Asi bych neměla říkat, že pro návštěvu Thajska nás přesvědčily neuvěřitelně levné letenky, ale je tomu tak. Kupovat letenku s půlročním předstihem na náhodné datum je trochu s rizikem, ale nešlo tomu odolat. Takže letenky do Bangkoku zakoupeny, na 10 dní, s odletem z Benátek a příletem do Říma. Proč si tedy ještě neskočit na pár dní do Itálie. Cesta může začít..
O Itálii si přečtěte v tomto článku: Na skok do Benátek a Říma
Při stání ve frontě v Benátkách na let do Říma, následně Abu Dhabi a pak Bangkok, stále slyšíme češtinu. Copak jsme pořád v Česku? Ne, jen opravdu hodně lidí sleduje stránky cestujlevně a jejich tipy na levné letenky. Bavíme se s dvěma bráchama, kteří jedou za plážemi a odpočinkem na jih Thajska, dáváme si navzájem pár tipů. Let do Říma a Abu Dhabi je s Alitalii, což je zpřátelený Etihad airlines. Alitalia je o trošku méně luxusní, ale též dostáváme dečku, polštářek a sluchátka, abychom se mohli dívat na filmy nebo poslouchat hudbu. Jídlo je výborné a bohaté, jen příbory plastové, což nevadí, aspoň je to bezpečnější. Dostáváme jedno jídlo a po několika hodinách svačinu. V Abu Dhabi přestupujeme na letadlo Etihad, které je o něco luxusnější, dostáváme balíček s věcmi na spaní, jako ponožky, zubní kartáček a pastu a roušku na oči. Jídlo je opět výborné a bohaté a příbory kovové. Lehce jsme si na takové cestování zvykli a chybělo nám v letadle z Bangkoku na sever Thajska do města Chiang Rai, kam jsme letěli v návazném vnitrostátním letu s Air Asia.
Rychle jsme se zabydleli a hlad nás zavedl na hlavní ulici do restaurace. Dali jsme si své první nudle a odstartovali tak šňůru nudlových a rýžových jídel. Prošli jsme si město skrz na skrz. Viděli první chrámy, buddhy a zlatem přezdobenou hodinovou věž hned vedle našeho ubytování, která se stala naším orientačním bodem.
Připletli jsme se do místa, kde se koncentrovalo více policistů. Chtěli jsme si sednout, ale oni k nám došli, že nemůžeme sedět a doporučili nám, abychom chodili. Podivili jsme se a oni nám vysvětlili, že tudy za pár minut pojede princezna na nějakou akci. Byli jsme překvapeni a pokračovali jsme směrem zpět do centra. Minuli jsme další policisty, kteří nám taky řekli, že přijede princezna a abychom sešli z chodníku za plot vedle něj. Tomu jsme se podivili ještě víc, ale všichni byli moc uctiví, takže šlo asi o nějaké pravidlo respektu ke královskému členovi. Kolem nás začlo jezdit víc a víc aut, princeznu jsme samozřejmě v žádném nezahlídli, ale odtušili jsme, že tam někde byla. Dokonce i policisté v moment, kdy nejspíš projížděla, sešli z chodníku a otočili se zády. Princezna Bajrakitiyabha Mahidol se angažuje v mnoha hnutích pomáhajícím thajským ženám, které byly vězněné a také založila hnutí na rozvoj venkova po přírodních katastrofách. Od roku 2012 byla velvyslankyní v Rakousku, nevím jestli stále ještě je.
Další den ráno jsme si dali vydatnou snídani, já mou oblíbenou palačinku s banánem a jahodový shake. Ondra si dal toustíky s vajíčkem a kávu a džus, po evropsku. Plán na tento den byl, půjčit si skůtr a navštívit co nejvíce zajímavostí v okolí města, plus zajet na zlatý trojúhelník, což je místo, kde se střetávají tři státy Thajsko, Laos a Barma, přirozenou hranicí je potom řeka Mekong. Toto místo bylo místo opiových gangů, ale dnes už je to turistická atrakce. Je tu muzeum opia a na řece se můžete svést lodí a navštívit laoský ostrov.
Ani motorku, ani skútr jsme nikdy neřídili, měli jsme pouze evropský řidičák, ale věděli jsme, že v Thajsku se na to nehraje. Řídit vás naučí za pár minut a stačí mít vůbec nějaký řidičák. Pán nám půjčil úplně nový skútr, což nám několikrát zdůraznil, s automatickou převodovkou, což jsme kvůli naší nezkušenosti vyžadovali.
Naše první metry vedli na čerpačku a znamenali zžívání se s jízdou na levé straně. Vyjetí z města bylo příjemné, naše první kilometry vedli po klidné silnici k přes Wat Huay Pla Kung, což byl nově vystavěný chrámový areál. Skútr jsme zaparkovali, zamkli a vyšli si do horních pater buddhistického chrámu. Čekala nás krásná vyhlídka na lesy a obřího bílého Buddhu, který nebyl žádnou historickou památkou, ale právě se stavěl.
Po naskočení na skútr jsme se odvážně dali druhou cestou, než kterou jsme přijeli. Doufali jsme, že si tak cestu zkrátíme a napojíme se zpět na silnici. Z asfaltové cesty se ale stávala prašná a dál už nikam nevedla. Obrátili jsme se a stejnou cestou přes obřího Buddhu jsme se vrátili zpět na silnici. Když jsme se otáčeli, tak se nám na chvíli splašila mašina a my spadli. Docela jsme se lekli, ale Ondra se jen odřel na lokti a skútr měl možná 2 miniaturní škrábanečky. Cesta pokračovala, ale my se ztráceli z mapy, ptali jsme se pár místních kudy dál, ale pomohli jen trochu. Zkusili jsme to naslepo boční silnici, kde už nebylo cesty zpět a naštěstí to byla zkratka do vesnice, kam jsme potřebovali. Dál jsme se ale museli napojit na dálnici, abychom se ke zlatému trojúhelníku dostali včas. Po pořádné porci kilometrů jsme konečně dojeli k Mekongu u zlatého trojúhelníku. Svezli jsme se na loďce k obrovskému kasinu, na laoskému ostrově jsme si na chvilku vystoupili, což bylo nejspíš pro ty, kteří si počítají země, kam vkročili. Neměli jsme moc času, takže jsme si koupili malé občerstvení, prošli se na vyhlídku a nasedli na motorku směr Chiang Rai. Nazpět po dálnici to bylo 60 km, cestou tam jsme ale najeli mnohem více. Skútr jsme museli vrátit do 18h, ale díky zácpám ve městě jsme přijeli v 18:15 a obchod byl zavřený. Na chvíli jsme propadli panice, protože jsme nechtěli platit další den. Naštěstí ale pán za chvíli přijel, skútr si obešel, ale ve tmě škrábanečky neviděl a možná by je neviděl ani ve světle. Všechno dobře dopadlo.
