sebe vzít můžu. Vyhráli to kraťásky a tílko. Holky nemůžou mít vykrojené kalhotky a ukazovat břicho. U kluků jsou trenýrky v pořádku.
 |
| hop do bazénu |
Na škole Mardi Yuana jsem zůstala přes měsíc, ale i přesto jsem nikdy neměla jasný rozvrh do jaké třídy kdy jít, vždy jsem se to dozvěděla až pár minut před hodinou. Tudíž nebylo možné se na hodinu zvláště připravovat a bylo nutné neustále improvizovat. Hádám, že místní to dělají často, ale já chtěla mít i tak nějakou přípravu a udělat kvalitní hodinu. Připravila jsem si povídání o Evropě, na tabuli nakreslila mapu a zakreslovali jsme společně všechny státy a zároveň si o nich povídali. Pak jsem měla možnost s nimi procházet jejich testy angličtiny a vysvětlovat jim chyby.
Vrcholem mého pobytu v této škole a možná aji v celém městě byl tzv. karneval při příležitosti 100 letého výročí města Sukabumi. Každá škola z města a blízkého okolí připraví a vyzdobí auto, spíše dodávku s korbou, postaví na ně žáky, kteří si připraví nějaké vystoupení a všechny auta se projedou ulicemi města a kolemstojící se veselí a mávají. Dost jsem se na to těšila a byla trochu nervózní, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem úplně pochopila o co půjde. To ráno jsem stávala velmi brzy, abych se navlékla do tradičních sundanéských šatů, příčesku, nechala se nalíčit a nalepit umělé řasy.
 |
| tanečnice připravené na karneval |
Na korbě našeho auta už byly naskládány sundanéské hudební nástroje, hudebníci a chyběly jsme jen my tři krasavice, tanečnice, abychom se kroutili na autě za zvuku lahodící hudby a zdravily naše fanoušky v ulicích. Trasa byla dlouhá, aut bylo neskutečné množství, každá škola se ho snažila vyzdobit co nejlépe. Bohužel se tvořily velké kolony a popojíždění se prodloužilo asi na 5hodin. Ani na moment jsme se ale nemohly přestat usmívat, mávat a kroutit. Ač jsem se v převlečení podobala více místním, stejně mě lidé v ulicích poznávali jako bulé (cizince bělocha) a mávali a fotili mě o to intenzivněji. Cílem tohoto procesí bylo pozdravení starosty města před radnicí. Plynule jsme kolem něj projeli a poklonili se mu. Další den jsem byla pochválena za reprezentaci školy a prohlášena za jejich maskota. Moc mě to potěšilo.
Katolická škola Yuwati Bhakti
Na poslední 2 týdny mého pobytu v Sukabumi jsem se přesídlila do další katolické školy Yuwati Bhakti, opět do vyšší střední školy obecného zaměření (SMA).
 |
| žáci Yuwati Bhakti |
Upřímně jsem za to nebyla ráda, protože jsem se netěšila na další kolečko představování a zpívání:) a chtěla jsem co nejvíc učit. Nakonec jsem za tuto změnu tak ráda, že se tato škola stala mou nejoblíbenější. Ke škole patří i sesterský klášter s nádhernými zahradami a parky, se společnou jídelnou, kam kuchaři donáší výtečné pokrmy a společnými prostory. Zase to na mě působí jako nádherná oáza, kde člověk může načerpat spoustu energie. Dostala jsem pokojík se samostatnou koupelnou a záchodem a wifi v pokoji!:)
 |
| výhled z mého klášterového pokoje do zahrady |
Ve třídách mám prostor pro nejrůznější aktivity. Právě se připravují na zkoušky, takže jsem si zvolila, že se bude dělat popis, nejprve člověka, jeho fyzických i psychických vlastností, potom jsem vytáhla ladovy obrázky a nejrůznější pohlednice, které si ve skupinkách měli připravit popsat.
Začátek výuky je v 7hod ráno, kdy se rozhlasem žáci pomodlí a zazpívají hymnu. Vyučovací jednotka je 90min, poté je asi 5min pauza a další 90min. Následuje velká 15min přestávka a další blok 2x 90min. Je to celkově docela dlouhé a 5ti minutové přestávka stačí akorát na to se dostat do nové třídy. Takže v poledne jsem už pak mrtvá a tím má výuka končí. Odpoledne mají na programu různé kroužky, ať už sportovní, kterým jsem se ráda účastnila, tak i pěveckých nebo anglických.
Školský systém
Školský systém v Indonésii se skládá z mateřské školy, základní školy, která je pouze šesti letá a označuje se SP, pak nižší střední školy (junior high school), která je tří letá a označuje se SMP, dále vyšší střední školy (senior high school), ta je opět tří letá, označuje se SMA pro všeobecnou a SMK pro praktickou (odbornou). Obě vyšší střední školy jsou zakončeny závěrečnou zkouškou.
Povinná školní docházka je určena do základní šesti leté školy.
Školy jsou buď státní nebo soukromé, ale většina dětí chodí do státních škol.
Mateřské, základní a nižší střední školy jsou zdarma, na vyšších středních školách se platí školné obvykle každý měsíc kolem 300 - 500 tisíc rupií na soukromých školách a asi o polovinu méně na státních školách.
