Stopem po Sicílii, aneb na mafii nevěřte (2013)

Ahojte, po návratu ze slunné Sicílie se chceme podělit o naše bohaté zážitky. Sice jsme tam strávili týden, ale využili jsme ho do jediné chvilky.

Vyznačená trasa naší cesty

V neděli jsme v 15:30 přiletěli na letiště u města Trapani, které leží na severozápadním cípu. Spojení s Bratislavou je rychlé (2hod) a pokud máte šťastnou ruku na vyhledávání letenek tak i levné. Po výstupu z letiště nás ovanul teplý mořský vzduch a okolo jsme viděli kopce a krásně modrou oblohu. Převlíkli jsme se do letních svršků a rovnou se před letištěm vrhli na stopování do Trapani. K našemu údivu nám asi 5. auto zastavilo a v něm 2 chlápci, kteří stěží mluvili anglicky. Vylovila jsem italskou konverzaci a domluva byla hned o něco snažší. V Trapani je na jedné straně rušný přístav a na straně druhé oblázková pláž, ta se nám ale moc nelíbila a nikdo se tam nekoupal, tak jsme se akorát prošli po centru, zjistili spojení do Palerma a v 18h byli v autobuse. Překvapilo nás, že cesta trvá docela dlouho a že už se pomalu stmívá. Krásné letní počasí nás nechalo v domění, že se stmívá jako u nás až kolem deváté desáté hodiny. To jsme se ale mýlili, protože jakmile jsme kolem půl8 přijeli do Palerma byla úplná tma. Na Sicílii se v říjnu setmí už v 19h a rozednívá se zase v 7h, což vám den podstatně zkrátí. V Palermu jsme netušili kde strávíme noc, napadly nás nějaké městské parky, ale jakmile jsme vystoupili z autobusu, oslovili jsme 2 batůškáře a zeptali se kam mají namířeno. Dovedli nás asi po hodinové chůzi do hostelu. Před hostelem jsme štastně našli 25euro, které nám zadotovalo noc, stojící 30euro. Ještě jsem tam na ulici našla hezký svetřík, ale s tím bych se asi chlubit neměla :) Ubytovali jsme se v pokoji asi s dalšíma 5 lidma, kteří už ale spali, tak jsme si zašli ještě posedět na terasku.

v Palermu

 Pondělí: Další den jsme se sbalili a šli prozkoumat město, které je neuvěřitelně rušné, přelidněné, špinavé, jen hezké stavby to trochu vyvažují. V 14h nám jel autobus do Syrakusy, což je asi 3,5hod přejezd přes celý ostrov. Po cestě jsme se kochali krajinou, takže cesta docela utekla. Celý ostrov je hodně kopcovitý a hornatý, tak se bylo na co koukat. Do Sykakusy jsme dojeli kolem šesté hodiny a už byl pravý čas se dívat po nějakém místě na spaní. Věděli jsme, že za městem je nějaký kemp, ale údajně zavřený, tak jsme se rozjeli městským busem do Fontaine Blancha (asi se to tak přesně nepíše), kde měly být hezké pláže, akorát už byla tma a místo docela opuštěné. Našli jsme vchod, který vedl k pláži, ta ale byla oplocená, takže jsme zakempili kousek od ní na trávě.  