Den jsme zakončili na nočních trzích, které jsou v Thajsku velmi populární. Celé město se tam sejde a lidé nakupují a jí a nakupují a jí. Najdete tam oblečení, boty, suvenýry, ale také zvířata a hlavně spoustu jídla.
Další den jsme se vydali kousek za město na White Temple (bílý chrám), který byl jak jinak než obrovský, rozlehlý, blištivě bílý až bolely oči se na něj dívat. Zajímavé je, že je zase nově postavený a stále se staví nové a nové části.
Odpoledne nás už čekala cesta autobusem do 3,5 hodiny vzdáleného města Chiang Mai.
Na nádraží jsme si odchytili tuktuk a jeli do centra hledat nějaké ubytování. Našli jsme docela omšelý guest house, ale bylo to levné ubytování hned v centru s dobrým internetem. Zůstali jsme jen 2 noci, takže jsme zbytečně neváhali. Ještě ten večer jsme se šli projít po nočním městě. Minuli jsme několik restaurací, masážních center a místa nazvaná Friend's Corner nebo Lucky Massage, před kterými stály spoře oděné ženy, možná transvestiti a lákali do svého podniku.
Další den nás čekal celodenní výlet se spousty zážitků. Program sliboval jízdu na slonovi, sjezd divoké řeky na raftu a na bambusovém voru a trek v džungli k vodopádu. Hned ráno nás vyzvedl průvodce a posadil nás do minibusu s dalšími sedmi výletníky. Sestava byla ve složení starší čínský pár, který neuměl anglicky, mladší čínský pár, který pracuje v Austrálii, postarší moc sympatický německý pár, my dva s Ondrou a Argentinka, která cestuje měsíc sama po jihovýchodní Asii. Tahle holka sice nebyla asiatka, ale hravě porazila mladší i starší čínský pár v počtu pořízených fotek a hlavně v otravování všech, aby jí za všech okolností fotili.
Naše první zastávka byla orchidejová a motýlí zahrada. Orchideje hrály všemi barvami a stejně tak motýlci, kteří byli vděční modelové na našich fotkách.
Další zastávkou byl sloní park, kde pro nás bylo připraveno několik slonů a po dvojicích jsme se na ně posadili a vezli se asi půl hodiny džunglí. Kolíbali jsme se ze strany na stranu a někdy bylo těžké se na slonovi udržet, ale byl to skvělý zážitek. Jen doufáme, že se tam o ně pěkně starají, protože péče o slona stojí obrovské peníze a to někdy bývá v Thajsku problematické.
Hned od slonů jsme se ladným přejezdem přes řeku v jezdících klecích dostali k místu, kde jsme naskočili na rafty a pluly vstříct divoké řece. Dostali jsme instruktora, jehož angličtina byla hodně nesrozumitelná a skoro nikdo mu nerozuměl. Postarší Němka byla z celého nápadu sjezdu divoké řeky docela vyděšená a instruktor nám na člunu ukazoval různé poskoky a posedy s instrukcemi, které jsme nepochopili, což Němku vůbec neuklidnilo. Řeka nás pořádně ošplouchla studenou vodou a peřeje byly místy silné, ale byla to velká sranda. Na klidné části řeky jsme přesedli na vor z bambusu, který místní ovládal jen dlouhým klackem. Po několika set metrech jsme zakotvili, šli se převléct a naobědvat jak jinak než opékaných nudlí a ozdobně nakrájeného ananasu.
Po jídle jsme se vydali vstříct džungli pěší túrou na vodopád. Nebyla to žádná dálka, ale asi hodinka cesty, po cestě jsme potkávali další turisty, míjeli chajdy domorodců a mohli si zastříleli z praku. Hodně lidí se ve vodopádu vykoupalo, já si jen nechala ozobat nožky malýma rybičkama, Ondra se vykoupal celý.
Na zpáteční cestě do Chiang Mai jsme se zastavili v podivně znějícím parku Poo Poo Paper. Poo poo znamená v angličtině hovínko a paper papír. S nedůvěrou jsme vešli dovnitř a hbitě se nás ujala průvodkyně, která spojení poo poo paper evidentně zbožňovala a v jedné větě ho dokázala říct snad 5x. Když jsme pochopili o co tedy jde, tak se nám nápad moc zalíbil. Prostě a jednoduše se v tomto parku vyrábí papír ze sloního trusu. Slonů je tu všude hodně, jejich trusu ještě víc, takže proč z toho nevyrobit něco užitečného. V této výrobně jsme se dozvěděli celý postup a dokonce si mohli výrobu vyzkoušet. Na konci jsme si mohli koupit sešítky, záložky, přání či diáře z tohoto papíru a ještě si je vlastnoručně dozdobit. Do toho jsem se vrhla s obrovským nadšením. Více o tomto parku a celém výrobním procesu tady: Jak vyrobit papír ze sloního trusu alias poo poo paper.
Navečer jsme v Chiang Mai opět navštívili noční trhy, tentokrát mnohokrát větší než ty v Chiang Rai a s většími davy lidí. Některé stánky byly na silnici a mezi nimi kličkovaly auta, proto se nám více líbili trhy v Chiang Rai. Všude se prodávalo oblečení, suvenýry a hlavně vonělo jídlo nejrůznějších chutí. K večeři jsme si opět koupili oblíbené nudle, tentokrát s tofu a sedli si ke stolečku na silnici. Přisedli jsme si k moc milýmu páru z Anglie, kteří mají Thajsko procestované, zejména pán, který tu prý strávil mládí (bůhví čím). Naučili nás pár užitečných slovíček, dali pár tipů a rozloučili jsme se.