Na muslimských školách se vyučuje i v sobotu, na křesťanských ne, nebo výjimečně.
Na všech školách se nosí uniformy, včetně učitelů.
 |
| sympatické paní učitelky |
 |
| radost z českých lázeňských oplatek |
Indonéština je jazyk, který je velmi podobný malajštině a byl přijat, aby sjednotil různorodé indonéské kultury a odlišné jazyky. Oficiálně vznikl až po druhé světové válce a je stále ovlivňován regionálními jazyky.
Za ty 2 měsíce mezi místními jsem nastřádala docela slušný slovníček k tomu, abych se dorozuměla hlavně během mých cest po Indonésii a musím říct, že mi to hodně pomohlo. Je velká výhoda se pár slovíček naučit, protože se vám bude nejen lépe komunikovat, ale také levněji nakupovat a orientovat.
Za ty 2 měsíce mezi místními jsem nastřádala docela slušný slovníček k tomu, abych se dorozuměla hlavně během mých cest po Indonésii a musím říct, že mi to hodně pomohlo. Je velká výhoda se pár slovíček naučit, protože se vám bude nejen lépe komunikovat, ale také levněji nakupovat a orientovat.
Co se týče gramatiky, tak je velmi jednoduchá. Slovesa se neskloňují, často se i vynechává osoba, stačí začít větu slovesem. Slovesa se také nečasují, pro budoucí čas přidáte slovo, které poskytne budoucí význam (např. besok - zítra), pro minulý čas přidáte často slovo sudah (něco bylo dokončeno) nebo přidáte slovo pro minulost (např. kemarin - včera).
Množné číslo se řekne zopakováním slova (např. orang - člověk, orang orang - lidé). Také neexistují pády.
Samozřejmě kdybychom indonéštinu studovali podrobněji, tak bychom našli i úskalí v častém používání předpon a přípon, které mění smysl základu slova. Neustálé zkracování slov může cizinci také pěkně zamotat hlavu.
Přehled slovíček a frází najděte v samostatném příspěvku.
Doprava
Doprava je chaotická, nemá pravidla, nemá limity, každý může vše co uzná, že je bezpečné. I když jsou na silnici 2 pruhy, jezdí se ve 3 nebo ve 4. Nejpopulárnější jsou mopedy nebo motorky, dostanete se na nich pohodlně všude, jezdíte sami nebo vezmete celou svou rodinu (4 lidi na jednom mopedu nejsou výjimkou). Policie je snadno podplatitelná, tudíž můžete řídit i bez řidičáku, stačí když dáte policistovi 2násobek ceny řidičáku.
Když jsem doletěla do Jakarty, tak mě vyzvedl pan Trengana s řidičem (často si místní zejména školy nebo organizace najímají své řidiče, který je vozí kam si přejí) a cesta do sukabumi byla přes 80 km dlouhá. Co mě opravdu zaskočilo bylo, že nám cesta trvala nekonečné 4hodiny, kvůli kolonám.
Ve městech jezdí malé autobusy, pro asi 10 lidí, kterým se říká na Jávě ankot a např. na Floresu, Bali nebo Lomboku bémo. Stačí na ně jen zamávat, nastoupit a při výstupu zaplatíte. V Sukabumi se za městský ankot platilo 3 000 rupií pokud jste jeli na klasické lince, pokud jste potřebovali svézt mimo jeho běžnou trasu museli jste si připlatit.
 |
| ankot |
Ve městech také narazíte na koňský povoz, řidiče mopedu, který vám nabídne svoz za pár drobných nebo neskutečně čmoudivé vozítko pro maximálně 2 lidi.
 |
| Koňský povoz |
Na trasách mezi městy na Jávě fungovaly klasické autobusy, které měli dané zastávky, ale i kdybyste na ně mávli mimo zastávku, tak by vám jistě zastavili. Autobusy na delší trasy (např. Jakarta - Bandar lampung, Sukabumi - Jogyakarta, Jogyakarta - Denpasar) se dělí podle komfortu, který poskytují na ekonomy, business.. a nabízejí více místa na nohy, polštářek, dečku, svačinu. Někde nebyly rozdíly příliš znatelné, ale někdy vyšší třída přišla vhod.
Jezdí se na levé straně silnice.
Na Jávě se také hojně jezdí vlaky. Železniční síť sice není zdaleka tak hustá jako autobusová, ale nabízí příjemný způsob dopravy. Do vlaku se prodávají lístky pouze na sezení, takže se nemusíte bát, že budete celou cestu stát a jsou k dispozici i lístky do vyšší třídy (kterou myslím nazývají ekonomy), kde máte více místa pro nohy, zásuvku a kdoví co ještě. Já jsem použila klasickou třídu a byla jsem moc spokojená.
 |
| nádraží v Sukabumi |
Před příletem do Indonésie vám letušky rozdají formulář, který je třeba vyplnit a jedna jeho část se kontroluje se spolu s vízy při opouštění letiště. Vyplňují se tam osobní údaje, číslo pasu, ale také adresa, kde budete v Indonésii bydlet. Neberou to nějak vážně, takže stačí napsat jen město, kde se třeba zdržíte. Já tam psala jen Sukabumi. Při kontrole na letišti vám část formuláře vezmou a část si musíte nechat a nesmíte ztratit. Tuto část vám budou zase kontrolovat, až budete zemi opouštět.