Východ slunce u Syrakusy

Úterý: (Ondrův narozeninový den:)): Budili jsme se průběžně celou noc, ale vstali jsme kolem půl7 abychom vyšli na kopec a pozorovali východ slunce. Potom jsme se sbalili, šli koupit něco k jídlu do mercata a jakmile jsem došla k silnici, že budem stopovat, už na mě mával a zastavoval starší pán. Ihned si s námi začal živě povídat a vůbec mu nevadilo, že nemluvíme italsky, dorozumívali sme se rukama nohama, s pomocí naší knížečky konverzace a dedukce z francouzštiny a docela to šlo. Vyprávěl nám, že jednou vzal stopaře z anglie a ti si sedli dozadu a celou dobu si povídali v jejich jazyce a na něho nereagovali, to prý je vysadil ještě dřív. Jelikož jsme se ale my snažili porozumět a nějak jsme konverzovali tak nás provezl celým starým městem Syrakusy (přejeli jsme most, který spojuje ostrov s pevninskou částí města), viděli jsme Arethusin pramen, což je jezírko s rybkami a vyrůstá z něj papyrus. Pán nás vyhodil až u parku s antickýma památkama, kde je známé římské a řecké divadlo a dionýzovo ucho. Jak ten den výborně začal, tak i pokračoval, vstup pro oslavence narozenin byl ten den zdarma a já jsem jim nastrčila svou studentskou kartičku a rázem byl vstup jen za 5euro, místo 20e.

Římský amfiteátr v Syrakusy

Dionýzovo ucho v Syrakusy

Prošli jsme si celý krásný park, dali si obrovskou zmrzlinu a zase se vydali na stop, tentokrát do města Katánie. Zastavil nám David, sympatický doktor na ambulanci, který mluvil dobře anglicky a který nás zval na kávu. Katánie je podobně rušné město jako Palermo a my tam jeli jen proto, že je od tama dobré spojení pod Etnu. Šli jsme si koupit lístky na Etnu a narazili na levný penzion (bed&breakfast), ubytovali jsme se v něm a šli se ještě podívat po centru města. Centrum je historické, hezké, ale ostatní čtvrtě jsou dost špinavé a mohou být nebezpečné. Pokud má na Sicílii být mafie, tak může být jen v těchto velkých městech jako je Palermo a Katánie. Asi se nás snažili uklidnit a lidi říkali, že turistům jezdícím po přírodních krásách a centrech měst prý nic nehrozí a z naší zkušenosti můžeme říct, že jsme se na Sicílii cítili bezpečně. Ten večer jsme si v Katánii zašli na večeři, dali si pizzu a těstoviny a ochutnali jsme místní specialitku cannoli (trubička z křupavého těsta plněná krémem nebo čokoládou mňam) a prošli se zpět k naší ubykaci.  

B&B v Katánii

Místní specialitka cannoli

Středa: Ráno jsme vstali kolem půl7, abychom se sbalili a stihli snídani v nedaleké kavárně. Tam jsme dostali 1 kus sladkého pečiva a kafe nebo čaj, nic moc bohatého, ale to se ani nedalo čekat. V 8:15 nám jel autobus pod Etnu. V autobuse se sešla skupina turistů, z čehož někteří si evidentně Etnu jeli vyjet jen terenním autobusem, ale někteří měli pevné boty a batohy a vypadali, že nám budou dělat společnost při pěší cestě nahoru. Při výstupu z autobusu na parkovišti, ve výšce asi 1900mnm už byla pěkná zima, vzali jsme si na sebe většinu svršků. První část výstupu byla docela strmá a kamínky pod námi podkluzovaly, ale společnost nám dělal další český pár, protože jak se někde psalo "na Etnu jdou pěšky jen Češi", což je naprostá pravda. Další část výstupu pokračovala po mírnější cestě, ale zato vítr byl o dost větší a viditelnost minimální. Nepříjemné byly kamínky a lávový písek, který nám vichr metal do tváře. Naši čeští spojenci už to asi po většině cesty vzdali a vrátili se zpátky. Na cestě jsme viděli už jen málo lidí. Na vrchol jsme nakonec došli (2900mnm) kolem 14h, ale viditelnost nebyla téměř žádná. Při lepším počasí a nerespektování zákazů nebo doporučení se lidi vydávají ještě výš ke kráteru, ale my jsme z cesty rozhodně sejít nechtěli. Při sestupu dolů se počasí už výrazně vylepšilo a my mohli udělat pár hezkých fotek. Vítr ale neulevoval ani dole na parkovišti, navíc už bylo kolem 16h a většina lidí odjela pryč. Zbyl tam ještě autobus zájezdu italských důchodců, kterým nevadilo, že by nás svezli níž pod Etnu. Cesta byla fajn, staříci byli rozjaření a ptali se nás odkud jsme a jestli jsme byli na vrcholu Etny a jestli jsme měli masku, což jsme nějak nepochopili, asi že tam byl takový vítr. Jejich dalším programem byla degustace medu, čehož jsme se nezúčastnili a místo toho šli hledat další místo na spaní. To jsme našli v opuštěným olivovým a ovocným sadu za městečkem Zafferana.