Den nato jsme měli v plánu si projít město, vidět další chrámy a buddhy, kteří nám pak už přišli všude velmi podobní, ale hlavně jsme si chtěli zajít na pravou thajskou masáž. V průvodci jsme se dočetli o zajímavém rekvalifikačním programu pro vězenkyně, které si před propuštěním udělají masážní kurz a pak je pro ně snadnější se začlenit do společnosti. Těchto center bylo po městě hned několik, nejspíš pro jejich velkou oblibu a byly jak pro vězenkyně, tak pro ex-vězenkyně. Množství těchto center jsme pochopili, když jsme došli do prvního, kde nám řekli, že mají plno a poslali do dalšího. Tam jsme si vystáli frontu a naštěstí řekli, že mají volno za půl hodiny, ale pár za námi poslali do dalšího centra. Těch center bylo myslím 5. Masáž byla úžasná, bolavá, ale to k tomu patří, nakonec mi slečna masérka zapletla copánky a povídala, že má hodně nabitý den, protože dochází do tří různých masážních center. Po masáži jsme si zašli na oběd do restaurace, která taky funguje jako rekvalifikační centrum pro vězenkyně.
V 15:30 nám jel noční vlak do Bangkoku, vzdálenost více než 600 km, příjezd 4:30 ráno na nádraží u letiště Don Mueng. Sedadla jsme měli hned vepředu, tedy u chodbičky k záchodům. Prvně jsme to vnímali jako výhodu, že máme dost místa na nohy a blízko na záchod. Ale dveře od záchodu se ukázaly jako nefunkční, nezamykatelný a nedovíratelný, takže jsme měli neustálý výhled na turecký záchod a někdy i na lidi, kteří se neobtěžovali si zavřít dveře. Nemluvě o smradu a o vodě, co vytíkala z nádržky nad záchodem a tekla po podlaze až k nám pod nohy. Od toho jsme se po nějaké době odprostili, natáhli si nohy a usli na pár hodin.
Vzbudili jsme se před výstupem na nádraží u letiště. Odbavili se a čekali na náš let do města Krabi na jihu Thajska. Let trval něco přes hodinu a mohli jsme pozorovat východ slunce. Návštěvou města Krabi jsme se vůbec neobtěžovali, chtěli jsme být hned na ostrově Koh Phi Phi, který jsme si vybrali za plážovou destinaci a hlavně už jsme si chtěli odpočinout a dospat se. Po cestě k přístavišti začalo pršet a poprchávalo celou cestu na lodi, která trvala asi hodinu a půl.
Pršet přestalo až po příjezdu na ostrov, ale stále bylo zataženo. Ubytovali jsme se v centru dění v pěkném pokoji s koupelnou. Šli jsme si lehnout na pláž, kde jsme na chvíli usnuli, Ondra se vykoupal. Večer jsme si prošli centrum s pěknými, ale rušnými uličkami, zašli si na jídlo, dali si ovocný koktejl, poslechli si koncert z vedlejšího baru a šli si brzy lehnout. Bohužel většina obyvatel ostrova ožila až večer a my do brzkých ranních hodin slyšeli hluk z venčí. Další den jsme se sbalili a šli najít nové ubytování v klidnější části ostrova. Našli jsme krásné bambusové bungalowy s vlastní koupelnou a za výbornou cenu. Neváhali jsme a hned se uvelebili na terasce před bungalowem.
Ani další den nevysvitlo sluníčko na moc dlouho, takže jsme se vydali na procházku k vyhlídce. Když jdete trošku dál za městečko, kde je většina turistů, vidíte trošku jiný svět, svět kde bydlí místní lidé a který je o poznání chudší a špinavější. Zajímavé je, že kolem vlastních přístřešků mají "domorodci" takové malé domečky jakoby pro panenky na kůlech. Jsou to domečky pro duchy (san phra phum), které slouží jako ochrana před zlými mocnostmi. Každý domeček musí být vysvěcený buddhistickým knězem a je stavěn proto, že se lidé bojí, že postavením svého domku vyrušili duchy, kteří na tomto místě přebývají. Musí si proto duchy usmířit a postavit mu tento malý domeček. Nepsaným pravidlem je, že by měl vypadat lépe než domek majitele, musí se tedy o něj pečlivě starat. Zapalují mu svíčky, vonné tyčinky, nosí ovoce, pečené maso, zdobí se květinami.
Po příchodu na vyhlídku se před námi otevřel výhled na úžinu ostrova, kde je městečko a přístav.
Z vyhlídky jsme sešli znovu na pláž a protože byl odliv, tak jsme šli podél pobřeží ke vzdálenější pláži, která se jmenovala Long beach. Vykoupali jsme se v moři, které bylo snad teplejší jak vzduch a nechtělo se nám vylézt ven.
Dalšího dne jsme se konečně dočkali sluníčka. Vyšli jsme přes vyhlídku, kolem čističky vody, na další stranu ostrova, kde byla hezká a opuštěná pláž.
Večery jsme obvykle trávili procházkami po městečku, jezením místních specialitek, například grilované rybky, masíček na rožni, zmrzlinek, ovocných koktejlů, palačinek (rotee) anebo místního piva.
Bangkok
Prozíravě jsme si nechali hlavní město na konec, protože jsme si nechtěli znechutit náš výlet. Ne, až takhle hrozné to nebylo, ale věděli jsme, že velká města jsou spíše za trest, než k nějakému užívání. Přiletěli jsme na letiště Don Mueng, kam létá většina vnitrostátních letů. Nasedli jsme na městský autobus do centra a jeli 1,5 hod než jsme se dostali, kam jsme potřebovali. Odtud jsme šli pěšky na chrám Wat Traimit se zlatým Buddhou. Tento Buddha je největší zlatou sochou Buddhy na světě. Byla odlita ve 14. století a v 18. století byla v obavě před nájezdem barmských dobyvatelů zamaskována sádrou. Teprve v roce 1955 byla nalezena v jednom skladišti jako obyčejná socha. Až při nehodě jeřábu při jejím stěhování do jiné budovy si dělníci povšimli, že pod několika trhlinami prosvítá něco lesklého. Po ostranění sádry se objevil Buddha v celé své kráse. Tento pozoruhodný nález vyvolal celonárodní hon za poklady, ale nic dalšího, co by mělo srovnatelnou hodnotu, se již nepodařilo najít.
