Dovolená na kole nás dlouho lákala, rozhodli jsme se jí zrealizovat na přelomu června a července 2013. Jedním z mála míst, které je pro mě ve Francii ještě neobjevené je právě Bretaň, ale ve hře byla taky oblast kolem řeky Loiry, s jejich krásnými zámky. Bretaň u nás vyhrála díky rozmanitosti přírody, moři a jakési vlastní autonomii a kultuře vůči zbytku Francie.
Následovaly přípravy:
Kolo: celková kontrola kola, nákup brašen na kolo (já měla zadní trojbrašnu a přední malou brašnu s místem na mapu, Ondra měl zadní trojbrašnu a menší brašnu do rámu kola), stojanu na kolo, světel, zámků, náhradní duše, nářadí na nejrůznější opravy. Dilema jsme měli při pořízení tašky na celé kolo, tedy jak složit kolo tak, aby se s ním dalo cestovat autobusem. Nakonec jsme koupili jednoduchý vak, který se dá lehce složit a s ním pak i cestovat. Je ovšem velmi tenký a pokud nechcete mít omlácené kolo, je třeba ho ještě zabalit do nejrůznějších hader nebo ho jinak vystlat. Do obalu jsme museli odmontovat přední i zadní kolo a dokonce i řídítka (u menších kol možná není třeba).
Dále pak pořízení cestovního průvodce, map, vytyčení trasy, bomby na vaření a nějakého hroznového cukru.
Další výbava: stan, spacák, karimatka, vařič, ešus, příbor.
Když jsme měli sbaleno, zavazadla každého z nás tvořila taška s rozloženými koly a rámem a trojbrašna. Pod jejich tíhou jsme se klátili a museli jít jen velmi pomalu a s přestávkami, abychom se někam dostali. Místo pro kola v dálkovém autobuse je třeba si zarezervovat, protože limit jsou maximálně 2 kola v kufru. My jsme cestovali Praha - Paříž s Eurolines, protože máte 2 zavazadla v ceně jízdenky, z čehož jedno může být složené kolo. Řidič z kola moc nadšený nebyl a nakládal je dosti necitlivě, takže jsme po zbytek cesty trnuli, jestli je pak vůbec ještě poskládáme.
V Paříži jsme vystoupili na nádraží Gallieni, což je nádraží speciálně pro Eurolines autobusy. Popadli jsme zavazadla a ploužili jsme se do nejbližšího parku. Kola jsme skládali asi 2 hodiny, ale nikam jsme nespěchali. Poté jsme se zorientovali a poprvé naskočili na plně naložená kola. Ten začátek byl opravdu nejtěžší, měli jsme pocit, že nás kola neposlouchají a že divně vrávorají. Po rozjezdu už to ale bylo lepší a my si na náklad rychle zvykli. Svištěli jsme rušnými ulicemi Paříže a ptali se kolemjdoucích jak se dostat na vlakové nádraží. Bohužel těsně před nádražím se stalo to co jsme doufali, že nás nepotká, Ondrovi se zlomila packa u stojanu na brašnu, takže se mu brašna propadla na duši kola a drhla. Do odjezdu vlaku jsme měli ještě nějakou hodinu a snažili se najít nějaký obchod s cyklo vybavení. Bohužel jsme nic nenašli, takže jsme nastoupili do vlaku a jeli do městečka Flers. Ve vlaku měli háky na kola, ale my se je rozhodně nesnažili na ně nasoukat, protože jsme nebyli schopni je ani zvednout. Doufali jsme, že tedy nenastoupí žádná další kola, protože místa bylo opravdu málo. Ve Flers jsme objevili Decathlon, obchod s vybavením snad na všechny sporty, které si vybavíte, navíc všechno za velice příznivé ceny. Koupili jsme tedy nový stojan, který měl údajně udržet váhu 25 kg, což bylo o 5 kg víc, než Ondrův původní zlomený nosič. Po tom co se všechno opravilo a naložilo jsme se vydali na cestu směřující k opatství Le Mont Saint Michel. Ujeli jsme asi 20 km a už bylo potřeba hledat místo na spaní. Našli jsme místo asi 200m od nepříliš rušné silnice a za keřem a postavili jsme stan. V noci mě budily pravidelné výstřely, které nemám tušení odkud šli a chrochtání prasete. Jinak noc proběhla dobře a my se těšili do dalšího dne.