Trochu nesmyslná věc jsou odletové taxy. Je to částka, kterou musí každý zaplatit při odletu buď v rámci země nebo ze země pryč. Tuto částku chtějí primárně v rupiích, ale myslím, že i eura či dolary by vzali, možná v horším kurzu. Za vnitrostátní lety se částka může lišit, pohybuje se kolem 40 tisíc rupií (70 kč), za mezinárodní 150 tisíc (300 kč). Zároveň některé letecké společnosti (myslím, že Lion air) mají tento poplatek už v ceně letenky, tak jim to nenuťte, když to po vás chtít nebudou;)
Víza
Česká republika má vízovou povinnost. Pokud se chystáte na pobyt dlouhý méně než 1 měsíc, zařiďte si visa on arrival přímo při příletu na letišti. Budete potřebovat fotografii, pas a 25 dolarů.
Já jsem zůstávala 3 měsíce, takže doporučuju si zařídit vízum na 60 dní přes indonéskou ambasádu v Praze. Pokud jste z Brna a nechce se vám do Prahy, můžete použít zprostředkovatelkou agenturu např Paní Rotreklová v Přízřenicích. Vezme si za to nějaký poplatek, ale není to nic hrozného.
Je totiž dobré se co nejvíce vyhnout prodlužování víza přímo v Indonésii, slyšela jsem, že je to týdenní martyrium, kdy musíte asi 3x dojít na úřad a navíc musíte sehnat místního člověka, který se vám "zaručí" za váš pobyt. Já prodlužovala jednou a byla jsem ráda, že to za mě udělala moje dobrovolnická organizace, jen jsem jednou zašla na úřad, dala jim otisk prstu, podpis a prodloužení bylo na světě.
Jídlo
V Indonésii hlady neumřete, jídlo najdete na každém rohu, i v místech kde byste ho nečekali. Lidé si staví stánky (warung) na silnicích, v tělocvičnách a dokonce i v džungli. Vždy máte prostor si cenu usmlouvat, ale na ulici je jídlo tak levné, že vůbec není třeba. Stravovat se na ulici se dokonce cizincům doporučuje, více než stravování v restauracích. Důvod je jasný, na ulici před vámi jídlo připravují, tudíž je čerstvé. V restauracích nikdy nevíte, jak dlouho tam jídlo skladují.
Já si vždy pochutnávám na stálicích mie goreng a nasi goreng, což jsou opekáné nudle nebo rýže, jsou prostě výtečné! Zabalí vám to do papíru a můžete jíst.
 |
| mie goreng, opékané nudle |
Častým pokrmem k rýži je bala bala, což je osmažené těstíčko z něčeho neurčitého, nejspíš mouky, vejce, vody. Je to velmi chudé jídlo, ale je chutné. O něco zdravější bude tahu (tofu) a tempe (placky ze sóji), které taky rádi osmaží.
 |
| tahu a tempe |
Narazit můžete na lotek nebo podobné gado gado, které vzniká smícháním chilli, buráků, cukru a vody, vznikne těstíčko, pak se povaří listová zelenina a všechno se smíchá. Je to takové sladko ostré a mě to moc nechutnalo.
Levným jídlem je polévka s bakso (masovými koulemi) spolu s nudlemi, tofu a zeleninou.
 |
| polévka s bakso |
Tak jako ke všemu jí rýži, tak také považují za nutnost jíst čipsy, kurupuk. Nejsou podobné našim, jsou spíše světlé, někdy zamotané a s mohou se vyrábět z ryb.
Z ovoce doporučuju ochutnat rambutan, což jsou malé kuličky s chlupatou slupkou, v níž je ovoce podobné liči.
 |
| rambutan |
Určitě ochutnejte čerstvý kokosový ořech (kelapa), který má zelenou slupku a vevnitř vodu, která nemá takovou intenzivně kokosovou chuť jako u nás a kokos zvnitřku ořechu není tvrdý, ale spíše připomínající želé.
Exotické ovoce, na které můžete narazit je guava, které je podobné jablku, pak sirsak, které má zelenou barvu
 |
| tento kokos má již oloupanou svrchní zelenou slupku, více se podobá našemu kokosu, který je již usušený |
Co je nezvyklé, že sýr používají na sladko, dávají ho nastrouhaný na různé buchtičky a koblížky.
Sporty
Nejoblíbenějším sportem Indonésanů je badminton. Učitel angličtiny, u kterého jsem byla ubytovaná chodil pravidelně 2x týdně hrát do místní tělocvičny. Já jsem se ráda přidávala, už kvůli tomu, že to byl jediný pohyb, kterého jsem si tam mohla užívat. Tělocvična byla vždy plná, byl tam i bufet a lidé si rádi nakoupili občerstvení, ale také bez problému pohodili odpadky na podlahu tělocvičny. Také se nezdráhali kouřit. No radost se hýbat.
V neděli ráno je na programu dne mnoha obyvatel Sukabumi pravidelný jogging na bývalém vojenském okruhu. Sejde se tam velká spousta lidí a nejčastějí chodí kolem dokola, někteří si vezmou badmintonové pálky a pinkají si uprostřed na trávníku. Samozřejmostí je opět bufet, kde doplní vypocené kalorie.