Při srovnání různých soch Buddhy si můžete všimnout jeho pozice (asanhy) a jeho polohy rukou (mudry). Hlavní Buddhovy pozice jsou 4: sedící, ležící, stojící a kráčející. Nejběžnější gesta neboli polohy rukou jsou v meditaci, kdy ruce spočívají v klíně dlaněmi vzhůru, gesto k žádosti namířené k zemi, kdy levá ruka leží v klíně dlaní vzhůru a prsty pravé ruky odpočívají na pravém koleni a směřující k zemi. My jsme nejčastěji viděli ruku před tělem, kdy byly všechny prsty u sebe, pravá ruka znamená přestaňte bojovat a levá ruka požehnání. Pokud spojí ve stejné pozici ukazováček nebo prostředníček s palcem, znamená to patero ctností: nezabíjet, nekrást, necizoložit, nelhat, nepožívat alkohol a drogy.
Více si přečtěte tady.
Abychom se přiblížili královskému parku krále Ramy IX., chtěli jsme sednout na tuktuk. Tuktuk je motorová tříkolka. S tuktuky ovšem bývá v Bangkoku potíž, protože často narazíte na podvodníky, kteří vám naslibujou svezení za velmi nízkou cenu, ale neřeknou vám, že se cestou zastavíte v několika obchodech, kde chtějí, abyste si něco koupili. Nebo vám řeknou, že se v nějakém obchodě zastaví, protože díky vám dostanou peníze za benzín zpět. Všechno to slouží k okradení nebo v lepším případě otrávení turistů, kteří budou na Bangkok vzpomínat ne úplně v dobrém. Nám se podobná situace nevyhla. Na ulici nás oslovil pán, který nám pomohl se zorientovat a poradil, co všechno máme navštívit. Na mapě ukázal několik míst, která nevynechat, prvně musíme navštívit Lucky Buddha a pak místo, kde jsou promotions, tedy slevy, výhodné nákupy a je tam tento den výjimečně otevřeno. Pak doporučil, abychom jeli tuktukem, my mu řekli, že nám tuktuk řekl cenu 200 bathů, pán vyvalil oči a řekl, že je normální cena 40 bathů. Pak šel a oslovil tuktukáře (se kterým byl domluvený) a řekl mu co chceme navštívit a že pojedem za tu cenu. Nasedli jsme a chtěli aspoň k tomu Lucky Buddhovi (ani nevíme jestli existoval), který by nás přiblížil, kam jsme potřebovali. Jeli jsme ale podezřele krátkou dobu a jakoby druhým směrem. Zastavil nám opravdu u nějakého chrámu, ale nebyl tam žádný turista. Dali jsme mu peníze a řekli, že dál nechceme, že půjdeme pěšky. Prvně nechápal a pak za námi všude chodil. Nakonec jsme se ho zbavili a my zjistili, že jsme opravdu na druhé straně, než jsme potřebovali.
Naštvaní jsme šli k nedaleké řece, kde byla zastávka lodí a svezli se opravdu do centra ke královskému parku.
Prošli jsme si trhy, sedli si na oběd, pak pokračovali na náměstí, kde byla vojenská přehlídka a královský park už byl nadohled. Ještě jsme chvíli hledali vchod a už jsme byli uvnitř. Tam se kontrolovala slušnost oblečení, které bylo ještě přísnější než v jiných chrámech. Holky tradičně musely mít zakryté ramena a kolena. U kluků běžně bylo povoleno mít kraťasy přiměřeně dlouhé, ale tady ne. Ondra si musel vzít dlouhé kalhoty, ani můj šátek nepomohl. Nádvoří jsme si trochu prošli, ale k dalšímu vstupu byla potřeba drahá vstupenka. To jsme zavrhli a šli místo toho do chrámového komplexu Wat Pho, kde je nejstarší chrám v Thajsku (16. století) a hlavně obrovský 46 metrů dlouhý a 15 metrů vysoký ležící Buddha, který znázorňuje jeho umírání v pozici, kdy dosáhl nirvány.
Protože se neúprosně blížil čas našeho odletu, raději jsme se dali k odjezdu. Jednou z možností, jak se dostat na letiště bylo autobusem, ale protože ve městě bylo pár ulic uzavřených kvůli vojenské přehlídce, museli jsme jet trochu zdlouhavější cestou lodí, pak vlakem a pak nadzemkou na letiště. Celé nám to trvalo trochu dýl, než jsme čekali a celý zadýchaní jsme doběhli na přepážku k odbavení. Let byl naštěstí ještě posunut, takže nakonec času bylo tak akorát. Poslední zdržení bylo na pasové kontrole a pak už honem do letadla a opět prvně přestup v Abu Dhabi a pak už Řím!
Přečtěte si o Benátkách a Římě: Na skok do Benátek a Říma
Pozn: Dhamma (neboli Dharma) je buddhistické učení. Více tady.
O Itálii si přečtěte v tomto článku: Na skok do Benátek a Říma
Při stání ve frontě v Benátkách na let do Říma, následně Abu Dhabi a pak Bangkok, stále slyšíme češtinu. Copak jsme pořád v Česku? Ne, jen opravdu hodně lidí sleduje stránky cestujlevně a jejich tipy na levné letenky. Bavíme se s dvěma bráchama, kteří jedou za plážemi a odpočinkem na jih Thajska, dáváme si navzájem pár tipů. Let do Říma a Abu Dhabi je s Alitalii, což je zpřátelený Etihad airlines. Alitalia je o trošku méně luxusní, ale též dostáváme dečku, polštářek a sluchátka, abychom se mohli dívat na filmy nebo poslouchat hudbu. Jídlo je výborné a bohaté, jen příbory plastové, což nevadí, aspoň je to bezpečnější. Dostáváme jedno jídlo a po několika hodinách svačinu. V Abu Dhabi přestupujeme na letadlo Etihad, které je o něco luxusnější, dostáváme balíček s věcmi na spaní, jako ponožky, zubní kartáček a pastu a roušku na oči. Jídlo je opět výborné a bohaté a příbory kovové. Lehce jsme si na takové cestování zvykli a chybělo nám v letadle z Bangkoku na sever Thajska do města Chiang Rai, kam jsme letěli v návazném vnitrostátním letu s Air Asia.