Čtvrtek: Po sbalení a snídani jsme šli pěšky směrem na pobřeží, chtěli jsme se vykoupat a odpočinout si po náročným výstupu. Moře bylo ale o dost dál než jsme si mysleli, tak jsme si stopli sympatického pana učitele, který jel do školy do města Riposto. Tam jsme rychle našli pláž a zůstali na ní asi až do pů2. Z pláže jsme měli hezký výhled na město na skále Taormina, do kterého jsme se taky chtěli podívat, ale bylo by to komplikovanější.

Místní dobrůtky

Sice jsme se Taormině pěšky přibližovali, ale pak jsme se dali cestou na Randazzo a Cesaro, do kterého nás hodný pán zavezl. Je to spíš vesnice v nádherných horách asi 1000mnm, takže se před vámi rozprostírají krásné výhledy. Vystoupali jsme co nejvíc nad vesnici a hledali místo na spaní. Všude kolem byly krávy, jejichž výběh nebyl vůbec ohraničen plotem, takže pochodovaly naprosto všude. Našli jsme si místo v závětří pod stromem a doufali, že nás krávy v noci nezašlápnou. Sice byla v noci a před ránem strašná vichřice, ale jinak noc proběhla v pořádku.

Romantika s Etnou

Východ slunce nad Etnou

 Pátek: Ráno jsme pozorovali východ slunce nad Etnou, která byla stále vidět. Potom jsme pokračovali po cestě směrem k pobřeží na město Sant Agata vzdálené asi 60km. Aut tam jezdilo velmi málo a bylo ještě dost brzo, takže jsme šli pěšky, kochali se krajinou a stopovali. Zastavil nám pán, který anglicky neuměl, ale zato mluvil trochu francouzsky a já se snažila do mé francouzštiny dát přízvuk italštiny a dorozuměli jsme se hodně dobře. Konverzace vůbec nestála a za chvíli jsme se ocitli v St Agatě.

Horské městečko Cesaro

spaní  nad Cesaro

Nakoupili jsme si nějaké jídlo a udělali si piknik na pobřeží, koupat se ale moc nedalo, pláž byla kamenitá a docela špinavá.

Piknik v St Agata

Před polednem jsme se dali na stopování na vjezdu na dálnici do Palerma, stopli jsme rodinku co měla namířeno do Palerma do kina. Společnost nám dělal jejich syn, ale myslíme si, že měl nějaké reklamace na to jak cítíme, protože něco říkal italsky mamce a ta nám pak řekla, že musí ještě někam jet jinam, tak že nás vyhodí na čerpačce:) nám to nějak zásadně nevadilo, i tak nás svezli kus cesty. Na čerpačce jsme zastavili staršího pana jogína, který nám říkal, že dnes jí jen suchý chleba a vodu (lahví vody měl plnej kufr) a když se s náma v Palermu loučil tak nám hned do rukou strkal pečivo a 2 láhve vody. Vděčně jsme je přijali. Nejdelší stopování (možná hodinový) náš čekalo na velmi rušném vjezdu na dálnici na Trapani. Nejspíš to bylo tím, že tam jezdilo opravdu hodně aut a zastavení by mohlo být nebezpečné (ne že by na to sicilani zrovna dbali), ale pak nám zastavila první ženská a byla fajn, povídala si s náma anglicky a vyhodila nás v Trapani u přístavu.
Na poslední den (sobotu) jsme měli naplánovanou pěší túru z Trapani na letiště (celá vede až do Marsali), která vede starými solnicemi. Vydali jsme se teda na ní rovnou a cestou doufali v nějaké pěkné místo na spaní. To ale ne a ne se objevit, všude byly zálivy solných jezer, starý mlýny a staré budovy, kde by se vůbec dobře nespalo. Když už se stmívalo zabočili jsme ze silnice na vesnici Nubia, kde byl bed&breakfast (penzion). Vypadal moc hezky, měl balkon a cena byla přijatelná, tak jsme neváhali.