Všichni kluci samozřejmě zbožnují fotbal a jestli ho nehrajou tak stejně znají všechny světové hráče. Pokud se tedy ve třídě zeptám jestli ví něco o České republice, tak první co vyhrknou je Petr Čech, Nedvěd, Rosický.
Náboženství
Jak jsem psala již výše žije zde oficiálně 6 náboženství pohromadě, a to islám, křesťanství (protestanské a v menší míře katolické), hinduismus, buddhismus a animismus.
Indonésie byla zprvu buddhistickou a hinduistickou zemí, ale díky muslimským a křesťanským (zejména holandským) obchodníkům se sem začala zavádět další náboženství. K islámu se hlásí téměř 90procent populace, ale i přesto je místní islám volnější než v jiných zemích, ženy nemusí nosit pokrývku hlavy a mnohoženství není příliš rozšířené.
Každý občan má v občanském průkazu uveden své vyznání. Je tedy nemožné být bez vyznání. To vysvětluje podiv místního muslimského učitele nad tím, když jsem prohlásila, že jsem ateista. Jeho výraz byl nechápavý a trochu litující. Přijde jim to smutné, přijde jim, že ateistům chybí nějaký duchovní rozměr. Proto jsem se rozhodla po zbytek pobytu říkat, že jsem protestant. Sice jsem si musela v několika případech vymýšlet historky, ale zbavila jsem se tím komplikovaného vysvětlování proč v nic nevěřím. Chodila jsem s místními převážně do katolického kostela a často se mě ptali, jestli mi katolický nevadí, když jsem ten protestant.
Další zajímavou věcí bylo, jak moc odlišují protestanty od katolíků. Myslím, že naši křesťani v tom takový rozdíl nevidí. Protestanti říkají, že katolíci si příliš zakládají na tradicích, až zanedbávají samotné poselství Bible. Zato katolíci zase mohou vidět protestanty příliš intelektuálními. Ale stále věří v jednoho Boha. V Indonésii jsem byla světkem kdy katolický kněz zpovídal mou indonéskou katolickou kamarádku a kladl ji na srdce, že její případný vztah k protestantem může být nežádoucí a ať trvá na tom, aby on přestoupil na její víru, jinak bude ona vypadat jako nedostatečně silná ve své víře.
Buddhistů jsem v Sukabumi také pár potkala. Je zde čtvrť, které se hovorově říká China Town, najdete tu velké množství stánků s nudlemi a hlavně buddhistický chrám Odeon. Buddhisté jsou vítáni v křesťanských školách stejně tak jako křesťani, ale myslím, že by se i nějaká buddhistická škola našla.
Hinduismus najdete především na Bali, tím se tento ostrov zásadně odlišuje od zbytku Indonésie a zachovává si tím jistou jedinečnost.
Také jsem potkala pár křesťanů, kteří mi vyprávěli o tom, že hodně lidí v Indonésii věří na duchy, častokrát šlo o duchy zlé, kteří lidi strašili, ale jistou důležitost v jejich životech také mají. Myslím, že animismus se šíří hlavně mezi domorodými nepříliš vyspělými kmeny na ostrovech jako je Kalimantan (indonéská část Bornea), Sumba nebo Papua.
Indonéské svatby
Za svůj život jsem nebyla na tolika svatbách jako v Indonésii. Jsou většinou velmi bohaté a je velká přestiž mít tam nějakého "bulé" tedy cizince bělocha.
První svatba, na které jsem byla byla prý chudší, vdávala se mladá muslimka a brala si staršího pána, tak mě jako první věc napadlo, jestli je to opravdu svatba z lásky, nebo je to domluvené, ale bylo mi řečeno, že domluvené svatby nebývají časté.
Další svatba byla bohatá muslimská jednoho učitele z naší školy, pomalu jsem ho ve všem tom nastrojení nepoznala. Stál tam na pódiu se svou novomanželkou, ve vedlejších výklencích byli jejich rodiče a všude kolem nich spousty umělých květin a dekorací. Lidé jim jeden po druhým chodili přát a pak se řadili do fronty na jídlo pod pódiem. Až jsem se cítila nevděčně, že jsme jim přišli jen popřát, najíst a asi do hodiny odešli. Ale prý je to tak běžné.
Svatba číslo 3 se mi moc líbila. Bral se mladý pár, který měl v sále vystavené své zamilované a naprosto přirozené fotky. Během obřadu bylo na páru trochu vidět, jak neradi jsou v centru dění a jak je otravují zvyky, které se na těchto obřadech očekávají, ale drželi se statečně. I ve chvíli, kdy je moderátorka svatby instruovala jak obrat a jíst společné kuře a jak rozbít vázu, která symbolizuje novomanželčinu čistotu.
S přestupem na křesťanskou školu jsem navštívila také křesťanskou svatbu. Byla v podobně slavnostním duchu jako předešlé, akorát s méně divokou dekorací a šaty. Opět jsem se najedla k prasknutí.
Bydlení, koupelny a záchody
Bydlí se tu ve velmi chudých poměrech, zvlástě jsem to zpozorovala při návštěvě muslimských rodin. Domky jsou většinou stavěny z kamení, mají minimum nábytku, důležitý je koberec, na kterém se jí, posedává, dokonce i spí. Kuchyně jsou také velmi strohé a temné, jídlo se připravuje na zemi. Některé obydlí na mě působily, že se jedná spíš o sklep.