Chiang Rai
Tohle městečko jsme navštívili na úvod našeho dobrodružství a moc se nám zalíbilo. Bylo přiměřeně veliké a lidnaté. Na letišti jsme se dali do řeči s portugalským párem, se kterým jsme se svezli taxíkem do centra města. Oni si ubytování našli a zaplatili po internetu, my jsme si vybrali ubytování náhodně podle knižního průvodce, podle kterého bylo výrazně levnější než to jejich. Když jsme pak dojeli k našemu, moc se nám líbilo, cena stejná jako v průvodci, takže nebylo co řešit. Z toho vyplívá, že se nevyplatí si kupovat ubytování předem přes internetem. Měli jsme svůj pokoj s koupelnou a mohli si kdykoliv vzít kávu, čaj nebo banán.
Rychle jsme se zabydleli a hlad nás zavedl na hlavní ulici do restaurace. Dali jsme si své první nudle a odstartovali tak šňůru nudlových a rýžových jídel. Prošli jsme si město skrz na skrz. Viděli první chrámy, buddhy a zlatem přezdobenou hodinovou věž hned vedle našeho ubytování, která se stala naším orientačním bodem.
Připletli jsme se do místa, kde se koncentrovalo více policistů. Chtěli jsme si sednout, ale oni k nám došli, že nemůžeme sedět a doporučili nám, abychom chodili. Podivili jsme se a oni nám vysvětlili, že tudy za pár minut pojede princezna na nějakou akci. Byli jsme překvapeni a pokračovali jsme směrem zpět do centra. Minuli jsme další policisty, kteří nám taky řekli, že přijede princezna a abychom sešli z chodníku za plot vedle něj. Tomu jsme se podivili ještě víc, ale všichni byli moc uctiví, takže šlo asi o nějaké pravidlo respektu ke královskému členovi. Kolem nás začlo jezdit víc a víc aut, princeznu jsme samozřejmě v žádném nezahlídli, ale odtušili jsme, že tam někde byla. Dokonce i policisté v moment, kdy nejspíš projížděla, sešli z chodníku a otočili se zády. Princezna Bajrakitiyabha Mahidol se angažuje v mnoha hnutích pomáhajícím thajským ženám, které byly vězněné a také založila hnutí na rozvoj venkova po přírodních katastrofách. Od roku 2012 byla velvyslankyní v Rakousku, nevím jestli stále ještě je.
Další den ráno jsme si dali vydatnou snídani, já mou oblíbenou palačinku s banánem a jahodový shake. Ondra si dal toustíky s vajíčkem a kávu a džus, po evropsku. Plán na tento den byl, půjčit si skůtr a navštívit co nejvíce zajímavostí v okolí města, plus zajet na zlatý trojúhelník, což je místo, kde se střetávají tři státy Thajsko, Laos a Barma, přirozenou hranicí je potom řeka Mekong. Toto místo bylo místo opiových gangů, ale dnes už je to turistická atrakce. Je tu muzeum opia a na řece se můžete svést lodí a navštívit laoský ostrov.
Ani motorku, ani skútr jsme nikdy neřídili, měli jsme pouze evropský řidičák, ale věděli jsme, že v Thajsku se na to nehraje. Řídit vás naučí za pár minut a stačí mít vůbec nějaký řidičák. Pán nám půjčil úplně nový skútr, což nám několikrát zdůraznil, s automatickou převodovkou, což jsme kvůli naší nezkušenosti vyžadovali.
Naše první metry vedli na čerpačku a znamenali zžívání se s jízdou na levé straně. Vyjetí z města bylo příjemné, naše první kilometry vedli po klidné silnici k přes Wat Huay Pla Kung, což byl nově vystavěný chrámový areál. Skútr jsme zaparkovali, zamkli a vyšli si do horních pater buddhistického chrámu. Čekala nás krásná vyhlídka na lesy a obřího bílého Buddhu, který nebyl žádnou historickou památkou, ale právě se stavěl.
Po naskočení na skútr jsme se odvážně dali druhou cestou, než kterou jsme přijeli. Doufali jsme, že si tak cestu zkrátíme a napojíme se zpět na silnici. Z asfaltové cesty se ale stávala prašná a dál už nikam nevedla. Obrátili jsme se a stejnou cestou přes obřího Buddhu jsme se vrátili zpět na silnici. Když jsme se otáčeli, tak se nám na chvíli splašila mašina a my spadli. Docela jsme se lekli, ale Ondra se jen odřel na lokti a skútr měl možná 2 miniaturní škrábanečky. Cesta pokračovala, ale my se ztráceli z mapy, ptali jsme se pár místních kudy dál, ale pomohli jen trochu. Zkusili jsme to naslepo boční silnici, kde už nebylo cesty zpět a naštěstí to byla zkratka do vesnice, kam jsme potřebovali. Dál jsme se ale museli napojit na dálnici, abychom se ke zlatému trojúhelníku dostali včas. Po pořádné porci kilometrů jsme konečně dojeli k Mekongu u zlatého trojúhelníku. Svezli jsme se na loďce k obrovskému kasinu, na laoskému ostrově jsme si na chvilku vystoupili, což bylo nejspíš pro ty, kteří si počítají země, kam vkročili. Neměli jsme moc času, takže jsme si koupili malé občerstvení, prošli se na vyhlídku a nasedli na motorku směr Chiang Rai. Nazpět po dálnici to bylo 60 km, cestou tam jsme ale najeli mnohem více. Skútr jsme museli vrátit do 18h, ale díky zácpám ve městě jsme přijeli v 18:15 a obchod byl zavřený. Na chvíli jsme propadli panice, protože jsme nechtěli platit další den. Naštěstí ale pán za chvíli přijel, skútr si obešel, ale ve tmě škrábanečky neviděl a možná by je neviděl ani ve světle. Všechno dobře dopadlo.