Sobota: Už jsme se nemohli dočkat 8:30, kdy se podávala snídaně. Už jsme nahoru cítili vůni čerstvýho pečiva, sešli jsme dolů a byla tam nachystaná hostina. Měli tam croissany, briošky, marmelády, sušenky, obložený pečivo, meloun, džus, kávu, čaj, kakao. Prvně jsme si mysleli, že je to jen pro nás, protože tam nikdo jiný nebyl, tak jsme si naložili, ale pak přišla nějaká skupina staříků, tak jsme se museli krotit. Když jsme odcházeli tak tam přišla ještě jedna dvojice, ale těm už teda moc nezbylo. No kdo dřív přijde ten se nají:) Vyšli jsme z městečka Nubia a pochodovali dál. Cesta vedla podél silnice a dokonce nám zastavila paní v autě (aniž bychom stopovali) a nabízela nám svezení, tušila že jdeme na letiště. My jsme to ale s díky odmítli, protože by nám to dost zkrátilo cesto a my měli ještě dost času.  

V městečku Marausa jsme našli opuštěnou pláž. V říjnu už na Sicílii opravdu moc turistů není a bylo to znát, turistický kanceláře byly povětšinou zavřený, pláže byly vylidněný, odpadky nikdo nesbíral (doufáme, že je někdy snad někdo sbírá) a domy v okolí pláže byly naprosto vybydlený, až to trochu působilo jako město duchů. Pláž ale byla hezká a my se slunili a koupali. Společnost nám tam dělalo jen pár lidí, jeden rybář, toulaví psíci a hladový kočky. Těch koček tam bylo dost, 4 mourovatý (z toho malý koťátko) a 2 černošky. Házeli jsme jim suchý chleba, prvně se ošívaly, ale i ten si pak rády daly a koťátku jsem házela kousek sýra. Kolem půl5 jsme se vydali hledat vchod do letiště, pan rybář se nabídl, že nás kus sveze. Byl to opravdu ještě kus, i když už za tou pláží byl ohraničený prostor letiště, z té strany se tam ale vlézt rozhodně nedalo. Když už jsme ale byli vchodu na dosah, zakempili jsme v blízkým olivovým sadu.

Neděle: Zabalili jsme si věci a už kolem sedmé jsme šli na letiště, které bylo kousek. Tam jsme čekali do našeho odletu v 11h.

Sicilani jsou vstřícní, přátelští, poněkud hluční, na silnici si s pravidly problémy nedělají, ale jsou obezřetní (neblikají, nebo blikají, když nemají, jezdí ve prostředku silnice, povídají a nekoukají se na silnici). Stopaře berou velmi rychle, protože si rádi povídají, i když nemluvíte italsky, tak ocení snahu se domluvit (protože oni taky nemluví anglicky). Nechápou, že někdo chce jít pěšky, tak zastavujou a nabízejí svezení. Nechávají všude odpadky, ale asi jim to taky začíná vadit, protože jsme seděli u pláže a jedli a dva chlápci se zastavili a upozornili, abychom nic nenechali na pláži a všechny odpadky vyhodili do koše. Košů tam ale taky moc nemají.