Rozdíl byl u ředitele muslimské školy Pelity, který bydlel v luxusní části města, v uzavřeném komplexu nových domků, které byly hlídány bezpečnostní službou. Domek byl docela velký se zahrádkou, ale kvůli absenci jakéhokoliv nábytku to na mě působilo, že se právě přistěhoval. Ředitel u sebe nechával přespávat žáky své školy, kteří by jinak dojížděli z daleka. Ti se mu zato starali o domek, kde vařili, prali a uklízeli.
Měla jsem možnost poznat i pár domácností křesťanských rodin, které mají zařízení domácností dosti podobné našemu. Nábytek je tam v takovém množství, jaký je u nás obvyklý a fungují tam kuchyňské linky, na kterých se jídla připravují.
Koupelny a záchody jsou ale kapitola sama o sobě. Není pravda, že by všude byly turecké záchody (tedy díry v zemi), i docela často se vyskytují evropské záchody (např. na muslimské škole nebo na křesťanské škole). Co ale chybí téměř úplně všude je papír, místo toho prý používají sprchovou hadici nebo nádržku na vodu, ze které nabírají určité množství do naběračky a umývají se nebo záchod spláchnou. Stejně mi to moc nejde na rozum, jak si zadnice suší. Moc jsem ale nad tím nebádala a utírala se poevropsku papírovými kapesníčky.
 |
| koupelna se záchodem v muslimské škole |
 |
| koupelna se záchodem na Sumatře |
Teplá voda je nedostatkovým zbožím a je na pár místech.
V koupelnách neexistují vany, sprchové kouty, dokonce ani umyvadla. Vše obstará nádržka na vodu a podlaha koupelny. Z nádržky si tedy naberete vodu naběračkou a poléváte se, voda stéká odtokem z podlahy. Pokud máte štěstí, bude v koupelně přímo tekoucí voda z nějaké hadice, což mi přislo čistší. Podlahy jsou samozřejmě neustále mokré a indonésani tam zásadně chodí bosy.
Výlety
Vždy jsem ráda podnikla jakýkoliv výlet mi byl navrhnut nebo doporučen. Neměla jsem problém se někam vydat sama, ale většinou se ke mě připojila skupinka lidí, a to i naprosto cizích lidí. Jednou jsem se chtěla vydat na výlet za město. Když jsem to oznámila rodince, tak se velice divili, že není bezpečné jít někam sama a že mi najdou společníka. Ovšem nikdo neměl čas a já nechtěla ztrácet čas hledáním. Přislíbila jsem, že se brzy vrátím a vyrazila jsem. Jakmile jsem byla na okraji džungle, přidali se ke mě 2 malí chlapci z blízké vesnice a začali si se mnou indonésky povídat. Říkala jsem, že bych se chtěla vydat k vodopádům a oni, že mi ukáží cestu. Nakonec to byly ovšem ty vodopády, které jsem navštívila týden předtím, tudíž jsme až k nim nedošli, ale zdrželi jsme se v jednom kempu, kde bylo lanový centrum a potok, ve kterém se kluci vykoupali. Než mě opustili, tak jsem jim jako poděkování koupila sladkost a rozloučila se.
 |
| výlet, na který jsem vyrazila sama |
 |
| a takhle to dopadlo:) |
 |
| curuk Cibereum |
 |
| curuk Sawer |
Byla jsem pozvaná na výlet do čajových plantáží žačkou Josephin. Chodí se svou maminkou a skupinou jejích vrstevníků, čínských přistěhovalců pravidelně 2x týdně. Je obvyklé, že se brzy vstává, takže sraz byl už v 8:15 a já si říkala, jaký to bude asi dlouhý výlet. Potom sraz přesunula na 6:30, což už mi přišlo hodně brzy, ale říkám si, že to bude určitě stát zato. Ptala jsem se kdy se asi budeme vracet a ona že už v 10hodin. Jednalo se tedy o takovou příjemnou ranní procházku po plantážích, která jak mi vysvětlili, je důležitá pro prevenci osteoporózy. Již před desátou jsme byli zpět. Já si trochu posteskla, že vycházka nebyla delší, ale Josephin slíbila, že zajdem na další a delší výlet. Nestalo se..
Velký výlet jsme podnikli do města Bogor. Bogor má krásnou velikou botanickou zahradu a je vzdálen asi 100 km. Jeli jsme vlakem už v 5hodin ráno. Bogor byl sice stejně uspěchaný a špinavý jako Sukabumi, ale botanická zahrada opravdu stála zato. Byl to park se spoustou bambusových stromů a orchidejí, také tam byl hřbitov nizozemských kolonistů, kde nejstarší náhrobek byl z roku 1880 a nejmladší 1995, kde byl pohřben holandský biolog, který si tuto botanickou zahradu tak oblíbil, že tu chtěl být pohřben.
 |
| vlakem do Bogoru |
 |
| botanická zahrada v Bogoru |
 |
| botanická zahrada v Bogoru |
 |
| botanická zahrada v Bogoru |
Musím se přiznat, že jsem se těšila, že v zahradě budou nějaké bulé (cizinci běloši) a že si s nimi vyměním zážitky, protože v Sukabumi jsem kromě Němek ze začátku nikoho takového nepotkala. V botanické zahradě jich sice nebylo moc, ale potkali jsme bělošskou rodinku a pak jednu Američanku, se kterou jsem se začala bavit. Prý cestuje po jihovýchodní Asii už skoro rok a byla v Thajsku, Laosu, Malajsii a teď Indonésii. Dávala mi nějaké tipy co tu ještě vidět. Já byla potěšená, že se mohla bavit s nějakým cestovatelem.