Den jsme zakončili na nočních trzích, které jsou v Thajsku velmi populární. Celé město se tam sejde a lidé nakupují a jí a nakupují a jí. Najdete tam oblečení, boty, suvenýry, ale také zvířata a hlavně spoustu jídla.
Další den jsme se vydali kousek za město na White Temple (bílý chrám), který byl jak jinak než obrovský, rozlehlý, blištivě bílý až bolely oči se na něj dívat. Zajímavé je, že je zase nově postavený a stále se staví nové a nové části.
Odpoledne nás už čekala cesta autobusem do 3,5 hodiny vzdáleného města Chiang Mai.
Chiang Mai
Tohle město už bylo o poznání větší než předchozí Chiang Rai. Naše první kroky vedly na vlakové nádraží, abychom si koupili jízdenku na noční vlak do Bangkoku o pár dní později. Potkali jsme tam Čecha, který si koupil ten stejný lístek a který začal cestovat na Novém Zélandu a v jihovýchodní Asii už je nějaký ten měsíc. Vtipné bylo, že jsme jen slyšeli jeho angličtinu, jak se baví na přepážce a hned nám bylo jasné, že je to Čech.Na nádraží jsme si odchytili tuktuk a jeli do centra hledat nějaké ubytování. Našli jsme docela omšelý guest house, ale bylo to levné ubytování hned v centru s dobrým internetem. Zůstali jsme jen 2 noci, takže jsme zbytečně neváhali. Ještě ten večer jsme se šli projít po nočním městě. Minuli jsme několik restaurací, masážních center a místa nazvaná Friend's Corner nebo Lucky Massage, před kterými stály spoře oděné ženy, možná transvestiti a lákali do svého podniku.
Další den nás čekal celodenní výlet se spousty zážitků. Program sliboval jízdu na slonovi, sjezd divoké řeky na raftu a na bambusovém voru a trek v džungli k vodopádu. Hned ráno nás vyzvedl průvodce a posadil nás do minibusu s dalšími sedmi výletníky. Sestava byla ve složení starší čínský pár, který neuměl anglicky, mladší čínský pár, který pracuje v Austrálii, postarší moc sympatický německý pár, my dva s Ondrou a Argentinka, která cestuje měsíc sama po jihovýchodní Asii. Tahle holka sice nebyla asiatka, ale hravě porazila mladší i starší čínský pár v počtu pořízených fotek a hlavně v otravování všech, aby jí za všech okolností fotili.
Naše první zastávka byla orchidejová a motýlí zahrada. Orchideje hrály všemi barvami a stejně tak motýlci, kteří byli vděční modelové na našich fotkách.
Další zastávkou byl sloní park, kde pro nás bylo připraveno několik slonů a po dvojicích jsme se na ně posadili a vezli se asi půl hodiny džunglí. Kolíbali jsme se ze strany na stranu a někdy bylo těžké se na slonovi udržet, ale byl to skvělý zážitek. Jen doufáme, že se tam o ně pěkně starají, protože péče o slona stojí obrovské peníze a to někdy bývá v Thajsku problematické.
Hned od slonů jsme se ladným přejezdem přes řeku v jezdících klecích dostali k místu, kde jsme naskočili na rafty a pluly vstříct divoké řece. Dostali jsme instruktora, jehož angličtina byla hodně nesrozumitelná a skoro nikdo mu nerozuměl. Postarší Němka byla z celého nápadu sjezdu divoké řeky docela vyděšená a instruktor nám na člunu ukazoval různé poskoky a posedy s instrukcemi, které jsme nepochopili, což Němku vůbec neuklidnilo. Řeka nás pořádně ošplouchla studenou vodou a peřeje byly místy silné, ale byla to velká sranda. Na klidné části řeky jsme přesedli na vor z bambusu, který místní ovládal jen dlouhým klackem. Po několika set metrech jsme zakotvili, šli se převléct a naobědvat jak jinak než opékaných nudlí a ozdobně nakrájeného ananasu.
Po jídle jsme se vydali vstříct džungli pěší túrou na vodopád. Nebyla to žádná dálka, ale asi hodinka cesty, po cestě jsme potkávali další turisty, míjeli chajdy domorodců a mohli si zastříleli z praku. Hodně lidí se ve vodopádu vykoupalo, já si jen nechala ozobat nožky malýma rybičkama, Ondra se vykoupal celý.
Na zpáteční cestě do Chiang Mai jsme se zastavili v podivně znějícím parku Poo Poo Paper. Poo poo znamená v angličtině hovínko a paper papír. S nedůvěrou jsme vešli dovnitř a hbitě se nás ujala průvodkyně, která spojení poo poo paper evidentně zbožňovala a v jedné větě ho dokázala říct snad 5x. Když jsme pochopili o co tedy jde, tak se nám nápad moc zalíbil. Prostě a jednoduše se v tomto parku vyrábí papír ze sloního trusu. Slonů je tu všude hodně, jejich trusu ještě víc, takže proč z toho nevyrobit něco užitečného. V této výrobně jsme se dozvěděli celý postup a dokonce si mohli výrobu vyzkoušet. Na konci jsme si mohli koupit sešítky, záložky, přání či diáře z tohoto papíru a ještě si je vlastnoručně dozdobit. Do toho jsem se vrhla s obrovským nadšením. Více o tomto parku a celém výrobním procesu tady: Jak vyrobit papír ze sloního trusu alias poo poo paper.
Navečer jsme v Chiang Mai opět navštívili noční trhy, tentokrát mnohokrát větší než ty v Chiang Rai a s většími davy lidí. Některé stánky byly na silnici a mezi nimi kličkovaly auta, proto se nám více líbili trhy v Chiang Rai. Všude se prodávalo oblečení, suvenýry a hlavně vonělo jídlo nejrůznějších chutí. K večeři jsme si opět koupili oblíbené nudle, tentokrát s tofu a sedli si ke stolečku na silnici. Přisedli jsme si k moc milýmu páru z Anglie, kteří mají Thajsko procestované, zejména pán, který tu prý strávil mládí (bůhví čím). Naučili nás pár užitečných slovíček, dali pár tipů a rozloučili jsme se.