Balení stanu a nakládání věcí na kolo nám ze začátku zabralo dost času, ale pak jsme si to tak zautomatizovali, že to šlo o dost rychleji. Dál jsme pokračovali po klidné silnici a úplnou náhodou objevili cestu Voie Verte, což je trasa bývalé železnice (ještě předtím, než se v zemi udělala síť rychlovlaků TGV), která vede krásnou přírodou a není nějak fyzicky náročná. Dávali jsme si záležet, abychom z ní nesjeli, protože nebyla nějak výrazně značená. Tuhle cestu doporučujeme všem cykloturistům ve Francii, měla by být rozložena po celé zemi a jet po ní je radost, o to horší je z ní sjet a dohledávat ji:)
Po přejezdu dlouhém přes 70 km se dostáváme blízko opatství Mt St Michel, které je naším prvním cílem. Byla jsem tu asi před 9 lety a od té doby se to tu velmi změnilo. Dlouho se řešilo, že se cesta vedoucí až do opatství zanáší naplaveninami z moře a proto byla potřeba buď udělat most nebo převážet turisty po loďkách. Místní si vybrali první možnost a během našeho pobytu tu bylo staveniště. Auta už nemohou jet přímo na parkoviště pod opatstvím, ale musí zastavit na obrovském parkovišti dále před opatstvím, tam jsou také stanoviště pro kola, úschovny, informace pro turisty, obchody, kemp a hotel. Působí to všechno moc krásně, turistům nic nechybí. Mezi touto "vesnicí" a opatstvím jezdí pravidelně autobusy nebo se lidé mohou vydat pěšky.
V opatství jsme vystoupali až do horních pater, kde je expozice a vyhlídka. Doteď nevíme proč, ale vstupné po nás nechtěli, ale přijali jsme to jako dárek a dál se po tom nepídili. Těšili jsme se až sejdeme na dno moře a půjdeme se projít, boty jsme nechali pod opatstvím a užívali si bahnito písečného povrchu dna moře. Pořídili jsme pár fotek a pak už se vydali zpět. Čekání na příliv bylo dlouhé, počasí chladné a my se rozhodli, že už dál čekat nebudeme, pak jsme ho viděli blízko od parkoviště. Ubytovali jsme se v kempu v areálu turistické vesničky a kochali se výhledem na osvícené opatství Mt St Michel.
Dalším naším cílem na cestě bylo město St Malo, město, které bylo zničeno během 2. světové války a po ní kompletně přestavěno, přesně podle toho, jak si ho místní pamatovali. Bohužel jsme měli deštivo a užili jsme si nejvíce místní kavárny, kde jsme plánovali další trasu naší cesty.
Při naší obědové pauze jsme se zastavili na krásném odpočívadle, míjí nás dva holandští cykloturisté, stejně naložení taškami jako my, krátce se s nimi bavíme o tom, jak cestujeme. Řekli nám, že se do Bretaně vracení každý rok, že stále objevují nová místa a Bretaň si zamilovali. Vůbec se jim nedivíme, zvlášť po našem dalším zážitku..
Dává se s námi do řeči místní malíř, který má asi 50m od našeho odpočívadla ateliér. Říká, že byl členem červeného kříže a za mlada hodně cestoval a že sbírá pohlednice. Nabídl, že když mu z Čech pošleme pohlednici dá nám svůj autoportrét. Souhlasíme, slibujeme, že pohlednici pošleme a vděčně přijímáme dárek, teď hlavně ho cestou nezničit:)
Naprosto kouzelné místo je Cap Fréhel, mys na severu Bretaně, kde se vám rozprostírají nádherné výhledy na moře a nedaleký hrad. Krásný zážitek podporuje jasná obloha, divoké moře, dechberoucí útesy, poletující rackové a majáky v dáli.
Kemp jsme našli nedaleko mysu, postavili stan a šli si uvařit večeři na pláž. Na koupání bylo docela chladno, ale i tak se našlo pár otužilců co se do moře vrhli.
Autobus nás vyhodil ve městě Vannes, odkud jsme za pár dní chtěli jet vlakem do Paříže a zpátky do Čech. Rovnou jsme si koupili jízdenku a jeli se podívat po centru města. Centrum je krásné, poseté trhy a po projití centra se dostáváme k přístavišti, plného lodí a jachet, obchody, restauracemi. My měli v plánu se projet jednou z turistických lodí na blízké ostrovy. Všechny výlety ale byly dost drahé, takže jsme zvolili loďku, která jezdí kyvadlově na ostrov Ile d'Arz, kam převáží i ostrovní obyvatele. Projížďka byla krásná, kocháme se množstvím ostrovů, ztrácíme pojem o tom, co je pevnina a co ostrov. Loďka nás vyloží asi po 30 minutách na ostrůvku, který je velký asi 2x3 km a protože jsme si kola nechali ve městě, tady jsme neodolali a vypůjčili si dvojkolo. Sice je úplně zrezlé, přehazovačka funguje ztuha a sedátko nejde dát výš, tak projíždku naprosto zbožňujeme a křižujeme celý ostrov skrz na skrz. Po dvou hodinách chytáme opět loďku zpět do Vannes.