Když se chtějí byvatelé Jakarty a Sukabumi vykoupat k moři, jedou na pláž Pelabuhan ratu. I já jsem se tam chtěla podívat, popřípadě se vykoupat. Jela jsem se dvěma jeptiškama, paní učitelkou angličtiny a mladou recepční školním autem s najatým řidičem. Pláž je vzdálená 55 km od Sukabumi, cesta autobusem trvá 2,5hod a já si říkala, že autem tam dojedem jistě dříve. Možná by to aji vyšlo, pokud bychom si nezajeli asi 25km, které v místním měřítku znamenají zajížďku nejmíň na hodinu. Navíc to bylo v místě, kde byly samé serpentýny a hotový tankodrom místo silnice a my museli zastavit, protože se nám chtělo zvracet. Celkem nám cesta trvala 4hod a my dojely naprosto zničené na místo s buddhistickým chrámem nad mořem.
Kochaly jsme se nádhernými výhledy, zašli si na pláž s útesy, jezírky a skalkami vytvořenými lávou. Ve městě Pelabuhan ratu jsme navštívily proslulý rybí trh a jeli nazpět do Sukabumi.
V moři jsme se nevykoupaly, protože nebylo čisté, obecně na Jávě nenajdete příliš pěkná místa na koupání.
Můj nejdelší výlet ze Sukabumi (nepočítám to, když jsem ho opouštěla) a ještě mimo Jávu byl na jih ostrova Sumatra. Byla jsem tam pozvána mou indonéskou kamarádkou, která má ve města Bandar Lampung svou maminku a celkem 5 sester! Domluvily jsme se, že se tam vydáme přes velikonoční prázdniny asi na 5 dní.
Důvod proč jsem nepodnikala příliš dlouhé cesty ze Sukabumi je takový, že veškeré cestování po Indonésii je neskutečně zdlouhavé. I dostat se do Jakarty, ze které jel autobus do Bandar Lampungu bylo komplikované. Musely jsme se dostat vlakem do Bogoru, přestoupit na příměstské metro do Jakarty a v Jakartě sednou na minivozítko podobné velorexu se třemi koly a dojet na autobusové nádraží. Celé toto martyrium trvalo asi 5 hodin a bylo velmi vyčerpávající. V Jakartě jsme si počkaly na noční autobus na Sumatru. Součástí cesty bylo přeplutí úžiny mezi Jávou a Sumatrou na trajektu. Celková cesta mohla trvat do 20 hodin. Do města Bandar Lampung jsme se dostaly brzy ráno a došly pěšky do domu kamarádčiné maminky. Bydlí v domku, který se podobá spíše garáži s velkým obývacím prostorem, kuchyně má 2 sporáky a velkou studnu, jeden větší pokoj je uměle rozdělen na dva malé ve kterých spí 5 sester plus matka.
Vydali jsme se na skůtrech na výlet po okolí města, navštívili jsme pár příbuzných a jeli k moři se vykoupat. Voda opět byla docela špinavá, ale sly jsme do toho a moc jsme si to užily.
Další den jsme jely do zoo, kde byli hlavní atrakcí sloni, byli menší než obvykle, ale moc hodní a poslušní. Viděly jsme je krmit, umývat se a potom jsme se na nich i svezly. Pak jsme poškádlily opice a pózovaly s krajtou albínkou.
Když se chtějí byvatelé Jakarty a Sukabumi vykoupat k moři, jedou na pláž Pelabuhan ratu. I já jsem se tam chtěla podívat, popřípadě se vykoupat. Jela jsem se dvěma jeptiškama, paní učitelkou angličtiny a mladou recepční školním autem s najatým řidičem. Pláž je vzdálená 55 km od Sukabumi, cesta autobusem trvá 2,5hod a já si říkala, že autem tam dojedem jistě dříve. Možná by to aji vyšlo, pokud bychom si nezajeli asi 25km, které v místním měřítku znamenají zajížďku nejmíň na hodinu. Navíc to bylo v místě, kde byly samé serpentýny a hotový tankodrom místo silnice a my museli zastavit, protože se nám chtělo zvracet. Celkem nám cesta trvala 4hod a my dojely naprosto zničené na místo s buddhistickým chrámem nad mořem.
 |
| buddhistický chrám pod širým nebem |
 |
| pláž Pelabuhan ratu |
V moři jsme se nevykoupaly, protože nebylo čisté, obecně na Jávě nenajdete příliš pěkná místa na koupání.