Den nato jsme měli v plánu si projít město, vidět další chrámy a buddhy, kteří nám pak už přišli všude velmi podobní, ale hlavně jsme si chtěli zajít na pravou thajskou masáž. V průvodci jsme se dočetli o zajímavém rekvalifikačním programu pro vězenkyně, které si před propuštěním udělají masážní kurz a pak je pro ně snadnější se začlenit do společnosti. Těchto center bylo po městě hned několik, nejspíš pro jejich velkou oblibu a byly jak pro vězenkyně, tak pro ex-vězenkyně. Množství těchto center jsme pochopili, když jsme došli do prvního, kde nám řekli, že mají plno a poslali do dalšího. Tam jsme si vystáli frontu a naštěstí řekli, že mají volno za půl hodiny, ale pár za námi poslali do dalšího centra. Těch center bylo myslím 5. Masáž byla úžasná, bolavá, ale to k tomu patří, nakonec mi slečna masérka zapletla copánky a povídala, že má hodně nabitý den, protože dochází do tří různých masážních center. Po masáži jsme si zašli na oběd do restaurace, která taky funguje jako rekvalifikační centrum pro vězenkyně.
Vzbudili jsme se před výstupem na nádraží u letiště. Odbavili se a čekali na náš let do města Krabi na jihu Thajska. Let trval něco přes hodinu a mohli jsme pozorovat východ slunce. Návštěvou města Krabi jsme se vůbec neobtěžovali, chtěli jsme být hned na ostrově Koh Phi Phi, který jsme si vybrali za plážovou destinaci a hlavně už jsme si chtěli odpočinout a dospat se. Po cestě k přístavišti začalo pršet a poprchávalo celou cestu na lodi, která trvala asi hodinu a půl.
Koh Phi Phi
Měli jsme dilema, kam se vydat na jih Thajska. Věděli jsme, že nebudeme mít čas ani energii se tam kamkoliv přemisťovat, proto jsme museli vybrat místo, které je krásné a dostupné. Letenku z Bangkoku do Krabi jsme koupili na poslední chvíli, což se nakonec ukázalo, jako dobrá volba, protože Air Asia měla slevy na last minute letenky. Naše destinace tedy musela být kousek od Krabi. Vybrali jsme asi nejprofláklejší ostrov v Thajsku, který se jmenuje Phi Phi, čtěte pipi. Je to místo rušné, kam jezdí mladí lidé se bavit, ale také má krásné pláže a my doufali, že si tam najdeme klidné místečko, kde spočineme.
Pršet přestalo až po příjezdu na ostrov, ale stále bylo zataženo. Ubytovali jsme se v centru dění v pěkném pokoji s koupelnou. Šli jsme si lehnout na pláž, kde jsme na chvíli usnuli, Ondra se vykoupal. Večer jsme si prošli centrum s pěknými, ale rušnými uličkami, zašli si na jídlo, dali si ovocný koktejl, poslechli si koncert z vedlejšího baru a šli si brzy lehnout. Bohužel většina obyvatel ostrova ožila až večer a my do brzkých ranních hodin slyšeli hluk z venčí. Další den jsme se sbalili a šli najít nové ubytování v klidnější části ostrova. Našli jsme krásné bambusové bungalowy s vlastní koupelnou a za výbornou cenu. Neváhali jsme a hned se uvelebili na terasce před bungalowem.
Ani další den nevysvitlo sluníčko na moc dlouho, takže jsme se vydali na procházku k vyhlídce. Když jdete trošku dál za městečko, kde je většina turistů, vidíte trošku jiný svět, svět kde bydlí místní lidé a který je o poznání chudší a špinavější. Zajímavé je, že kolem vlastních přístřešků mají "domorodci" takové malé domečky jakoby pro panenky na kůlech. Jsou to domečky pro duchy (san phra phum), které slouží jako ochrana před zlými mocnostmi. Každý domeček musí být vysvěcený buddhistickým knězem a je stavěn proto, že se lidé bojí, že postavením svého domku vyrušili duchy, kteří na tomto místě přebývají. Musí si proto duchy usmířit a postavit mu tento malý domeček. Nepsaným pravidlem je, že by měl vypadat lépe než domek majitele, musí se tedy o něj pečlivě starat. Zapalují mu svíčky, vonné tyčinky, nosí ovoce, pečené maso, zdobí se květinami.
Po příchodu na vyhlídku se před námi otevřel výhled na úžinu ostrova, kde je městečko a přístav.
 |
| domeček pro duchy |
Z vyhlídky jsme sešli znovu na pláž a protože byl odliv, tak jsme šli podél pobřeží ke vzdálenější pláži, která se jmenovala Long beach. Vykoupali jsme se v moři, které bylo snad teplejší jak vzduch a nechtělo se nám vylézt ven.
Dalšího dne jsme se konečně dočkali sluníčka. Vyšli jsme přes vyhlídku, kolem čističky vody, na další stranu ostrova, kde byla hezká a opuštěná pláž.
Na téhle pláži jsme zůstali celé odpoledne, postupem času se začala víc plnit, ale spíše zájezdy čínských turistů, kteří sem připluli lodí, vykoupali se v plovacích vestách, vyfotili asi milión fotek, jejich pózováním jsme se celou dobu bavili a pak zase odpluli.
Poslední den na pláži jsme se bavili pořizováním podvodních fotek, z nichž se sice většina nepovedla, ale pár jich není úplně k zahození.
Měli jsme štěstí být v Thajsku zrovna když se slavil svátek Loy Krathong, což je festival světla. Kdybychom byli například ve městě Chiang Mai, tak bychom byli svědky třídenní oslavy se spousty lampióny a svíčkami. My byli právě na ostrově Phi Phi, když se tento svátek slavil a spočíval v tom, že se všude na ulicích prodávali speciální bambusové květináčky, zdobené kytkami, svíčkami, prskavkami a ty se pak najednou pouštěly do moře. Symbolizovali štěstí a splněné přání člověku, který jí na vodu posadil.
Večery jsme obvykle trávili procházkami po městečku, jezením místních specialitek, například grilované rybky, masíček na rožni, zmrzlinek, ovocných koktejlů, palačinek (rotee) anebo místního piva.
Těžko jsme se s ostrovem loučili, prožili jsme tam pěkných pár dní, na které ještě teď vzpomínáme, nejen proto, že se nám stále loupe spálená kůže.