Spíme kousek za městem a další den vyrážíme na jízdu za menhiry do Carnacu a na poloostrov Quiberon. Na Quiberonu jsme poprvé (teda aspoň já, Ondra asi po druhé) využili koupání v moři, moc jsme si to užili, moře bylo divoké, vlny obrovské a byli jsme jediní co se na pláží koupali, i když tu polehávalo více lidí.
Poloostrov jsme projeli téměř celý, nebyl tak malý jak jsme si mysleli, takže jsme pak unaveně dojeli do kempu (po zavíračce, takže zadara), postavili stan a brzy usli. Ráno jsme se sbalili a opět se vydali na cestu zpět do Vannes. Přejezd byl dlouhý asi 40 km, ale rychle nám to uteklo. Ve Vannes jsme měli ještě asi 4 hodinky do odjezdu vlaku, lehli jsme si na molo k přístavišti a odpočívali. Vlak nám jel v 19:13, přestupovali jsme v Rennes na TGV do Paříže. Číslo nástupiště ale bylo zveřejněno pár minut před odjezdem vlaku a přes davy lidí se s koly hodně těžko dostávalo do vlaku. Dobře to ale dopadlo, zabrali místo u kol a frčelo skoro 300 km/h rychlostí do Paříže. Do Paříže jsme dojeli chvíli před půlnocí a chtěli se uvelebit na nádraží, bohužel ho ale o kolem 4h ráno zavírali a všechny přespávače vyhnali ven. Sedli jsme tedy na kola a jeli pod Eiffelovku do parku na lavičku. Protože byl páteční večer, v parku to vypadalo snad ještě hůř jak během dne. Všude byla slavící mládež a hluk. Kola jsme zamčeli k lavičce a dělali hlídky až do rána. I tak jsme se trochu vyspali, ale netrpělivě vyhlíželi ranní sluníčko. Při jeho východu v 6h se nám zvedla nálada, koupili jsme si čerstvé pečivo, převlékli a vrhli se do víru velkoměsta. Projet Paříž na kole chce pořádnou dávku drzosti a trpělivosti, ale taky znamená snad nejlepší možnost jak toto město poznat. Projeli jsme centrum a pak jeli do Bouloňského lesíku najít Roland Garros. Měli jsme štěstí, že zrovna ten den se tam hrál nějaký veteránský turnaj, chvíli jsme se dívali, obědvali a pak se opět vydali na chvíli do centra. Toho jsme ale zalitovali a zpět se vrátili do parku, abychom našli kemp. Údajně 4* byl hrozný, místo pro stany bylo u plotu rovnou u silnice, váleli se tu odpadky a v obchůdku mě ošidili.. No ale co se dá dělat, byl to snad jediný kemp (dostupný) v Paříži, v každém hostelu bychom zaplatili ještě více peněz. Ještě večer jsme se šli projít, kolem hipodromu, kde zrovna běhali koníci a pak už se těšili na další den.
V den odjezdu jsme se museli dostat na další konec Paříže zpět na autobusové nádraží Gallieni. Našli jsme ho překvapivě dobře a rychle a měli čas si v klidu poskládat kola zpět do obalů. Asi za 2 hodiny byla kola sbalená, my je mohli naložit do autobusu a skončit naše bretaňské dobrodružství.
Dohromady ujeto 621,33 km na kole za 15 dní.
1. den 23.6.2013
bus Brno - Praha - Paříž
ujeto 0 km na kole
2. den 24.6.2013
6:00 příjezd do Paříže
vlak Paříž - Flers
ujeto 24,33 km na kole (2 hod jízdy)
3. den 25.6.2013
Přejezd Flers - Mt St Michel
ujeto 75,89 km na kole (5,23 hod)
4. den 26.6.2013
Mt St Michel
ujeto 14,95 km na kole (55,35 min)
5. den 27.6.2013
Přejezd Mt St Michel - St Malo
ujeto 54 km na kole (4 hod)
6. den 28.6.2013
St Malo
ujeto 28,56 km na kole (2,56 hod)
7. den 29.6.2013
Cap Fréhel
ujeto 45 km na kole (3,51 hod)
8. den 30.6.2013
ujeto 56,52 km na kole (4h25min)
9. den 1.7.2013
ujeto 55,91 km na kole (3h47min)
10. den 2.7.2013
ujeto 66,58 km na kole (4h15min)
11. den 3.7.2013
Vannes
ujeto 36,44 km na kole (3h07min)
12. den 4.7.2013
Carnac, Quiberon
ujeto 63,49km na kole (4h39min)
13. den 5.7.2013
Přejezd Quiberon - Vannes
ujeto 46,34 km na kole (3h13min)
14. den 6.7.2013
Paříž
ujeto 37,07 km na kole (3h29min)
15. den 7.7.2013
ujeto 16,25 km na kole (1h19min)
Komentáře
Okomentovat