 |
| rybí trh |
Důvod proč jsem nepodnikala příliš dlouhé cesty ze Sukabumi je takový, že veškeré cestování po Indonésii je neskutečně zdlouhavé. I dostat se do Jakarty, ze které jel autobus do Bandar Lampungu bylo komplikované. Musely jsme se dostat vlakem do Bogoru, přestoupit na příměstské metro do Jakarty a v Jakartě sednou na minivozítko podobné velorexu se třemi koly a dojet na autobusové nádraží. Celé toto martyrium trvalo asi 5 hodin a bylo velmi vyčerpávající. V Jakartě jsme si počkaly na noční autobus na Sumatru. Součástí cesty bylo přeplutí úžiny mezi Jávou a Sumatrou na trajektu. Celková cesta mohla trvat do 20 hodin. Do města Bandar Lampung jsme se dostaly brzy ráno a došly pěšky do domu kamarádčiné maminky. Bydlí v domku, který se podobá spíše garáži s velkým obývacím prostorem, kuchyně má 2 sporáky a velkou studnu, jeden větší pokoj je uměle rozdělen na dva malé ve kterých spí 5 sester plus matka.
 |
| 2 sestry chybí |
 |
| kuchyně se studnou |
Další den jsme jely do zoo, kde byli hlavní atrakcí sloni, byli menší než obvykle, ale moc hodní a poslušní. Viděly jsme je krmit, umývat se a potom jsme se na nich i svezly. Pak jsme poškádlily opice a pózovaly s krajtou albínkou.
Místní zábava
Indonésané se rádi společně baví, rádi si povídají a tráví společný čas s rodinou, která je pro ně nade vše. Rodiny jsou většinou velmi početné, protože rodiče chtějí, aby se děti o ně postaraly. Je to pochopitelné, protože podpůrný sociální systém v Indonésii nefunguje. Stejně tak zdravotnická péče, která je velmi drahá. Pojištěni jsou jen ti bohatší, o které je pak v nemocnicích dobře postaráno a chutí se musí spokojit s horší péčí a prý i horšími doktory.
Měla jsem možnost navštívit v nemocnici jednu indonéskou žačku, která pochází z lepších poměrů. Byla hospitalizovaná kvůli tuším žlučníkovým kamenům a zaplatila si nadstandardní péči. Pokoj měla sama pro sebe, záchod jako z lepšího evropského hotelu, návštěvy kdykoliv a doktor neustále chodil a staral se. Ptala jsem se kolik třeba taková noc v nemocnici stojí a bylo mi řečeno, že přes milion rupií (přes tisíc korun), což je měsíční plat průměrného indonéského učitele.
Kamarád této žačky byl nejspíš rodiči také dobře zajištěn, protože uspořádal narozeninovou párty pro své spolužáky a kamarády. Byla jsem mezi pozvanými. Zamluvena byla pěkná čistá restaurace v obchodním centru, bylo tam asi 40 jeho kamarádů. Jen co děcka usedli ke stolům se začali fotit tzv selfie na telefony a to nejen s ostatními, ale dokonce jen sami sebe. Oslavenec dostal nějaké dárky, on všem zaplatil jídlo a dokonce udělal tombolu, kde hlavními cenami byly 3 ipody a ještě telefon. Koukala jsem na to, jestli to myslí vážně. Ti co vyhráli byli štěstím bez sebe a ti co nevyhráli vypadali hodně zklamaně. Já taky nic!:) Po tom co se dojedlo, dovyhrávalo a dofotilo se všichni zvedli a odcházeli. Být oslavencem tak se na všechny přítomné z vysoka vykašlu.
Indonésané milují karaoke. Mají ho tu řešení trochu jinak než u nás. Jdete s nějakou skupinkou lidí a zvolíte si přímo místnost jen pro vaší skupinu (jsou malé, střední, velké, od 5 do asi 12 lidí), takže máte soukromí a můžete si hulákat jak chcete.
Indonéské děti a teenageři rádi chodí do obchodních center, kde hrají různé hry. Jsou to hry podobné automatům, hodí se do nich peníze a můžete si zahrát automobilovou honičku, trefovat se balónky do koše, zazpívat si karaoke nebo zvláště oblíbená hra, je rychlé přešlapování tlačítek, které vám ukazuje obrazovka. Byla na to vždy fronta a hádám, že tam děti tráví nejvíc času, protože se pohybovaly tak rychle, že jsem na to jen nevěřícně koukala.
Pozor veškerá zábava na Jávě a ve většině Indonésie se musí obejít bez alkoholu. Nenajdete ho v supermarketu ani v kavárnách či restauracích. Já jsem do Indonésie přijela s placatkou myslivecké abych si dala každé ráno na desinfekci, ale asi po měsíci mi došla. Takže jsem řešila jak dál.. Jedna moje indonéská kamarádka měla spolubydlícího manažera jednoho supermarketu. Tak jsme se vydaly za ním. Snažila jsem se mu nějak naznačit o co mi jde, on se zamyslel a zavolal svoje kolegy, tak nějak všichni usilovně nahlas přemýšleli a já se cítila strasně trapně, celá jsem zrudla a potila se jak nikdy.
Aby toho nebylo málo, zeptali se mě jaký alkohol chci, jestli pivo nebo víno? A já ještě rudější, že něco tvrdčího, něco jako vodka? A já jen přitakala. Spolubydlící manažer navrhl, ať sem přijdu v deset večer, to mi přišlo podezřelé, tak jsem řekla, že raději nic nechci, že je to dobrý. Další den jsem měla lahvičku rumu u sebe v pokoji. Z toho vyplívá, že alkohol aji v této muslimské zemi je, ale je schovaný, drahý a dostanete se k němu podpultovkou.