Do Bangkoku jsme se opět dostali letadlem z Krabi, když jsme noc přečkali na letišti a letěli brzy ráno.
 |
| náš spací koutek na letišti |
Při srovnání různých soch Buddhy si můžete všimnout jeho pozice (asanhy) a jeho polohy rukou (mudry). Hlavní Buddhovy pozice jsou 4: sedící, ležící, stojící a kráčející. Nejběžnější gesta neboli polohy rukou jsou v meditaci, kdy ruce spočívají v klíně dlaněmi vzhůru, gesto k žádosti namířené k zemi, kdy levá ruka leží v klíně dlaní vzhůru a prsty pravé ruky odpočívají na pravém koleni a směřující k zemi. My jsme nejčastěji viděli ruku před tělem, kdy byly všechny prsty u sebe, pravá ruka znamená přestaňte bojovat a levá ruka požehnání. Pokud spojí ve stejné pozici ukazováček nebo prostředníček s palcem, znamená to patero ctností: nezabíjet, nekrást, necizoložit, nelhat, nepožívat alkohol a drogy.
Více si přečtěte tady.
Abychom se přiblížili královskému parku krále Ramy IX., chtěli jsme sednout na tuktuk. Tuktuk je motorová tříkolka. S tuktuky ovšem bývá v Bangkoku potíž, protože často narazíte na podvodníky, kteří vám naslibujou svezení za velmi nízkou cenu, ale neřeknou vám, že se cestou zastavíte v několika obchodech, kde chtějí, abyste si něco koupili. Nebo vám řeknou, že se v nějakém obchodě zastaví, protože díky vám dostanou peníze za benzín zpět. Všechno to slouží k okradení nebo v lepším případě otrávení turistů, kteří budou na Bangkok vzpomínat ne úplně v dobrém. Nám se podobná situace nevyhla. Na ulici nás oslovil pán, který nám pomohl se zorientovat a poradil, co všechno máme navštívit. Na mapě ukázal několik míst, která nevynechat, prvně musíme navštívit Lucky Buddha a pak místo, kde jsou promotions, tedy slevy, výhodné nákupy a je tam tento den výjimečně otevřeno. Pak doporučil, abychom jeli tuktukem, my mu řekli, že nám tuktuk řekl cenu 200 bathů, pán vyvalil oči a řekl, že je normální cena 40 bathů. Pak šel a oslovil tuktukáře (se kterým byl domluvený) a řekl mu co chceme navštívit a že pojedem za tu cenu. Nasedli jsme a chtěli aspoň k tomu Lucky Buddhovi (ani nevíme jestli existoval), který by nás přiblížil, kam jsme potřebovali. Jeli jsme ale podezřele krátkou dobu a jakoby druhým směrem. Zastavil nám opravdu u nějakého chrámu, ale nebyl tam žádný turista. Dali jsme mu peníze a řekli, že dál nechceme, že půjdeme pěšky. Prvně nechápal a pak za námi všude chodil. Nakonec jsme se ho zbavili a my zjistili, že jsme opravdu na druhé straně, než jsme potřebovali.
Naštvaní jsme šli k nedaleké řece, kde byla zastávka lodí a svezli se opravdu do centra ke královskému parku.
 |
| jízda tuktukem |
Prošli jsme si trhy, sedli si na oběd, pak pokračovali na náměstí, kde byla vojenská přehlídka a královský park už byl nadohled. Ještě jsme chvíli hledali vchod a už jsme byli uvnitř. Tam se kontrolovala slušnost oblečení, které bylo ještě přísnější než v jiných chrámech. Holky tradičně musely mít zakryté ramena a kolena. U kluků běžně bylo povoleno mít kraťasy přiměřeně dlouhé, ale tady ne. Ondra si musel vzít dlouhé kalhoty, ani můj šátek nepomohl. Nádvoří jsme si trochu prošli, ale k dalšímu vstupu byla potřeba drahá vstupenka. To jsme zavrhli a šli místo toho do chrámového komplexu Wat Pho, kde je nejstarší chrám v Thajsku (16. století) a hlavně obrovský 46 metrů dlouhý a 15 metrů vysoký ležící Buddha, který znázorňuje jeho umírání v pozici, kdy dosáhl nirvány.
Protože se neúprosně blížil čas našeho odletu, raději jsme se dali k odjezdu. Jednou z možností, jak se dostat na letiště bylo autobusem, ale protože ve městě bylo pár ulic uzavřených kvůli vojenské přehlídce, museli jsme jet trochu zdlouhavější cestou lodí, pak vlakem a pak nadzemkou na letiště. Celé nám to trvalo trochu dýl, než jsme čekali a celý zadýchaní jsme doběhli na přepážku k odbavení. Let byl naštěstí ještě posunut, takže nakonec času bylo tak akorát. Poslední zdržení bylo na pasové kontrole a pak už honem do letadla a opět prvně přestup v Abu Dhabi a pak už Řím!
Přečtěte si o Benátkách a Římě: Na skok do Benátek a Říma
Na závěr připojím pár buddhistických citátů v angličtině:
Those with good eye are inclined to fall into deep wells.
With Dhamma established in the mind, even bare rice is delicious enough.
Living without hope is like burying oneself.
Education is a guide, knowledge is a key.
It is flooded water that makes mud; it is clean water that wipes away mud.
Dhamma is systematic practice for a man at every stage of his life.
Selfishness is the father of all evil.
Every honest work is honourable work.
It is easy know man's face, but it is difficult to know his thought.
When money speaks, truth is silent.
Better is to speak unpleasant truth than to tell lies.
Time and tide wait for no man.
Not only to be receiver but also to be provider.
Crying with the wise is better than laughing with the fool.
Good to forgive, the best to forget.
To do good and evil unseen by others are always seen by oneself.
A man who will the public leader, must know to be the public follower.
No other foes are greater than birth and death. No other friends are greater than merits.
Clean, Clear, Calm; these are characteristics of a noble person.
Anxiety shortens life.
In time of suffering, only Dhamma is the real friend of the mind.
Merit making calculated to impress is not real merit.
Pozn: Dhamma (neboli Dharma) je buddhistické učení. Více tady.
Komentáře
Okomentovat