Místní tráví hodně času u televize, oni zbožňují seriály a ty indonéské mi přišly obzvláště stupidní. Herci vypadali neupraveně, hůř jak lidi z ulice. Jejich výkony byly přehrávané a nepřirozené. Proto hodně mladých lidí má rádo korejské seriály či filmy. Všichni herci jsou krásní, herečky vypadají jako modelky, jsou upravení a mladí indonésané tak mají ke komu vzhlížet. Jsou pro ně asi takoví idolové jako pro nás americké hvězdy.
Indonésané se rádi společně baví, rádi si povídají a tráví společný čas s rodinou, která je pro ně nade vše. Rodiny jsou většinou velmi početné, protože rodiče chtějí, aby se děti o ně postaraly. Je to pochopitelné, protože podpůrný sociální systém v Indonésii nefunguje. Stejně tak zdravotnická péče, která je velmi drahá. Pojištěni jsou jen ti bohatší, o které je pak v nemocnicích dobře postaráno a chutí se musí spokojit s horší péčí a prý i horšími doktory.
Měla jsem možnost navštívit v nemocnici jednu indonéskou žačku, která pochází z lepších poměrů. Byla hospitalizovaná kvůli tuším žlučníkovým kamenům a zaplatila si nadstandardní péči. Pokoj měla sama pro sebe, záchod jako z lepšího evropského hotelu, návštěvy kdykoliv a doktor neustále chodil a staral se. Ptala jsem se kolik třeba taková noc v nemocnici stojí a bylo mi řečeno, že přes milion rupií (přes tisíc korun), což je měsíční plat průměrného indonéského učitele.
Kamarád této žačky byl nejspíš rodiči také dobře zajištěn, protože uspořádal narozeninovou párty pro své spolužáky a kamarády. Byla jsem mezi pozvanými. Zamluvena byla pěkná čistá restaurace v obchodním centru, bylo tam asi 40 jeho kamarádů. Jen co děcka usedli ke stolům se začali fotit tzv selfie na telefony a to nejen s ostatními, ale dokonce jen sami sebe. Oslavenec dostal nějaké dárky, on všem zaplatil jídlo a dokonce udělal tombolu, kde hlavními cenami byly 3 ipody a ještě telefon. Koukala jsem na to, jestli to myslí vážně. Ti co vyhráli byli štěstím bez sebe a ti co nevyhráli vypadali hodně zklamaně. Já taky nic!:) Po tom co se dojedlo, dovyhrávalo a dofotilo se všichni zvedli a odcházeli. Být oslavencem tak se na všechny přítomné z vysoka vykašlu.
Indonéské děti a teenageři rádi chodí do obchodních center, kde hrají různé hry. Jsou to hry podobné automatům, hodí se do nich peníze a můžete si zahrát automobilovou honičku, trefovat se balónky do koše, zazpívat si karaoke nebo zvláště oblíbená hra, je rychlé přešlapování tlačítek, které vám ukazuje obrazovka. Byla na to vždy fronta a hádám, že tam děti tráví nejvíc času, protože se pohybovaly tak rychle, že jsem na to jen nevěřícně koukala.
 |
| zábava v obchodním centru |
Pozor veškerá zábava na Jávě a ve většině Indonésie se musí obejít bez alkoholu. Nenajdete ho v supermarketu ani v kavárnách či restauracích. Já jsem do Indonésie přijela s placatkou myslivecké abych si dala každé ráno na desinfekci, ale asi po měsíci mi došla. Takže jsem řešila jak dál.. Jedna moje indonéská kamarádka měla spolubydlícího manažera jednoho supermarketu. Tak jsme se vydaly za ním. Snažila jsem se mu nějak naznačit o co mi jde, on se zamyslel a zavolal svoje kolegy, tak nějak všichni usilovně nahlas přemýšleli a já se cítila strasně trapně, celá jsem zrudla a potila se jak nikdy.
Aby toho nebylo málo, zeptali se mě jaký alkohol chci, jestli pivo nebo víno? A já ještě rudější, že něco tvrdčího, něco jako vodka? A já jen přitakala. Spolubydlící manažer navrhl, ať sem přijdu v deset večer, to mi přišlo podezřelé, tak jsem řekla, že raději nic nechci, že je to dobrý. Další den jsem měla lahvičku rumu u sebe v pokoji. Z toho vyplívá, že alkohol aji v této muslimské zemi je, ale je schovaný, drahý a dostanete se k němu podpultovkou.
Místní tráví hodně času u televize, oni zbožňují seriály a ty indonéské mi přišly obzvláště stupidní. Herci vypadali neupraveně, hůř jak lidi z ulice. Jejich výkony byly přehrávané a nepřirozené. Proto hodně mladých lidí má rádo korejské seriály či filmy. Všichni herci jsou krásní, herečky vypadají jako modelky, jsou upravení a mladí indonésané tak mají ke komu vzhlížet. Jsou pro ně asi takoví idolové jako pro nás americké hvězdy.
Komentáře
Okomentovat